Úlet do Erdingu
Kousek od keše můžete při trošce štěstí sledovat letadla startující nebo přistávající na nedaleké tuřanské letiště a alespoň na chvilku se tak vžít do situace, kterou zažívali piloti letadla startujícího k úletu z dnes již neexistujícího letiště Brno - Slatina ....
... a nebo si prostě jen užijte panoramatický výhled na celé Brno (od Bohunic až po radar v Sokolnicích). A pokud vám to nebude stačit tak jako bonus můžete kouknout i na přírodní park Výhon a Pálavu - stačí jen navštívit patřičné waypointy :)
Českoslovenští zahraniční letci v RAF si uvědomovali, že čas pracuje proti nim. Věděli, že jsou pod dohledem Statní bezpečnosti (StB) – československé tajné policie a bylo jen otázkou času než budou zatčeni, vyslýcháni a většina s největší pravděpodobností uvržena do vězení. Československé aerolinie (ČSA), státní letecká splečnost již měly k dispozici čerstvě vyškolené a politicky spolehlivé letecké posádky svých letadel a bývalé příslušníky RAF propouštěly ze zaměstnání s tím, že již nesměli létat a tak jim byl znemožněn úlet na západ.
Největší a nejokázalejší úlet z komunistického československa se uskutečnil dne 24. března 1950, kdy Dakoty DC 3 ČSA podle plánu osmi bývalých příslušníků RAF, z nichž sedm byly členy posádky těchto letadel, úletěly do západního Německa a přistály v americké zóně na USA letecké základně Erding. To byl první současný trojitý úlet spojený s únosem cestujících z Československa, který provedly osádky letounů. Na rozdíl od pozdějších zpráv uveřejněných v mediich a západních novinách, úlet nebyl plánován jedno odpoledne nad šálkem kávy na ruzyňském letišti v Praze se skutečným úletem následujícího dne ráno.
Byl však plánován v průběhu několika minulých měsíců bývalými letci v RAF a několika důvěryhodnými zaměstnanci ČSA. Vzhledem k předešlým útěkům bývalých letců RAF, StB již zabavila všem bývalým příslušníkům RAF pasy a bylo jim povoleno létat pouze na vnitrostátních linkách. Rodinní příslušníci nesměli být cestujícími v jednom letadle kde byl členem osádky někdo jejich z rodiny.
Několik letců již bylo ženatých a jeden měl malé dítě. Aby se předešlo podezření bezpečnostní policie na letišti, nemohly některé z manželek letců letět ve stejném letadle jako jejich manželé. Při tak malém počtu cestujících v letounu by toto vzbudilo podezření bezpečnostní policie na letišti. Bylo také známo, že po každém úletu komunistické úřady přijaly další bezpečnostní opatření, aby se již úlety neopakovaly.
Aby byla větší pravděpodobnost úspěchu, připravil se plán pro únos tří letadel při ranních letech, kdy bezpečnostní policie na letišti bude méně pozorná a na palubě bude méně cestujících. Letiště Erding US Air Force základny nedaleko Mnichova, v americké zóně v Německu, bylo vybráno z toho důvodu, že doba letu na toto letiště byla přibližně stejná jako doba letu do Prahy. V úvahu se vzala skutečnost, že i cestující jsou ráno ještě ospalí a méně pozorní. Jeden z iniciátorů toho hromadného úletu Oldřich Doležal byl již v květnu 1948 přinucen ozbrojeným bývalým českým příslušníkem RAF k letu a přistání letadla ČSA na tuto základnu.
K účasti na úletu bylo tajně pozváno také několik důvěryhodných přátel, kteří by byli při úletu letadel cestujícími. V době kdy byl plánován úlet letadel, byli upozorněni na to, že musí trpělivě vyčkávat na kontaktování oslovením “když”.
Z bezpečnostních důvodů byli s plánem úletu seznámeni jen důvěryhodní známí spolupracovníci – dokonce i někteří bývalí příslušníci RAF v posádkách letounů o sobě nevěděli, ani neznali jejich kolegy z RAF, kteří byli do úletu zapojeni. Některá jména bývalých příslušníků RAF již byla uvedena v připraveném seznamu pro zatčení komunistických úřadů.
