O nalžovském drakovi

Před dávnými a dávnými staletími jednou objevili lidé u Nalžov nehluboko v zemi stříbrnou žílu. Brzy se ukázalo, že kraj bude bohatý na vzácný kov a nad Nalžovami začalo pomalu vyrůstat horní městečko Stříbrné Hory.  
Stranou od ruchu šachet a štol, od ruchu na polích, v prašivickém lese, postavil si pán kraje pevný hrad. Se svými zbrojnoši chránil havíře
i rolníky. Tak žili všichni v míru a pokoji než….
Než se jednou na obloze zatmělo a objevily se hrozitánské stíny. Stromy se úzkostně zachvěly a vše se ponořilo do přítmí. Zvěř strachy zalezla. Ptačí zpěv umlkl. Zdáli bylo slyšet údery hromů a nebem se klikatil blesk za bleskem. Hrozné hučení a svistot zahnaly do bezpečí chalup
i poslední odvážlivce, kteří ještě zůstali venku. Potom najednou cosi strašně velkého a těžkého žuchlo na zem, až se všecinko zatřáslo. Sotva se nebe znovu rozjasnilo, nestačili se lidé divit.
V prašivickém lese, kousek od hradu, se od jednoho okraje až k druhému rozvaloval obrovitánský drak a cenil zuby. Z tlamy mu šlehaly plameny ohně a všude smrděl sirný kouř. Lidským hlasem obluda zaryčela: „Mám hlad, mám hlad. Chci krávu, chci krávu, chci krávu, nebo vás všechny sežeru!“   
To se ví, že se lidé polekali. Ale co měli dělat! Uradili se domluvili. Snad se potvora nažere a zase odletí. Za chvilku přiváděli jednu nebohou stračenu. Ledva se potvora nasytila pěknou tučnou kravkou, usnula. Chrápala, jako když padesát dřevorubců s břichačkami řeže stromy,
a když zívla, málem skály popraskaly. Drak spal a spal. „Kdypak asi odletí?“ ptali se nalžovští i stříbrnohorští jeden druhého. Dočkali se něčeho jiného.    
Drak se probudil. Z lesa se ozýval řev: „Mám hlad, mám hlad, chci krávu, chci krávu, chci krávu! Jinak vás všechny sežeru!“        
Nezbylo než obětovat druhou kravičku.       
Drakovi se v kraji zalíbilo. Den ode dne putovaly kravky jedna za druhou do nenasytného dračího chřtánu. Den ze dne se lidé víc a víc báli.
I pána sužovala bázeň a vypsal velikou odměnu tomu, kdo draka zabije nebo aspoň vyžene pryč. Rytíři se nikterak nehrnuli, třebaže odměna byla vysoká a havíři z Hor by stříbrem neskrblili.     
Pár odvážlivců se našlo. Vraceli se od lesa Prašivice s očima plnýma hrůzy. Hlasu nemohli popadnout, děs a běs, vyprávěli. Jen se oklepali, práskli do koní, až se za kopyty prášilo.
Drak spocíval všechny krávy. Došlo na ovce a kozy. Ty slupnul raději hned po třech. Potom spřádal prasata, kolik jich jen v kraji široko daleko bylo. Nakonec musel dostávat denně veletucet vykrmených bílých husiček, žlutých kachniček, nebo kokodákavých slepiček.
Co bude dál? Křižovali se všichni.   
Nad tím přemýšlel v hloubi staré stříbrné šachty mladý havíř Matýsek. Hrome, aby tak ten neřád dostál slovu a začal požírat lidi! Vždyť by taková spousta dobrých a hodných sousedů, a nakonec i on sám s maminkou, tatínkem a svou milou Kateřinkou skončil v dračím požeráku!
I ne, k tomu nesmí dojít! Někdo musí tu ohavu zničit.     
Když urození rytíři v brnění ztratili odvahu a srdce měli z draka až v kalhotách, zkusí to on sám. A už hledal kameny, pořádně těžké špičáky, kterými by do mordyjánského draka praštil, aby konečně zdechl.        
„Ba ne, Matýsku, to musíš jinak!“ slyší najednou za sebou tenký hlas. Otočil se. Pidimužíček, sotva dva palce vysoký, tenký jako za groš kudla, fousiska dlouhá až na zem. Permoník! Tak přece jsou! Slýchával o nich vyprávět staré havíře, ale pokaždé si pomyslel něco o pohádkách
a bájení nesmyslů. Přece však také on ctil starou havířskou zásadu. Před odchodem položil vždy zbyteček od jídla stranou. Pro permony, říkávalo se. „Mám tě rád, Matýsku, a chválím tvou odvahu. Vím, co chceš udělat, my permoni víme všechno. Ani nám není jedno, co vás sužuje. Dlouho přemýšlel náš král a hledal způsob, jak vám pomoci, až někdo najde odvahu. Nesu ti radu i pomoc. Tuhle,“ a skalní mužíček sáhl dozadu za sebe, „jsou tři kyje. Těmi do draka bij!“ Matýsek se musel chtě nechtě usmát. Panečku, tři kyje! Tři tenounké klacíky, proutky o něco větší než sám mužíček! „Nesměj se, je v nich naše čarovná síla. Až udeří tvá hodina, použiješ je. Jen nesmíš podlehnout strachu z draka, ani lesku zlata, ani svodům falešné lásky.“ Vzápětí permon zmizel. Matýsek dlouho přemítal. Má, nemá? Tři klacíky na takového zabijáka? Zase má, nemá, má, nemá…. pokaždé to vyšlo má. Zkusí to. Kdyby klacíky nepomohly, má hbité mrštné nohy. Třikrát potvoru by oběhl, než by se rozkývala, chňapla po něm prackami a sekla ocasem.
