Křížové výpravy
Křížové výpravy, starším výrazem kruciáty, byly vojenské výpravy z dob středověku, které vyhlašoval papež proti muslimům, pohanům a kacířům. Dřívější definice historiků tyto výpravy omezovala pouze na výpravy k Jeruzalému, dnes se však význam kruciát přenesl na všechny papežem vyhlášené války proti nepřátelům křesťanstva. Účastníci před zahájením výpravy skládali slib a byli označeni znamením kříže, které si našívali na šaty, a proto se nazývali křižáci (latinsky crucesignati). Byli dobrovolníky, měli za účast na výpravě přislíbeno odpuštění hříchů a požívali ochrany církve.
První křížovou výpravu vyhlásil papež Urban II. roku 1095. Jejím cílem bylo dobýt Svatou zemi a osvobodit místa posvátná pro křesťany z rukou muslimů. To se výpravě, složené především z francouzských a normanských rytířů, nakonec podařilo, a ve Svaté zemi tak Evropané založili křižácké státy, které se zde udržely téměř dvě stě let. Původním cílem výprav proti muslimům bylo osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě, pozdější tažení však mířila i jinam. Šlo především o Egypt a Řecko, kde účastníci čtvrté křížové výpravy dobyli značnou část Byzantské říše a založili křižácké státy. Další křížová tažení mířila do Pobaltí a Skandinávie, kde zvláště němečtí a švédští křižáci bojovali proti pohanským Prusům, Slovanům a Finům. Řád německých rytířů na břehu Baltského moře založil svůj stát Prusy.
Po pádu posledního křižáckého města v Palestině již žádný papež vojenskou akci k osvobození Jeruzaléma nevyhlásil. Křížové výpravy na evropském kontinentu však pokračovaly. Kromě tažení proti pohanům to byly války proti křesťanským kacířům, z nichž největší byly výpravy proti jihofrancouzským katarům a proti českým husitům. Poslední kruciátu se bezúspěšně snažil zorganizovat počátkem 16. století Lev X. proti osmanským Turkům.
Šestá křížová výprava
V září roku 1227 vyplula z Brindisi do Svaté země velká německá flotila. Vedl ji císař Fridrich II., kterého k vyplutí donutila po devíti letech slibů až hrozba exkomunikace. Krátce po vyplutí však na lodích vypukla epidemie,[66] nemocný císař zastavil v Otrantu a podezřívavý papež Řehoř IX. ho exkomunikoval. Fridrich, jehož zbožnost byla vždy pochybná, to ignoroval a po uzdravení vyrazil dále na východ. V září 1228 přistál v Akkonu, kde již čekalo křižácké vojsko.
Císař neměl zájem vést dlouhou nákladnou válku v Palestině a rozhodl se pro diplomacii. Sultán al-Kamil, který se nacházel uprostřed mocenského zápasu se svými bratry, byl k jednání svolný. Fridrich však v Palestině neměl pevnou pozici, neboť jeruzalémský patriarcha i rytířské řády johanitů a templářů ho jako exkomunikovaného nepodporovaly. Akkonští baroni si zase zakládali na své svobodě a nechtěli se císaři podrobit. Pouze příslušníci Řádu německých rytířů stáli pevně při císaři. Z této nejednoty mezi křesťany al-Kamil těžil, jednání protahoval a Fridrich začal slevovat ze svých požadavků.
Roku 1229 byla dohoda stvrzena, křesťané získali nazpět Betlém, Nazaret, Galileu a především Jeruzalém, do kterého však měli muslimové svobodný přístup. Poté Fridrich vstoupil do Jeruzaléma a protiprávně se nechal korunovat králem jeruzalémským. Právoplatným králem měl být Fridrichův nedospělý syn Konrád. V květnu 1229 Fridrich ze Svaté země odjel a při naloďování v Akkonu po něm místní občané házeli odpadky. Roku 1244 byl neopevněný Jeruzalém dobyt chórezmskými vojsky ve službách Egypta a křesťané ho již nikdy nezískali.
Upozornění:
Tato keš, stejně jako celá série bude na jaře 2018 archivována, proto s odlovem neváhejte.