Datum úletů bylo stanoveno na pátek 24. března 1950 a zúčastní se jej tři letadla DC 3 ČSA, létající na pravidelných vnitrostátních linkách z regionálních letišť na Moravě z Brna a Ostravy a na Slovensku z Bratislavy do Ruzyně v Praze. Přibližné vzdálenosti Brno-Praha 190km, Ostrava-Praha 275km a Bratislava-Praha 305km. Cestující zapojení do útěku z Československa si zakoupili letenky k tomuto datu.
Převzato z www.planes.cz
Ješně před úletem 24. března cestující zapojeni do úletu přicestovali do blízkosti jejich provinčního letiště k úletu. Zde očekávali na kontakt s organizátory úletu, na potvrzení, že útěk "na” se koná k tomuto datu.
Dne 23. března se v odpoledních hodinách sešli v kavárně na Ruzyňském letišti v Praze Vít Angetter, Ladislav Světlík a Oldřich Doležal a projednali poslední detaily plánu úletů.Při tomto krátkém setkání se Agetter dozvěděl, že Doležal je také jeden z pilotů organizovaného úletu. Po tomto setkání piloti provedli pravidelné dopravní lety do Brna, Ostravy a Bratislavy, kde zůstali přes noc a následující den ráno provedli let na pravidelných vnitrostátních linkách do Prahy Ruzyně. Vše, s čím mohli opustit svou vlast, byla normální zavazadlová taška, kterou mohli mít sebou a byla předmětem prohlídky úředníku letištního zabezpečení.
Konečně se uskutečnil kontakt s ostatními členy skupiny uprchlíků, který potvrdil úlet "na" příští den ráno. Večer před úletem Antonín Vendl ( bývalý pilot 313. Sqdn. RAF, který byl kvůli letu letadla v Ostravě a pomáhal Viktoru Popelkovi v přípravě úletu ) měl neblahý zážitek. Večer než nastoupil cestu vlakem do Ostravy, šel se podívat k jeho domu. To již bylo za soumraku a když se přiblížil k jeho domu viděl, že v oknech je tma a v domě nesvítí světla. Proto se zastavil, otočil se zpět a odcházel. V té chvíli vyšel ze stínu muž v koženém kabátě a zeptal se, jestli hledal Popelku. Odpověděl, že ne. Tato situace u něho vzbudila podezření, že plán úletu byl odhalen StB. Usuzoval tak podle koženého kabátu, který měl tento muž, neboť jak bylo všeobecně známo, kožené kabáty nosili příslušníci StB. Z toho důvodu následující den ráno na letiště Ostrava se nedostavil.
Dne 24. března 85 cestujících nastoupilo na palubu třech letadel. z nichž 26 doufalo, že místo plánovaného přistání v Praze, letadlo přistane v americké zóně v Německu. Obloha byla zakrytá oblačností a posádka letadla byla ráda, že tomu tak je, neboť mraky při úletu poskytovaly ochranu při přeletu Ruskou zónou v Německu.
Brno - OK-WAR
První plánovaný let byl z Brna, doba vzletu 06.35 (GMT), po trati dlouhé 220km na letiště Praha-Ruzyně. Posádka letadla byla ve složení pilot Vít Angetter bývalý přísllušník 312. Sqdn. RAF, Sgt. pilot, a Kamil Mráz, radiotelegrafista – navigátor, kteří připravovali úlet, dále kapitán letadla Josef Klesnil, bývalý příslušník 311. Sqdn. RAF, Sgt. pilot, Jan Tuček letecký-inženýr a Lída Škorpíková- letuška. Angetter a Mráz přes bezpečnostní opatření na letišti v Brně propašovali do letounu pistole. Kromě posádky bylo letadlo plně obsazeno 26 cestujícími na palubě. Mezi těmito cestujícími bylo 8 únosců, včetně manželky Evy