Most u Mostaka Traditional Geocache

Místo zvané „U Mostáka“ je všeobecně známé. V blízkosti jsou dvě opomíjené lokality, severně tvrziště Srdov a východně po proudu řeky před štěkeňským jezem „Basa“.

Krajina podél Otavy, která se za jezem ve Slaníku rozlije do šíře. Při levém břehu jsou stráně, kde stávala tvrz Strdov a pod ní vedla cesta k Otavě. Bývával tu most, později pouze převozník.

Putimská pánev (v pozadí vrch Brdo 508 m.n.m.)

Most U Mostáka

Původní cesta z Píseku do Strakonic vedla přes Štěkeň k Mostákovi. Zde byl brod později most a dále pokračovala cesta do Strakonic. Až v 19. století byr rozdělen zámecký park štěkeňského zámku a cesta do Strakonice začala vést přes Přeborovice.

Na mapě I. vojenského mapování je znázorněn, nejen most U Mostáka (Chrást), ale i lávka.

V dávných dobách se poblíž nalézala tvrz a zřejmě i brod přes řeku. Pak to byl most, který když strhla povodeň (? 1890) byl nahrazen přívozem. Pro voraře tu vyrostla hospoda.
Na pravém břehu Otavy, při 46,3 km je v terénu patrný relikt pilíře mostu. Pilíř byl tvořen velkými kameny a dřevěnou konstrukcí. V současnosti je pilíř částečně destruovaný nad úrovní vodní hladiny pokryt naplaveninami. Dřevěné prvky se zachovaly v úrovni kolísání hladiny řeky.

Otava byla důležitou vodní cestou (vory) a byla splavná od roku 1892 v celé délce 113 km. Stavba mostů a jezů, co do rozměrů měla svá pravidla, daná plavebním řádem upravujícím nejen rozměry voru, ale i šířku vorových vrat (šlajsen) jezů, či roztečí mostních pilířů.
Délka tohoto mostu byla delší než 23 m

Ilustrační foto mostu

Nejstarší fáze mostu pochází z období krátce po roku 1571, není však vyloučeno, že toto místo mělo delší tradici v přechodu řeky. Je možné, že nějaké přemostění zde bylo i v době existence tvrze Srdov, která se nacházela nad dnešním stavením U Mostáka na dosud v terénu dobře zachovalém tvrzišti.
Na mapě Otavy z roku 1797, je znázorněné staveni, které nejspíše stojí na místě současné samoty. Místo pro přemostění je zde výhodné proto, že až k řece zasahuje hrana terasy, která svojí vyvýšenou polohou vůči okolnímu rovinatému, a tedy často zaplavovanému, území, poskytuje před vodou bezpečí. Samota U Mostáka nebyla zaplavena ani při ničivé povodni v roce 2002. Zaplavovány nebyly tedy ani příjezdové cesty mostu.
Pravý břeh poskytoval rozsáhlé pastviny, které byly využívány i pro pastvu dobytka z vesnic na levém břehu Otavy (ze Štěkně, Přešťovic, Slatiny, ale i třeba z Rovné).
Dalším cílem mohla být i rýžoviště zlata u Modlešovic.
Dřevěný most je pečlivě zakreslen na mapě stabilního katastru z roku 1837. Výše proti proudu se v této době nacházela i malá dřevěná lávka.

Mapa stabilního katastru z roku 1837 se zakresleným mostem a navazujícími cestami.

Celkem jsou zde ve velké zátočině řeky doloženy střídavě dva až tři přechody řeky, a to v podobě mostu, lávky, brodu či přívozu.
Na II. vojenském mapování je most zachycen, místo je nazváno „Chrast".
Na III. vojenském mapování se most již nenachází, ale objevuje se místní jméno U Mostáka.

V roce 1926 zde byla postavena lávka sestavená ze čtyř polí, z nichž prvé u levého břehu
je o světlosti 11,2 m, druhé a třetí pak o rozpětí po 8 m a čtvrté pole o rozpětí 7 m.
Z této lávky dodnes zůstaly na břehu Otavy pozůstatky železobetonového pilíře.
Naproti vjezdu do stavení U Mostáka byla v roce 1932 byla realizována lanová lávka
o celkovém rozpětí 40 m. Obě lávky fungovaly současně.