Navečer se svěřil mamince a tatínkovi. Zrazovali ho, dokonce zaplakali, jenže Matýsek si vedl svou. Jakou má slíbenou pomoc, raději neřekl. Mohli by se mu smát, i ze strachu raději klacíky zahodit. Hořké slzičky prolévala i jeho milá, holčička jako z růže kvítek, jediná dcerka staré chudé vdovy. „Matýsečku můj zlatý“ hořekovala Kateřinka, „pusť to z hlavy, radši utečeme. Heleď kolik lidí se už vystěhovalo, sebereme se i my s maminkou a tvými rodiči. To budu raději suchou skývu chleba jíst, než abych o tebe přišla. Poslechni mě, prosím!“          
Všechno se dostalo až k pánovým uším. Sliboval hory doly, zlato, stříbro, zámek mu postaví, půl panství, a ještě dceru princeznu dostane za ženu! Matýskovi to bylo jedno. Vůbec mu nejde o majetek a slávu, ale o všechny dobré a hodné lidi. Ráno chlapec odhodlaně kráčel k lesu. Všichni ho vyprovázeli. Ještě jednou rodiče prosili, Kateřinka dokonce poklekla s modlitbičkou. Matýska neoblomili. Z povzdálí potom sledovali každý jeho krok.      
„Čuchám, čuchám člověčinu!“ řval drak z lesa. „Už jsem kolik dní o hladu, nic nevedete, to si pochutnám!“ ryčel a oblaka sirného dýmu vystoupala vysoko nad les.    
Náš hrdina se zatím prodíral křovinami. Jakmile vkročil na mýtinu, rozhrabanou dračími paznehty a vytlučenou údery silného ocasu, zděsil se. Takovou hrůzu přece jen nečekal. Krve by se v něm nedořezal. Obr se proti němu vzepjal. Plameny šlehaly až k Matýskovi a ožehly mu obličej. Pocítil nesnesitelný žár a puch. Drak metal očima jeden blesk za druhým. Chlapec si v hrůze zakryl oči a odvrátil se. Už už by jej drak zhltl, kdyby si přece jen nedodal Matýsek odvahy. V zoufalství kurážně mávl klacíkem. Náhle bylo ticho. Ocitl se v bezpečí a tmě. „Kde to jsem?“ Potichu se otázal. „Počkej, neboj se, schovala jsem tě pod svůj krunýř. Ten je tak pevný, že ani dračí zub ho neprokousne, nerozláme
a nerozdrtí.“„Kdo jsi?“
„Želva. Poslali mě za tebou, abych ti pomohla. Jen co se drak otočí, pustím tě. Rychle uteč, podruhé pomoci nemohu.“ Příšera se po chvilce zklidnila, odfrkla a zlomyslnýma očima sledovala, kam se skryla potrava. Zavrtala se hlouběji v plechu a čekala. Matýsek vyběhl z úkrytu. Nebál se. Přesvědčil se o permonově pravdě a kouzlu čarovných proutků. V té chvíli se obří drak po čichu otočil. Rozevřel tlamu a zaburácel. Matýsek druhým klacíkem máchl přímo proti zubaté tlamě. A co se nestalo! Z klacíku rostlo tělo, mohutnělo, mávalo kolem sebe velikánskými ploutvemi
a natočilo se proti drakovi. Otevřela se žraločí tlama a v ní se zaleskly přesně tři tisíce zubů ostrých jako meče. Poprvé, co byl živ, se drak polekal! Něčeho hrozivějšího, než byl sám. Zkoprněl a v úžasu strnul. Toho využil Matýsek. Přiskočil. Třetí klacík v jeho ruce se proměnil v dlouhé ostré kopí. Špice projela drakovi chřtánem a zasáhla neomylně srdce. Ozvala se dutá hromová rána. Z dračích útrob se vylily krev
a žluč, černé jako boty. Oči pohasly a tlapy netvora naposled zahrabaly bezmocně do země. Nad paseku vykoukl ranní sluníčko a co uvidělo! Drak, želva i žralok tu stojí zkamenělí. Mezi nimi uprostřed šťastný hrdina. Nechce věřit svým očím! S permonovou pomocí slavně zvítězil
a zachránil celý kraj. Pomalu se navracel z lesa. Jásot mu zněl v ústrety. Všichni mu běželi vstříc, první ze všech Kateřinka. Padla mu do náručí a vlepila sladkou pusinku. Už se blíží panský trubač. Za ním posel přináší pozvání na hrad. Matýsek musí k vrchnosti pro odměnu. A jak dopadl?
Pamětiv permoníkova varování odmítl zlato a stříbro. Chtěl jen tolik, kolik budou potřebovat lidé, aby nakoupili nový dobytek a novou drůbež
a zase mohli hospodařit. Sám si koupí maličkou chaloupku a ožení se. Kdepak, ani slyšet o tom pán nechtěl. Dostane jeho dceru se zámkem
i hradem, půl panství po jeho smrti…. Než domluvil, Matýsek předem rázně odmítl.
S Kateřinkou si postavil skromné stavení a měli kupu krásných dětí, chlapečků i holčiček. Babičky i dědeček šli s vnoučátky občas do Prašivice, aby jim ukázali draka, želvu a žraloka. Vyprávěli jim o tatínkově statečnosti. Děti to zase potom dál vyprávěly svým dětem.
Tak se dochovala nejen kamenná zvířátka, dokonce i se starým hradem v Prašivici, ale i pohádka o statečném chlapci, kouzelných permoníčcích a jejich čarovných hůlkách.