Angetter, která si zakoupila letenku na své rodné příjmení Veselá a zaměstnanec ČSA Miroslav Hanzlíček, který sehrál významnou roli při zajištění letenek v Brně a Bratislavě pro skupinu únosců. I přes předchozí varovaní, že si únosci mohou pro tento vnitrostátní let vzít pouze normální množství zavazadel, někteří si vzali sebou více zavazadel, což byl důvod k obavám, než tyto zavazadla prošla při bezpečnostní prohlídce kontrolou policie a byla naložena do letadla. Dakota DC3 (C-47), OK-WAR, vzlétla v plánované době z letiště Brno v 6,35hod. GMT, letoun řídil kapitán letounu Josef Klesnil. Sedmnáct minut po vzletu Lída Škorpíková vešla do pilotní kabiny a hovořila s Klesnilem, aby odvrátila jeho pozornost. Zatím co Klesnil s ní hovořil, šel Angetter do zadní části kabiny, prošel kolem Tučka, zamkl dveře kabiny a postavil se mezi Tučka a dveře. Mráz, jehož pracoviště bylo vedle oddělení pracoviště Tučka, vytáhl na něho zbraň a s pomocí Angettera Tučka svázali a dali mu roubík. Potom jej umístili v v zadní části pilotní kabiny v malém zavazadlovém prostoru. Angetter se pak vrátil na své místo v pilotní kabině. Krátce poté co převzal řízení letadla byli ve vzdálenosti 50 km od Brna směrem na Havlíčkův Brod. Poté Angetter řízení letadla přepnul řízení letadla na autopilota. Klesnil se jej zeptal: “Co si myslíš, co to sakra děláš?” Angetter jenž byl vždy jeho dobrým přítelem mu odpověděl:”: Josefe, pamatuješ si, co jsem Ti včera řekl? Že bychom dnes měli odletět na západ”. Klesnil viděl, že Angetter byl rozrušený a myslel to vážně, zatímco on sám plánoval podobný útěk, ale s jinými spolupracovníky, bývalými příslušníky RAF. Protože Klesnil měl manželku s rodinou v Československu, přijali jeho rozhodnutí k návratu z Německa s pochopením. Aby měl ulehčen výslech komunistické policie po návratu do Československa, svázali jej v pilotní kabině. Jakmile únosci asi za 5 minut ovládli pilotní kabinu, odemkli dveře a Lída Škorpíková se vrátila do kabiny cestujících a dveře za ní opět uzamkli. Pod záminkou její role letušky pozorně sledovala cestující. Zatím co několik z cestujících se podílela na úletu a s úletem souhlasila, mnoho jiných s únosem nesouhlasili, neboť někteří z nich jako úředníci byli členy KSČ. Mezi nimi byl Leopold Thurner, prezident ČSA, který byl známý tím, že nosí u sebe zbraň. To byl důvod, proč Miroslav Hanzlíček měl zajistit, aby seděl za jeho sedadlem. Naštěstí většina cestujících během letu podřimovala a spala. Angetter nyní udržoval stálý rádiový klid a změnil kurs letu na 240° směrem na leteckou základnu Erding u Mnichova v americké okupační zóně vzdálené 240 km. Při letu na československé hranice na Šumavě, letěli přes Kleť u Českého Krumlova, po přeletu hranic přes ruskou zónu do vzdušného prostoru americké zóny, kde Agetter navázal spojení s kontrolní věží na letišti Erding. Označil se jako letadlo na úletu z Československa a požádal o přednost na přistání. Na letišti Erging přistáli v 8.18hod.a okamžitě po přistání Angetter informoval velietele americké základny, že se další dvě letadla pokouší uletět z Československa pod přijatým heslem “Cesta ke svobodě”.
