Křížové výpravy
Křížové výpravy, starším výrazem kruciáty, byly vojenské výpravy z dob středověku, které vyhlašoval papež proti muslimům, pohanům a kacířům. Dřívější definice historiků tyto výpravy omezovala pouze na výpravy k Jeruzalému, dnes se však význam kruciát přenesl na všechny papežem vyhlášené války proti nepřátelům křesťanstva. Účastníci před zahájením výpravy skládali slib a byli označeni znamením kříže, které si našívali na šaty, a proto se nazývali křižáci (latinsky crucesignati). Byli dobrovolníky, měli za účast na výpravě přislíbeno odpuštění hříchů a požívali ochrany církve.
První křížovou výpravu vyhlásil papež Urban II. roku 1095. Jejím cílem bylo dobýt Svatou zemi a osvobodit místa posvátná pro křesťany z rukou muslimů. To se výpravě, složené především z francouzských a normanských rytířů, nakonec podařilo, a ve Svaté zemi tak Evropané založili křižácké státy, které se zde udržely téměř dvě stě let. Původním cílem výprav proti muslimům bylo osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě, pozdější tažení však mířila i jinam. Šlo především o Egypt a Řecko, kde účastníci čtvrté křížové výpravy dobyli značnou část Byzantské říše a založili křižácké státy. Další křížová tažení mířila do Pobaltí a Skandinávie, kde zvláště němečtí a švédští křižáci bojovali proti pohanským Prusům, Slovanům a Finům. Řád německých rytířů na břehu Baltského moře založil svůj stát Prusy.
Po pádu posledního křižáckého města v Palestině již žádný papež vojenskou akci k osvobození Jeruzaléma nevyhlásil. Křížové výpravy na evropském kontinentu však pokračovaly. Kromě tažení proti pohanům to byly války proti křesťanským kacířům, z nichž největší byly výpravy proti jihofrancouzským katarům a proti českým husitům. Poslední kruciátu se bezúspěšně snažil zorganizovat počátkem 16. století Lev X. proti osmanským Turkům.
Pátá křížová výprava
Roku 1215 papež Inocenc III. svolal Čtvrtý lateránský koncil. Jedním z důsledků koncilu byla pátá křížová výprava, jejíchž příprav se energicky chopil Inocencův nástupce Honorius III. Účast na výpravě přislíbil uherský král Ondřej II., norský král Inge II. a rakouský vévoda Leopold VI. Vojska měly na Blízký východ přepravit frízské lodě, Frísové se však zdrželi v Portugalsku dobýváním maurského hradu Alcácer do Sal. Do Svaté země tak dorazila jen část křižáků, ke kterým se přidaly kyperské oddíly krále Huga I. a antiochijská armáda knížete Bohemunda IV. Křižáci v Zajordánsku nenašli žádného protivníka, vydrancovali široké okolí a s kořistí se vrátili do Akkonu. Král Ondřej odjel domů a zbylí křižáci se chystali po příjezdu francouzských posil k útoku na egyptský přístav Damietta.
V květnu 1218 křižáci dobyli obrannou věž chránící ústí Nilu a částečně oblehli samotné město Damiettu, kterou po téměř dvouletém obléhání v listopadu 1219 dobyli. Vládu nad městem si proti vůli kardinála Pelagia nárokoval jeruzalémský král Jan z Brienne. Stal se dočasným vládcem Damietty až do předpokládaného příjezdu císaře Fridricha II. Město bylo křižáky přetvořeno v křesťanské sídlo s vlastním arcibiskupem Pierrem des Roches.
Po příjezdu německých křižáků měl Pelagio pocit, že vojsko je dostatečně silné na dobytí celého Egypta a navzdory císařskému rozkazu se s armádou vydal k jihu bez císaře s cílem dobýt Káhiru. Výprava neslavně skončila poté, co se vojáci utábořili mezi dvěma rameny Nilu a Egypťané vypustili říční hráze, čímž křižáky odřízli od pevniny a donutili kapitulovat. Sultán al-Kamil vyjednal odchod křižáků z Damietty a osmileté příměří. Propuštění křižáci odtáhli do Akkonu a na místě, kde se vzdali, dal sultán na počest vítězství vystavět nové město al-Mansúra – Vítězné.
Upozornění:
Tato keš, stejně jako celá série bude na jaře 2018 archivována, proto s odlovem neváhejte.