Moje milá Venuše,
musíš okamžitě přijet domů! Možná jsem konečně objevila TO, po čem jsme spolu kdysi pátraly! Jsi moje jediná naděje, protože pouze ty můžeš přijít té záhadě na kloub. Já už sotva držím pero v ruce. Zase se vrátila ta moje proklatá pakostnice a vypadá to, že po předešlé noci strávené v dešti jsem už jednou nohou v hrobě. Nejspíš tě už neuvidím. Ale nestěžuju si – jednak budu umírat na nemoc králů a královen, a jednak jsem plná optimismu, že přijedeš a naše dílo dokončíš.
Ale pěkně popořádku: když jsem onemocněla, vrátila jsem se k rodině do Želešic. Bydlím u svého bratra Teodora. (Pamatuješ, jak jsme mu dávaly myši do postele? Určitě tě zase rád uvidí!) Teodor má sice v hlavě zatmění, ale jinak je na mě moc hodný. Dělá správce u místního faráře, který má jako jediný smrtelník široko daleko pochopení pro mou nebeskou závislost. Díky němu jsem v kostelní věži jako doma a vesmír mám odtam co by meteoritem dohodil. Dokud jsem ještě mohla do schodů, vysedávala jsem ve svém soukromém planetáriu od východu Večernice až po západ Jitřenky. Teď už se do věže bohužel sama nevyškrábu. Včera mi pomáhal kostelník. A tehdy jsem TO uviděla.
Bylo krátce po setmění, putovala jsem zrovna očima po Mléčné dráze, když v tom jsem spatřila na jihu neznámou hvězdu. Hned jsem k ní sklouzla dalekohledem, a ona to nebyla hvězda, ale celý chumel podivných malých světýlek, který se zvětšoval a blikal! Bylo to tak vzrušující, že ani nevím, jestli jsem na to hleděla pár vteřin, nebo deset galaktických let.
Drahá Venuše, já jsem si jistá, že to muselo být ONO! Kdybys viděla ten zvláštní pohyb a jak se to zvolna snášelo na zem… Jenže pak TO zhaslo a bylo po všem. Měla jsem TO na mušce a vypočítala jsem, kde to hledat. Taky jsem se tam okamžitě vydala, ale s těma svýma kulhavýma nohama jsem došla akorát na kraj vesnice. Ale něco jsem tam pro tebe schovala – dvě čísla, která dokážeš přečíst jen ty – nejlepší hvězdářka na modré planetě, kterou znám! Proto tě, moje milá kamarádko, prosím, čti pečlivě slovo po slově. A možná pak konečně začnou brát lidé vážně nás, ženy vědkyně. A ty budeš slavnější než Koperníkovic Mikeš!
Popíšu ti přesně svou oběžnou dráhu po Želešicích:
Byla jsem ráda, že je venku tma, protože jinak by si sousedi ťukali na čelo, kam se to ta bláznivá chromá ženština plahočí. Tolik jsem se těšila, že jsem vystřelila z kostela jako kometa. Zastavila jsem se u hrobu dědy Felbingera. Taky se na něho cestou aspoň podívej. Ten jediný nám rozuměl a věřil, že z nás něco bude. Pak projdeš kolem studny, kde se můžeš naposledy občerstvit – kdoví kdy (a jestli) se vrátíš. Pokračuj k bráně a za ní zahni na tu krkolomnou úzkou cestičku vedoucí dolů. Nejsou tam sice lampy, ale i já se svými oteklými klouby tudy chodívám za svitu přirozené družice Země. Je to k vzteku, jak si chlapi chodí do vinárny s vystrčeným pupkem a ženská aby se plížila tajně, po tmě a ještě k tomu zadním vchodem. Znám tu cestu jako svoje dřeváky: nestoupnout do kanálu, nezakopnout o kořeny, prosmýknout se kolem skalky, po pár dlouhých žíznivých krocích zahnout k Jižnímu kříži a pak už pěkně dolů v naučeném rytmu: šest, šest, šest, pět. A po chvilce už vidím vpravo to pravé místo.