Ostrava - OK-WDR
Druhé letadlo, Dakota DC3 OK-WDR vzlétlo v 6.35 hod. z Ostravy , o pět minut později, než byl plánován odlet. Posádku letounu tvořili Ladislav Světlík, bývalý příslušník 312 Sqdn. RAF/ Lt pilot, Mečislav Kozák, co-pilot bývalý příslušník 311 Sqdn. RAF/F/Sgt.pilot, Čestmír Brož, radiotelegrafista/navigátor a Gejza Holoda bývalý příslušník 311.Sqdn. RAF/Sgt. palubní inženýr. Z nichž byl členem skupiny únosců pouze Světlík. Na palubě bylo 23 cestujících, z nichž pouze čtyři byli únosci. Z těchto měl jeden Viktor Popelka, bývalý příslušník 310. Sqdn. RAF F/O pilot, aktivní roli při únosu letadla. V současné době byl zaměstnancem ČSA jako pilot. V letadla s ním byla jeho manželka Alena, která cestovala na její rodné jméno, dále manželka Oldřicha Doležala se synem, který byl pilotem letadla letícího z Bratislavy. Světlík měl nejtěžší úlohu ze všech únosců, neboť byl jediným úprchlíkem v pilotní kabině. Měl jen jednoho komplice, který byl v kabině pro cestující, kde byl také známý komunista Brož. Asi 30 minut po vzletu v nadmořské výšce 1900 m, Světlík zapnul autopilota a řekl, že jde na záchod. Oba, Brož a Holoda seděli na svých pracovních místech uprostřed kabiny, za pilotním prostorem seděli dva piloti. Když Světlík šel dolů do prostoru pro cestující, mrkl na Popelku a pokračoval v kontrole cestujících. Popelka opustil své sedadlo a šel dopředu do pilotní kabiny a sedl si na prázdné Světlíkovo sedadlo. Kapitána na levé straně oslovil Kozák, který o únosu věděl. Krátce poté se vrátil do pilotní kabiny Světlík, zamkl za sebou dveře do kabiny a tajně vytáhl z kapsy pistoli Luger, zastavil se za Brožem, který byl na svém pracovním místě a hovořil s kontrolní věží v Praze. Světlík mu řekl, aby vypnul rádio, Brož to odmítl , že ještě musí hovořit s Prahou. Světlík mu přiložil zbraň na čelo, vypnul rádio a řekl, aby se pokusil být hrdinou a naznačil mu, že by měl jít do zadní části pilotní kabiny. Jakmile měl za zády pevně svázané ruce byl Brož umístěn do malého zavazadlového prostoru v zadní části pilotní kabiny. Potom Světlík přešel do pracovního prostoru a postavil se za Holoda. Na záda mu přitiskl pistoli a když k němu otočil hlavu , přiložil mul k ní pistoli a naznačil mu, aby byl potichu a odešel do zadní části pilotní kabiny, kde byl také svázaný a poté umístěn do zavazadlového prostoru k Brožovi. V době, kdy Světlík zpracovával Brože a Holoda, Popelka se snažil získat pozornost Kozáka a zaujmout jej natolik, aby nezpozoroval co se děje v zadní části pilotní kabiny. Po zajištění Brože a Holoda, Světlík vešel do pilotní kabiny za Kozákem a požádal jej aby opustil pilotní sedadlo. Kozák si uvědomil, co se v letadle děje a že bude letecky přepraven na západ. Z toho důvodu se obrátil na Světlíka s probou:” Laďo, prosím udeř mě do hlavy, abych mohl říci StB, že jsem se snažil zabránit vašemu únosu letadla a bojoval jsem s Tebou”. Světlík vzal kus kovu a udeřil je tak, aby mu neublížil a přitom se objevilo na jeho hlavě viditelné zranění. Kozák poté opustil pilotní sedadlo, měl svázané ruce za zády a byl umístěn k Brožovi a Holodovi v zavazadlovém prostoru v pilotní kabině. Světlík všechny tři zajatce varoval, aby se o nic nepokoušeli, protože by v tom případě byl nucen použít zbraň. Únosci neočekávali problémy ze strany Holoda nebo Kozáka, kteří pravděpodobně únosce chápali, když se odhodlali až k únosu letadla. Kozák měl však těhotnou manželku a tři malé děti a Holoda měl také rodinné závazky a tak se očekávalo, že se oba budou chtít vrátit do Československa a podrobí se výslechu StB. Z toho důvodu a protože Brož viděl co se děje, bylo nutné mu dokázat, že ze svých míst byli odstraněni násilím pod hrozbou střelné zbraně a nemohli zabránit únosu letadla. Letadlo bylo v té době u Pardubic, asi 200 km západně od Ostravy. Světlík změnil kurs do prostoru západně od Lince v Rakousku a vystoupal do výšky 3000 m tak, aby letěl těsně nad mraky a měl možnost v případě nutnosti v ruské zóně v Rakousku, sklesat do mraků. V té době však byli 220 km od Lince. Po celou dobu letu až do vzdušného prostoru v americké zóně udržovali rádiový klid. Linec leží na březích Dunaje. Na východním břehu Dunaje byla Ruská zóna a na západním břehu Dunaje Americká zóna. Jakmile míjeli Linec změnili kurs letu na letiště Erding u Mnichova, navázali rádiové spojení s řídící věží Erding a požádali o povolení přistání. Po povolení přistáli na letišti v 8.50 hod. GMT, kde je očekával l uvítací výbor základny, velitel americké policie, USAF personálu a některých civilistů.
