Touto keší bych vám chtěl ukázat místo, kde došlo ke krvavé bitvě mezi českými a uherskými vojsky a díky níž byly vymezeny hranice českého státu.
Bitva na Luckém poli ( 900 let od konání)
Naše Slovácko bylo nejednou jevištěm krvavých bojů, z nichž jednoho právě letos osmistyletá památka připadá. Událost tuto líčí dějepisec Palacký (ve svých Dějinách národu českého) takto:
V Uhřích panoval tehdáž, po Kolomanově smrti (1114), mladý, lehkomyslný král Štěpán II. (1114 – 1131). Když přední páni uherští toho si žádali, aby panovník jejich sešel se někde osobně s mocnářem českým k obnovení a utvrzení přátelství mezi oběma říšemi, stal se v máji 1116 na pomezí a sice na poli Luckém sjezd, který ale po hříchu nevedl ku pokoji, nýbrž k rozbroji.
Z obou stran brala se tam knížata s celým vojskem a pompou velikou; avšak hned při rozbíjení táborův povstaly sváry, a nad to praví se, že jistý Solt, vzácný pán uherský, jenž by utekl ke Vladislavovi, pletichal na obě strany, výstrahy dávaje knížatům obapolně. Uhři bez vědomí krále svého, k ochraně svého ležení, kázali střelcům svým, divokým Bisenům a Sekulům, postaviti se mezi oba tábory, čehož ani Čechové nemohli vykládati sobě za přátelské znamení, pročež chopivše se zbraně, v okamžiku octli se v zápasu. Strhl se boj velmi krutý (13. máje) a Uhři zvítězili na tom místě, zabivše Čechům udatného Juříka Žateckého, kastelána i větší částku pluku jeho, takže i Vladislav sám dal se již byl na outěk.
Zatím ale Ota i Soběslav kopečkem obšedše tábor uherský se čtyřmi moravskými a tolikerými též českými zástupy, obořili se naň stranou. Tak nenadálému outoku nemohli Uhři (jichžto král právě tehdáž s arcibiskupem Ostřihomským a s pány svými stoloval) odolávati dlouho; celé vojsko v náramném zmatku rozutíkalo se, takže i vítězní Sekulové a Biseni prchnouti museli, a veliké množství pánům uherských přišlo o život. Čechové a Moravané stíhali poražené Uhry až k řece Váhu, ve které také mnozí utopili se; a celý bohatý tábor uherský padl vítězům v kořist.
Samo sebou se rozumí, že skutkem takovým přátelství mezi oběma říšemi neobnoveno, ale zrušeno jest.
Teprve r. 1119 Čechové i Rakušané spojenou a větší silou do Uher vtrhše dobyli města Železného a poplenili zemi okolní. Potom učiněn jest pokoj.
Oblast pojmenovaná v Kosmově kronice jako Lucké pole (campus Lucsko) tvořila kdysi pomezní pásmo mezi Moravou a Uhrami. Jednalo se o území, které Morava ztratila krátce po svém obsazení Přemyslovci někdy v první polovině 11. století. Šlo o převážně neobydlené území nikoho, na něž si dělaly nárok oba státy. Z moravské strany Lucko vymezovala řeka Morava (západ) a Olšava (sever), z uherské strany pak na východě řeka Váh (východ) a na jihu snad říčka Chvojnice. Z počátku se zde uplatňoval především uherský vliv. Je známo, že uherský král Ladislav I. vydal zákony, jež zakazovaly v prostoru Lucka pod trestem smrti stavbu osad a konání trhů. Podobný režim panoval rovněž v sousedním Záhorí. V případě hrozícího nepřátelského vpádu, mělo být rozbořeno i to málo, co zde bylo vybudováno. Obranu měli zajišťovat příslušníci kočovných kmenů Plavců, Sikulů a Pečeněhů. Ke střetům skutečně docházelo. Roku 1116 je na Luckém poli připomínána krvavá bitva mezi uherským králem Štěpánem II. a českým knížetem Vladislavem I. O něco dříve, v roce 1099, zde naopak kníže Břetislav II. uzavřel mír s králem Kolomanem. Jinak se ale čeští panovníci dlouhou dobu omezovali pouze na držení pohraničních pevností jako Břeclav, Hodonín či Kunovice.
Dne 28.10 roku 2016 byl u obce Dolní Němčí odhalen památník připomínající tuto událost.
Aby toho nebylo málo, tak ještě jedna pověst...
Pověst o tom, jak po bitvě na Luckém poli vznikl erb mlynářského cechu
Erb mlynářského cechu má tvar pavézy rozdělené na dvě poloviny. V levé polovině jsou zobrazeny symboly mlynářské profese ozubené dřevěné kolo a kružidlo. Přes pravé bílé pole se šikmo táhnou tři červené pruhy. Znamenají krev a souvisejí s bitvou na Luckém poli. Vypravování o tom, co se tehdy během bitvy na Luckém poli seběhlo, zaznamenal na počátku 18. století vlastenecký kněz a spisovatel Jan František Beckovský. Vraťme se s ním na chvilku do bitevní vřavy na Lucké pole poblíž olšavního břehu. V jednu chvíli to prý vypadalo s českou stranou velice špatně. České voje se daly na útěk a nemohl tomu zabránit ani kníže Vladislav, který osobně k vojsku dorazil. Když nebezpečí prohry bitvy bylo největší, skočil mezi dotírající Uhry muž v bílé suknici a „veliké množství jich mečem v půli zprotínal tak, že až do ozdobných článků se v krvi lidské brodil". Jeho neohrožená postava máchající mečem, pod nímž padal jeden nepřítel za druhým, vyděsila Uhry natolik, že se dali na útěk a prchali až k Budínu. Po slavném vítězství se kníže Vladislav zajímal o to, kdože byl onen neohrožený hrdina. Když se dozvěděl, že mlynář Jiří z Doupova, přivedli ho před Vladislava. Ten vstal a podal udatnému bijci ruku. Mlynář mu chtěl také pravou ruku podat, ale spatřil, že v bitvě přišel o tři prsty. Proto „rychle ruku otřel o svou bílou suknici, přičemž tři krvavé pruhy si udělal" a teprve poté ruku knížeti podal. Nato kníže mlynáři řekl: „Díky ti, ctný a udatný hrdino, žes nás dnes od veliké hanby vysvobodil. Za odměnu budeš ty a všichni tví potomci tvého stavu tři červené pruhy v bílém poli erbu užívati!" Zároveň jmenoval Jiřího z Doupova správcem města Žatce a celého českého kraje.
A pokud máte rádi hry, můžete si na místě zahrát Luckou hledačku! Doporučuji předem vytisknout.
Varianty jsou dvě:
a) pro příchozí od Hluku: Ukryté bohatství
Lucke pole_ukryte bohatstvi.pdf
b) pro příchozí z Horního Němčí: Krajina vypráví příběhy
Lucke Pole_krajina vypravi pribehy.pdf