U Mostáka

Lávky neměly dlouhého trvání. Nedaleko od stavení „U Mostáka" po proudu byl vojáky postaven dřevěný most, který byl využíván v letech 1961 – 1967.
Po definitivním zániku mostu zde byl provozován obecní přívoz, který je zachycen již na mapě III. vojenského mapování.
Přívoz zde od roku 1889 provozovala po tři generace rodina Tesaříkova.
Ve stavení „U Mostáka", byla zřízena plavecká hospoda.

Platnost vodoprávního povolení se vydávalo na pět let. Povolení se obnovovalo i v době, kdy přímo U Mostáka stála lávka. Poslední povolení bylo vydáno do konce roku 1958, ale převáželo se až do konce 60. let 20. století, a to pro potřebu JZD, které poskytovalo dvě pramice.

Zánikem přívozu po polovině 20. století místní tradice přechodu řeky započatá minimálně v pozdním středověku končí.

Srdov

Tvrziště se nachází severně od místa zvaném U Mostáka. Z tvrze Srdov, kdysi sídla zemanů ze Srdova, se do dnešní doby dochoval jen příkop na stráni nad řekou Otavou. Nálezy ukazují na vznik zemanského sídla na konec 12. století. Naposledy se připomíná v roce 1427. Později byl připojen Srdov ke Dvorci (Slaníku). Roku 1408 držel Zikmund ze Dvorce, erbu polovičního vyskakujícího kozla. Torzo tvrze mělo údajně stát ještě v 18. století.

Nad ostrovem řeky cesta mapující bývalý obranný příkop tvrziště.

Lokalita je situována na nepravé ostrožně, od které ji na severní, severovýchodní a východní straně odděluje až 4 – 6 m hluboký a 9 m široký příkop. Západní a jižní okraj tvrziště tvoří strmé srázy k řece Otavě a k samotě bývalého hostince „U Mostáka“.
Vlastní plocha tvrziště obdělávaná jako pole má nepravidelný oválný tvar (cca 40 x 60 metrů), podle kterého byla také nazývána "Zlatá houska". Na západní straně je ohraničeno srázem k řece, na severní a východní hlubokým příkopem, kterému se říká Šance.
Louky na levém břehu Otavy se nazývají „V luhu“, na pravém břehu „Chrastavské louky“ a lokalita na mapách bývala označovaná „Chrast“,

Basa

Otava před štěkeňským – Klostermannovým jezem vytvářela dříve v rovině četné meandry, stále podmáčené nazývané Basa. V letech 1844 - 1845 povolal kníže Windisch-Grätz. do Štěkně vojsko rozličných pluků, aby prokopali koryto Otavy přímo na jez. Vojsko vykopalo okolo Štěkně i stoku Barborka.
Za panování Windischgrätzů se krajina v okolí Štěkně mnohém změnila. O tomto rodě ale Češi Čechům nevyprávějí příliš pěkné věci. Nejslavnější Windisch-Grätz rozstřílel v revolučním roce 1848 nejenom vídeňské povstání, ale potlačil i povstání pražské. Prý ho rozlobilo, že mu náhodný výstřel zabil u okna manželku Eleonoru. Je historickou otázkou, zdali kulka nebyla určena jemu. Vojenskou misi v Uhersku již nedokončil a byl penzionován.
Po rozpadu RU zásluhy o rozvoj Štěkeňska Windischgrätzům nepomohli. Jeden z prvních československých zákonů, rozpalcelování šlechtické půdy, byl nejdříve použit proti nim. A tak zámek v roce 1920 získává řád anglických panen. Potomci rodu dožívají v Tachově.

Pohlédneme-li do starých map, vidíme, že na císařských otiscích map datovaných 1837, je již tato úprava řečiště Otavy zaznamenána, zatímco na vojenské mapě 1:25 000 z roku (asi) 1900 je zobrazen meandr Otavy a i v dalších mapách vydaných v následujících letech. Až na mapách po roce 1950 je zřetelně vyznačené zkrácené koryto řeky.