Bratislava - OK-WDS
Třetí Dakota DC3 OK-WDS, jejíž posádkou byli Oldřich Doležal, bývalý pilot 311. Sqdn. RAF F/Lt., Bořivoj Šmíd, co pilot, bývalý pilot 310. Sqdn. RAF, Sgt. pilot, Stanislav Šácha – rádiotelegrafista/navigátor, bývalý příslušník 311.Sqdn. RAF W/O, bezdrátový operátor, Jan Královanský, letecký inženýr který nebyl v RAF a Eva Vysloužilová, letuška, všichni se podíleli na úletu. Letadlo bylo plně obsazené 25 cestujícími, z nichž 6 bylo zapojeno do únosu letadla. Protože celá osádka byla zapojena do únosu letadla, byl únos letadla relativně nejsnadnější. Tato výhoda však byla vyvážena nevýhodou a to vzletem až v 7.00 hod. a bylo velmi pravděpodobné, že již úřady byly upozorněny na možnost úletu po ztrátě rádiového spojení s dvěmi letadly. K tomuto známému nebezpečí se přidala ještě komplikace, že si cestující přinesli neobvyklé množství zavazadel, které by při normálním množství paliva 1800 l způsobily překročení maximální vzletové váhy letadla. Předchozí varování, aby si utíkající vzali sebou zavazadla normální velikosti a váhy pro vnitrostátní linku, jak byla vyslyšena v předchozích dvou letadlech, cestující tohoto letadla zapojeni do úletu nevzali v úvahu. Doležal proto objednal pouze 1200 l paliva, což bylo více než dostatečné množství pro let do Prahy, ale skutečné přistání letadla nebylo plánováno v Praze, ale v Erdingu, ve větší vzdálenosti než v Praze, ale hrozilo zde také nebezpečí vynucené změny tratě při vyhýbání se prostorům možného zjištění a napadení ruskými a českými stíhacími letouny. Úředníci letištní bezpečnostní policie provedly neobvyklou kontrolu pasů všech cestujících při nastupování do letadla, neboť bezpečnostní policie v Praze byla znepokojena jmény Vrzáňová na seznamu cestujících a nařídila opakovanou kontrolu všech cestujících a jejich dokumentace před vstupem do letadla.. V předchozím měsíci Alena ‘Ája’ Vrzáňová československá mistrině světa v krasobruslení zůstala na západě. Na seznamu cestujících však byla Anna , matka Áji Vrzáňové a se svým přítelem cestovala také Anna Dohakská. Obou ženám nakonec byl povolen vstup na palubu letadla, ale byla to najatá doba pro celou skupinu únosců letadla – zejména pokud obě ženy byly v této skupině. Kromě těchto komplikací, které způsobily odlet na 7.30hod., další komplikací bylo, že na palubě letadla byl Karel Nejepinský, známý ozbrojený agent StB. Očekávali, že mohou mít problémy s některými z cestujících, a byly by objeveny bezpečnostními orgány, proto Šácha a Královanský propašovali své zbraně do letadla pro případ, že by jich bylo zapotřebí. Doležal byl ve velikém psychickém napětí, z možnosti selhání únosu tohoto letadla, neboť jeho manželka a syn byli již ve vzduchu v letadle letícího z Ostravy. Nakonec byli všichni na palubě letadla a mohli letět. Jako preventivní opatření, byly uzamčené dveře do pilotní kabiny, aby se zabránilo vstupu kterémukoliv cestujícímu do kokpitu. Při žádosti o vstupu na travnatou přistávací dráhu, Šácha dostal rádiem naléhavý pokyn, okamžitě se vrátit na terminál letiště.. Šácha reagoval slovy, že měl problémy s rušením poslechu a nerozuměl jejich zprávě. Potom vypnul rádio, zajeli do trávy přistávací dráhy a okamžitě provedli vzlet, aby jim úřady nestačily zablokovat vozidlem vzletovou dráhu. Po úspěšném vzletu, letěli podle letového plánu do Brna. Když se blížili k Břeclavi, asi 80 km severozápadně Bratislavy, Doležal volal kontrolní věž Brno a hlásil poruchu podvozku, která nedovoluje plánované přistání v Brně. Poté změnil kurs na západ k Linci, který bude vyžadovat hodinu letu v ruské zóně v Rakousku, než vlétnou do americké zóny. Během plánování úletu tato část letu byla považována jako nejtěžší. Neboť letět přes ruskou zónu s možností, že československé úřady uvědomí ruské velení v Rakousku o únosu letadla které letí přes Rakousko západním směrem. Z ruských letišť v Rakousku by mohla vzlétnout ruská mohutně vyzbrojená bojová letadla, která by zabránila v pokračování letu a úletu do americké zóny. Když Angetter přistál na letišti v Erding, okamžitě informoval velitele základny USAF v Erdingu plukovníka Park Hollanda, že z Československa letí další dvě letadla do Erdingu. Plukovník Holland dal rozkaz ke vzletu amerických stíhacích letounů s úkolem hlídkových letů podél Dunaje v prostoru Lince a chránit unikající DC3 před zásahem ruských bojových letounů. Letadlo DC3 z Bratislavy bezpečně dolétlo nad Linec, odkud jej doprovázely americké stíhací letouny. Přistáli v 9.30hod.. Let přes ruskou zónu byl bez komplikací ale, Doležal jej po přistání popsal jako posádce nervy drásající hodina letu.