Sbíhaly se mi sliny na doušek božského muškátku, ale musela jsem si nechat zajít chuť a projít kolem se zavřenýma ušima, abych neslyšela lákavé cinkání skleniček za okny. Honza s kamennou tváří jako by se poprvé pousmál a mlčky mi to schválil. Pokřižovala jsem se, aby mě bába Vrbková neviděla přebíhat přes hlavní cestu a aby mi pak noha nesjela z mostu do černé díry. Rychle jsem zabočila z dohledu slidivých očí. Naštěstí mě pronásledovali jen dva neodbytní kačeři, které jsem vyrušila na jejich večerní plavbě. To je ti tak otravné plemeno! Vůbec nechápu, jak po něm někdo mohl pojmenovat hvězdokupu. Setřásla jsem je až u zelené branky číslo… Himl Saturn observatoř element! Ještě před chvílí jsem to číslo věděla a teď už mám v hlavně zase mlhovinu. Bylo to zkrátka velké číslo, ale ne větší, než kolik dní obíhá Země kolem Slunce. Nebo Slunce kolem Země? Kdoví… Můžeš o tom přemýšlet, ale ještě předtím si spočítej, kolik uděláš kroků od branky ke konci plotu. Pojmenuj si to třeba Venušina konstanta, a hlavně si to zapamatuj!
Běž ještě kousíček podél vody, dokud neuvidíš strom těsně u břehu. Dle mých skromných stromologických znalostí by to mohla být olše. Tam si vyzvedneš čočky do dalekohledu. Nesmíš na to zapomenout, protože dalekohled bez čočky je jako Tycho bez Braha. Pečlivě si vyber dvě kvalitní čočky a dobře si je uschovej na horší časy. Nikdy nevíš, kdy se budou hodit...
Potom pokračuj pořád rovně. Stačí dojít k cestě, přeběhnout přes ni, dát pozor, aby tě nepřejel nějaký velký nebo malý vůz. Hned potom přejít přes mostek, držet se vpravo a jít stále dál rovně nahoru, dokud nenarazíš na vyšlapanou cestičku lehce odbočující vlevo. Abys ji jistojistě poznala, nechala jsem znamení na javoru na rozcestí – moc jsem toho u sebe neměla, ale něco přece. Naši protinožci to mají celý život nad hlavou a děda Felbinger na hrobě.
Odboč tedy vlevo a aplikuj Venušinu konstantu. Z této pěšinky neodbočuj (zvířata nadělají spoustu zoodálnic, hlavně místní velké medvědice). Měla bys dorazit na místo, kde jsem se já dorazila. Není to sice žádný velký kopec, ale byl to můj definitivní konec. Nechtěla jsem se vrátit ani za milion hvězd, ale když začalo pršet a kostelní zvon v dálce odbíjel hodinu duchů… Zjevil se mi Galileo Galilei! Uááá… Dělám si legraci, ale zjevilo se mi poznání, že dál už se opravdu nedostanu a jestli promoknu, stane se mi tato dobrodružná výprava osudnou. A tak jsem začala přemýšlet, jak ti tu nechat vzkaz. Schovala jsem tu to nejcennější, co jsem měla – svůj dalekohled, kterým jsem přesně zaměřila CÍL. Díky němu snadno zjistíš, kterým směrem a jak daleko jít. A pro jistotu si s sebou vezmi světlo – pokud přijdeš až po západu naší nejbližší hvězdy, bude se ti hodit!
To je vše, co potřebuješ vědět. Se mnou už se pak nedělo nic zvláštního. Když se mi podařilo opět postavit na nohy, následoval další velký třesk a pak několik kotrmelců dolů zpátky k cestě (přesněji vyjádřeno Hvězdoslavina konstanta). Jak jsem se přitom vyválela v kobylincích, už ti raději popisovat nebudu. Budu jen doufat, že TO najdeš!!! A s tím pocitem budu umírat.
Ať jsou ti hvězdy nakloněny a na viděnou v nebi!
Tvoje Hvězdoslava