Mapa II. vojenské mapování	Císařské otisky (1837)
Mapa III. vojenské mapování	Vojenské mapování 1:75 000
Mapa 1:25 000 z roku 1952	Současnost 1:10 000

Keška vás přivede do části řeky Otavy, do míst, které si psalo dlouhý a zajímavý příběh.
Zastavme se, pohlédněte přes řeku na svah kopce Brdo, jehož úbočí se stalo častým průchodištěm vojsk. Putoval zde Žižka, jednou od Plzně, když musel u Sudoměře kvapně přebrodit Otavu a očekávat útok drtivé přesily železných pánů. Podruhé, téhož roku, když táhnul na Rábí, kde přišel i o druhé oko. Kudy asi tato cesta směřovala. Po úbočí Hradce nad Řepici na Droužetice, směr Kněží hora (tam máme místo nazývané Žižkův most) …

Velikost small, klasický vodotěsný plastový box s těsněním a zavíráním typu lock&lock. Rozměry: 13x10x5cm (objem: 0.35 l)

Dostupnost:

Současný provizorní most

U provizorního mostu končí cesta vhodná pro kolo. Posledních 500 m je závislých na vegetačním období. V době uložení kešky (červen 2017) je prostor „chráněn“ vzrostlým řepkovým polem a podél řeky jsou přes metr vysoké kopřivy, takže pohodlně je odlovitelná pouze z lodě. Břeh v místě uložení není zarostlý kopřivami.

Blahopřání ownera
prvním třem nálezcům



a poděkování všem za návštěvu.

Václav Hájek z Libočan k roku 816 - 818:

V Píseckém kraji léta 816, velmi bohatý muž krásného vzrůstu toho roku zemřel a zuostaviv po sobě ženu hojného vzrůstua krásné tvári, kteráž také sílu svú před mnohými lidmi ukazovala. Její jméno bylo Řepice. O její pýše se mnoho vypisuje. Majíce mnoho zlata, zlaté sedlo si pořídila a obkročmo na koni jezdívala. Též krásný dům na jedné hoře postavila a dala mu jméno Řepice a velký poklad zlata zde uložila.
Jeden ze služebníků paní Řepice jménem Všekeň, zamilovav si jednu služebnici své paní, jménem Brašnu, i poslal jest k paní své, aby mu ji dala, že ji za ženu míti žádá. A ona to slyšíce rozhněvala se tak, až Všekně do špalku za obě nohy vsaditi kázala a ruce jemu lýky svázati a to co nejvíce proto, neb věděla že má mnoho zlata. Pravila, že jeho nedá z toho vězení pustiti, až od něho jeho všecko zlato míti bude.
Všekeň, když již několik dní vězením a hladem trápen byl, Brašna v jednu noc, srub ten, v kterémž byl vězeň, podkopala a do něho vlezla, ruce Všekňovi rozvázavši, špalek neb tu kládu, v kterémž za nohy byl držán, otevřela a tak vyvedši z toho vězení šla s ním na jedno přívrší a tu s ním ve dne i v noci bydlela, až po malém času Všekeň způsobiv dělníky tajmě duom sobě dal bezpečný postaviti.
Ale Řepice, když uslyšela, že jest Všekeň ušel z vězení a Brašna se ztratila, velmi byla truchliva. Bojéci se, aby od něho (neb byl velmi zuořivý) úkladně nebyla zastřelena, rozkázala se všudy po nich ptáti, milost i dary jim dáti slibujeci.
To když jim oznámeno bylo, přišli sú na hrad Řepici a Všekňovi i paní Brašně, každému z nich dala zlata, co mohli unésti a přitom prosila paní Řepice, aby od ní daleko pro budoucí přátelství zachováni nebydlili a oni to slíbili učiniti.
A tak dům ten sobě dodělali a pevně ohradili a dali jemu jméno "Všekeň".

Filmový most ve Slaníku

V roce 1965 režisér Zdeněk Podskalský natočil komedii Bílá paní.
Film s hvězdným obsazením (Vlastimil Brodský, Rudolf Hrušínský, Miloš Kopecký, Irena Kačírková, Jiřina Bohdalová, Josef Bek, Čestmír Řanda st., Václav Voska, Vlasta Chramostová), je nejvýstižnější satirou parodující absurditu minulého režimu, který byl za toho režimu natočen. Bílá paní koná dobré skutky a jedním z nich měla být i výstavba mostu (filmově) ve Slaníku,
ke kterému ale nedošlo. Bylo připravené velkolepé otevření mostu a jásající obyvatelé se vydali přes most …

... současnost.