Přistání letadel v Erdingu vyvolalo mezi 70 cestujícími smíšené reakce. Pro 19 z nich to byla úleva, být opět svobodný a volný. Pro 51 cestujících to bylo překvapení a obavy, když viděli velké množství modře natřených stíhacích letounů s bílými hvězdami. Nestalo se to, co očekávali, že přistanou na letišti Praha Ruzyně a uvědomili si, že jejich letadlo je nyní v Německu.
Na palubě letadla z Brna, Leopold Thurmer zvolal “Zrada” a vytáhl pistoli a chtěl se dostat do pilotní kabiny. Letuška však již otavřela zadní dveře kabiny a ozbrojení příslušníci americké vojenské policie (MP) již vstupovali do letadla. Rychle byl odzbrojen a vyveden z letadla následovaný ostatními cestujícími. Na palubě letadla z Ostravy byla delegace komunistických funkcionářů KSČ, kteří se chystali v Praze ohlásit presidentu Klementu Gottwaldovi splnění plánu. Zůstali klidně sedět na svých místech a neuposlechli pokyny pro cestující (MP), aby opustili letadlo. Na palubě letadla z Bratislavy Karel Nejepinský vytáhl zbraň, volal “Zrada”, vyskočil ze sedadla a snažil se dostat do pilotní kabiny, zjistil však, že dveře byly zamčené. V té chvíli již zadními otevřenými dveřmi vstupovali dva příslušníci americké MP s důstojníkem a ten mu řekl “Vypadni, vypadni. Nikdo ti nechce ublížit. Nacházíte se v Mnichově. Jeden z vašich pilotů nemá rád Československo”. Nejpinský se snažil zabránit odchodu cestujících z paluby letadla a volal :” Nevzdávejte se soudruzi, byla by to zrada. Po dobu pokud jsme na palubě, jsme na území Československa, nesmíte vystoupit”, Ostatní cestující z letadla vystoupili, Nejepinský vystoupit odmítl a odvážil se Američany ohrožovat. Byl však odzbrojen a z letadla vyveden. Komunistická strana oznámila, že tři letadla, které přistály na letišti Erding, přepravily celkem 85 osob. Američtí úředníci provedli se všemi pohovor a poté byly z cestujících vytvořeny dvě skupiny- jedna sklupina se skládala z těch, kteří chtěli požádat o politický azyl a zůstat v Německu a druhá skupina se skládala z těch, kteří se chtěli vrátit do Československa. Celkem dvacet sedm cestujících požádali o politický azyl. Tato skupina se skládala ze sedmi bývalých příslušníků RAF, kteří tvořili posádky letadel, jejich tří manželek a dítěte. dvou letušek – hostesek a 14 cestujících včetně jednoho dítěte. Jeden z těchto cestujících, který nebyl původně ve skupině utíkajících se chopil příležitosti pro získání svobody a také požádal o politický azyl. Z 57 členné skupiny byli někteří, jako například Josef Klesnil nebno Mečislav Kozák, kteří se vraceli velice neochotně, ale museli se do Československa navrátit k vůli manželkám a dětem.