Nebo

To bylo tak. Pochází z Velkého Nového rybníka hned pod kopcem. Když se usadil v Nalžovských Horách, hned pocítil břicha kručení
a vzpomenul, co mu máma dračice vykládala o lahůdkovém panenském mase. A že byl gurmán, tak žádné holky od krav, rovnou si naspekuloval chuť na zámeckou dcerku. Na tu měl ale zálusk i přidrzlý šlechtický synek z okolí. O holku mu ani tak nešlo, jako o bohaté věno. Proto šel za drakem. Nabídl příšeře, že mu panenku za slušné výkupné přepustí. To naštvalo strašlivého holkožrouta, nemravu sežehl ohněm
a navrch poplival sírou.

Sám otřesen lidskou povahou z toho zkameněl, když poznal, že není nejhorším tvorem na zemi.

Ke keši

Nalžovského draka si můžete prohlédnout v samotném lese Prašivice, přijměte ale pozvání na trochu odlehlejší místo, které dle mých osobních zdrojů sloužilo drakovi jako napajedlo, nebo soukromá koupelna. Jedná se o rybník Krč, ležící cca kilometr od samotného centra dění. Jako
o každém, pro mě zajímavém místě, nemám žádné podrobné informace o samotném rybníce. Rybník je v soukromém vlastnictví, rybolov je zde zakázán a koupání pouze na vlastní nebezpečí. V létě zde potkáte pytlačící učitele z místní školy a občas nějakého traktoristu. Někdy tu potkáte biocitron, jak sedí na odpočívadle na hrázi, krátí si čas nějakou světovou literaturou a následně přesvědčuje své dvě psí obludy, že koupání už bylo dost a je na čase jít domů. Jinak nikoho. 

Krabička měla být původně věnována samotnému rybníku, proto ta schrána. Vejde se sem několik drobností pro ratolesti, kterým se třeba může zdát cesta na místo dlouhá. Jinak berte keš jako velikost mikro

Kudy ke krabičce

Ke krabičce se můžete vydat z několika směrů. Můžete si vybrat cestu od Velenov, Těchonic, Neprochov, nebo Smrkovce. Já doporučuji cestu od Nalžovských Hor a výpravu spojit s návštěvou Prašivice, kde můžete obdivovat to, co zbylo z kdysi krásného lesoparku. 

Auto můžete zanechat na doporučeném parkovišti. A vydat se po modré turistické značce, která vás dovede až k samotné keši. Kdo si troufá, i když spíše nedoporučuji, může se autem přiblížit až k rybníku, okolní louky a pastviny změnily svého majitele, takže je cesta relativně udržovaná, ale nečekejte asfalstovou cyklostezku. 

Keš

Keš naleznete pár metrů od cesty, pokud se vydáte od Nalžovských Hor, bude se keš nacházet po vaší pravé ruce. Pokud se budete pozorně dívat, uvidíte keš již ze samotné cesty. 

Zaměření probíhalo na zařízení HTC M7, které má poměrně přesnou navigaci, samozřejmě s ostatními zařízeními se nemusí shodovat. Pokud se bude zaměření nějak výrazně lišit, neváhejte se ozvat. Ale nemyslím si, že by byl nějaký výrazný problém s nalezením. Uvidíte kamenný val, zkuste se zeptat u většího stromu kousek u cesty.

Ocením, když přidáte foto draka, případně fotku u samotného rybníka a napíšete něco o tom, jak na vás místo zapůsobilo. Můžete si klidně i zanadávat, proč vás vlastně táhnu až sem.

Pokud si odlov odložíte na víkend, můžete mě kontaktovat a pokud se trefíte do správného víkendu, ráda vás společně se svými obludami ke keši doprovodím, můžete se zastavit na geopokec či vyměnit nějaké dřevíčko. 

Zdroj:

https://www.novinky.cz/vase-zpravy/plzensky-kraj/klatovy/1297-37513-nalzovsky-drak-zjistil-ze-lide-jsou-horsi-nez-on-a-zcepenel-z-toho.html