Později téhož dne bylo vydáno oficiální oznámení mluvčího USAF na letišti Erding:
Tři neplánované letouny typu DC3 v průběhu dopoledne v různých časových intervalech neoprávněně přistály přibližně s 85 osobami na palubě, uprchlými z Československa, na letecké základně Erding. Uprchlíci jsou zadrženi, nebo vyšetřováni americkými úřady. Výsledky šetření budou vyhlášeny v nebližších hodinách.”
Ve stejný den úředníci letecké společnosti ČSA popírali, že by jim chybělo nějaké letadlo.
Tyto dvě skupiny byly zadrženy na letecké základně Erding odděleně. Pro 58 se připravovala repatriace do Československa a pro dalších 27 se zajistil pobyt v kempu s režimem vysídlených osob. Kateřina Kosmáková byla jednou z těchto 58 osob a jako americká občanka zaměstnána v americké informační službě cestovala s diplomatickým pasem, byla okamžitě propuštěna a 26. 3.. se vracela nočním vlakem z Mnichova do Prahy. Následující den se konala tisková konference které se zúčastnili jménem 27 emigrantů dva členové posádek letadel, kteří odmítli uvést svá jména a fotografování neboť v Československu měli ještě další členy svých rodin a příbuzné, kteří by byli komunistickými úřady podrobeny výslechům a pronásledování. Na konferenci se hovořilo prostřednictvím tlumočníka americké armády. V průběhu konference se potvrdilo, že i ostatní členové posádky za druhé světové války sloužili v RAF. Důvody k tomu aby emigrovali byly: ” Zbavit se politického a náboženského pronásledování a žít ve svobodném světě”. Oba muži měli na sobě uniformu RAF s páskami medailí a vyznamenání. ˇVyjádřili se, že na ně byl ze strany letecké společnosti ČSA tvořen nátlak, aby tyto stužky nenosili a vysmívali se jim”. Dále uváděli, že ” čekali propuštění z pracovního poměru v ČSA”:”Chtěli jsme se dostat ven, protože jsme již byli přesyceni komunistickou ideologii” Další pak dodal: ” Jsem unavený z komunistických lží o tom jak lidé hladoví v nekomunistických zemích, nám je jedno, kde jsme, důležité je, že budeme žít svobodně”. Jsme jen rádi, že se nám podařilo v co jsme se sotva odvážili doufat, že mi tři jsme se dali dohromady. Letěli jsme podel vrcholů mraků které zcela zakrývaly zemi a byli jsme připraveni při objevení stíhačů okamžitě klesat a ukrýt se v mracích.” Další pak dodal: “Pokud bych nemohl emigrovat úletem, hledal bych jiný způsob jak opustit Československo. Na konferenci bylo také uvedeno: "původně nás bylo pouze 10, ale když jsme přistáli na letišti Erding, chopilo se šance a emigrovalo 26 osob". “Útěk jsme plánovali na pražském letišti při obědě. Všichni tři z nás jsme měli plánované lety přibližně ve stejnou dobu následující den ráno". To nebyla správná informace, která bagatelizovala plánování dvou letců a organizaci skutečného zapojení kolegů a přátel, kteří měli také své důvody k úletu (těmito dvěmi letci byli Ladislav Světlík a Oldřich Doležal).
Během čtyř dnů trvala nezbytná opatření k návratu. 57 cestujících bylo stále doprovázeno personálem vojenského představitele USA, aby bylo zajištěno, že se nevzdalí z povoleného prostoru. Byl zajištěn jejich neustálý vzájemný kontakt a komunikace. Což bylo zvláště užitečné pro těchto 57 cestujících. Někteří příslušníci amerického vojenského personálu, kteří byli speciálně vybráni, byli potomky československých emigrantů do USA a s 57 cestujícími komunikovali. Od 57 členné skupiny cestujících US Army inteligence získala cenné informace o každodenním životě a životních podmínkách v komunistickém Československu. Cestující této skupiny byli překvapeni tím, že v jejich jídelně, kde se stravovali byly na stolech velké mísy s ovocem včetně ananasu a banánu. Ty byly ještě luxusním zbožím v západní Evropě, ale naprosto nedosažitelné v Československu, kde stejně jako v celé východní Evropě byl nedostatek potravin. Komunisté v této skupině prohlašovali, že je to kapitalistický trik, jak přesvědčit skupinu 57 cestujících aby zůstali na západě a že všichni musí zůstat věrni svým komunistickým zásadám a odmítnout tento způsob úplatkářství.
Československé úřady požadovaly návrat všech 84 československých občanů a tři letadla. 57 cestujících, kteří se rozhodli k ná vratu nastoupili do autobusu, který je odvezl do Československa. Tři dopravní letouny byly navráceny o několik měsíců později.
Dne 29. března 1950 československé ministerstvo vnitra vydalo následující prohlášení:
“Ministerstvo vnitra oznamuje, že na vnitrostátních linkách došlo k organizovanému zločinnému přepadení pilotů a k hromadnému únosu cestujících. V pátek 24. t.m. (tohoto měsíce)startovala ráno na pravidelných linkách přibližně ve stejnou dobu tři letadla, a to z Bratislavy, Ostravy a Brna do Prahy. Tato tři letadla změnila v průběhu cesty stanovený kurs a místo do Prahy letěla směrem do západního Německa. Všechna letadla přistála přibližně ve stejnou dobu na letišti Erding u Mnichova. Podle výpovědí očitých svědků z řad posádek i cestujících těchto letadel, kteří se mezitím vrátili do Československé republiky, byly v tomto případě zjištěny tyto skutečnosti:
Letadlo startující z Ostravy: dva členové posádky, a sice kpt. Světlík, bývalý příslušník britského válečného letetctva a zaměstnanec aerolinii Viktor Popelka, taktéž příslušník válečného letetctva, který letěl jako cestující, donutili pistolemi hlavního pilota, aby změnil kurs letadla, a když odmítl to učinit, svázali ho a nařídili stroj umělým řízením na směr do západního Německa. Totéž učinili v kabině pro vysílání s mechanikem a rádiotelegrafistou posádky.
Letadlo startující z Brna změnilo předepsaný kurs z toho důvodu, že druhý pilot Vít Angetter a rádiotelegrafista Kamil Mráz, taktéž bývalí členové britského válečného letetctva, donutili řídícího pilota ke změně kursu, a když tento odmítl, přinutili ho pistolí, aby jim předal řízení. On i ostatní členové posádky byly pak Angetterem svázaní. Letadlo startují z Bratislavy změnilo předepsaný kurs letu, protože posádka se smluvila, že přivede letadlo do západního Německa.”
Úlet těchto letadel měl okamžitý účinek na letectví v Československu. Ve stejný den se konala porada československé bezpečnostní služby, kde se jednalo o této mimořádné události. Současně se touto událostí zabýval ÚV KSČ ( Ústřední výbor Komunistické strany Československa), který požadoval aby se již podobná trapná událost neopakovala. Výsledkem těchto jednání bylo, že veškeré československé letectví bylo zařazeno pod kontrolu bezpečnostních služeb a soukromá obchodní letecká flotila továrny Baťa ve Zlíně byla rozpuštěna a sloučena s ČSA. Na všech leteckých linkách byla okamžitě zavedena přísnější kontrola. Na palubě každého letadla ČSA byli přítomni 2 ozbrojení agenti StB. Jeden byl v pilotní kabině a druhý v kabině cestujících. Za cenu zásadních provozních problémů, včetně snížení letů, byly bývalí příslušníci RAF odstraněni z posádek dopravních letounů a byl vytvořen vzdělávací program pro nové “politicky vhodné” posádky, aby byly rychle nahrazen personál tvořený bývalými příslušníky RAF. Již dříve existovaly komunistické čistky, které měly za úkol odstranit z ČSA bývalé příslušníky RAF. Hromadný úlet dopravních letounů do Erdingu tento proces ještě urychlil. Do konce roku 1950 u ČSA zůstala jen hrstka politicky vhodných příslušníků RAF a ti byli zaměstnáni jen v neletových druhořadých službách.
Texty a obrázky převzaty s laskavým svolením autorů webu Free Czechoslovak Air Force
Na těchto stránkách najdete kompletní informace a odkazy na uvedenou problematiku - určitě stojí za návštěvu.
Zdroj:
Free Czechoslovak Air Force - They Flew to Exile 1950 , Free Czechoslovak Air Force - Úlet do Erdingu
16.05.2017 - BETATEST velmi ochotně provedl team Strnadci - ještě jednou děkujeme za spolupráci.
28.04.2018 - Výměna zničené krabičky, změna velikosti a hintu.