Pokud dorazíte do Bohušovic nad Ohří vlakem, na nádražní budově směrem do kolejiště Vás zaujmou dvě pamětní desky. První je věnována lidem, kteří byli nuceni k transportu do Terezínského tábora, což byl často začátek jejich tragického konce.
Druhá je věnována železničnímu zaměstnanci zdejší stanice, panu Karlu Košvancovi. Jeho jméno by málem zmizelo v nenávratnu, tak jako mizí svědci šesti let utrpení za nacistické okupace (nejen) Československa.
Do zdejšího kraje se Karel Košvanec dostal jako voják. Vykonával svou prezenční službu v Terezíně u pěšího pluku. Tam se seznamuje se slečnou Martou a rozumí si natolik, že spolu po skončení vojenské povinnosti vstoupí do manželského svazku.
Začnou spolu žít v nedalekých Nových Kopistech v malém domku a do budoucna se rodina rozrůstá o tři děti. Aby je uživil, zažádá Karel Košvanec Československé dráhy o možnost zaměstnání.
Po jeho prověření práci dostane. Mladá republika totiž potřebuje spolehlivé zaměstnance české národnosti na místech důležitých pro obranu, a takovým bohušovické nádraží je. V mobilizačních plánech se počítá s transporty 42. pěšího pluku právě odsud. Koneckonců pohraničí je blízko a neklid tam vzrůstá.
Proběhne rok 1938 a z Bohušovic nad Ohří se stává pohraniční stanice. Karel Košvanec zde slouží i nadále. Stará se o rodinu a kus pole, vede prostý a poklidný život.
To vše až do roku 1941, kdy do stanice začnou proudit vlaky s lidmi určenými do Terezína. Zde jsou železničáři svědky příšerných scén pěšího pochodu. Později k nim přibude i vagonování lidí kamsi na východ.
Karel Košvanec má silné sociální cítění a občas podstrčí vězňům chleba. Časem začne také tajně posílat jejich poštu, která neprošla nacistickou cenzurou. Protože jednou neodolá, přečte si některé dopisy a tehdy dojde ke zlomu.
Dopisy, které neviděl cenzor, totiž líčí drsnou pravdu o Terezíně. Přelidnění tábora, nevyhovující podmínky a hlavně hlad. Je popisována šikana od Němců. Naprostý opak toho, co nacistická propaganda hlásá.
Karel Košvanec došel k rozhodnutí. Seznamuje se na poli při práci s terezínskou vězenkyní Evou Mändelovou (Roubíčkovou) a začne ji využívat k drobným transportům potravin do Terezína, vše za podpory své rodiny. To však jde jen do doby, než nešťastnou náhodou četník odhalí, že Eva pašuje.
Je zadržena, vězněna, ale nic neprozradí, to by totiž pro Karla Košvance znamenalo cestu do koncentračního tábora. Takže budou muset zvolit jiný postup zásobování. Tou dobou už Karel Košvanec shání jídlo ve velkém, něco ze svých zásob, něco je financováno vězni.
Začíná se plížit nocí do tábora, dík perfektní znalosti terénu nikdy není zadržen, ale mnohdy musí celé hodiny ležet a číhat na ten pravý okamžik, za každého počasí. Jednou se stane, že uvázne v Terezíně, přišijí mu žlutou hvězdu na kabát a splyne s okolím. Další věc, za kterou se od okupantů dostává jízdenka do koncentráku …
Pašování potravin naštěstí bez následku trvá až do května 1945. Tou dobou už Karel Košvanec dokonce schovává uprchlého jugoslávského důstojníka.
První, co se stane po osvobození, je obvinění Karla Košvance z obohacování se na židovských vězních za války. Bývalí vězni však potvrzují pravý opak a nařčení je odvoláno.
Bohužel den před svatbou své dcery Vlasty Karel Košvanec dne 28.4.1950 umírá. Noční akce za jakéhokoliv počasí a stres mu podlomily zdraví.
Jeho rodina se stěhuje do Liberce. Zde jsou v roce 1957 zatčeni. Donesli do výkupu na prodej zlato. Jednalo se o pár drobností, které po válce dostali. Udá je ze závisti bývalý soused.
Jsou odsouzeni, padnou podmíněné i nepodmíněné tresty a je zabaven veškerý majetek. Navíc je to i doba, kdy záchrana židovských vězněných není zrovna v kurzu pro obhajobu. Stát Izrael přece není v socialistickém bloku …
Rehabilitace proběhne v roce 1994. První zmínky o Karlu Košvancovi se objeví po letech v knize Evy Roubíčkové Terezínské deníky. To nastartuje pátrání badatelů. A jak dopadlo?
Etnolog a historik Ondřej Klípa působící na sekretariátu Rady vlády pro národnostní menšiny pak inicioval výrobu a instalaci pamětní desky, která na bohušovickém nádraží bude připomínat památku Karla Košvance. Vedle Úřadu vlády ČR výrobu pomníku finančně podpořilo prezidium Federace židovských obcí a Nadace Pražské židovské obce. Na projektu spolupracoval Památník Terezín (PhDr. Vojtěch Blodig), stálý host za židovskou komunitu v Radě Dr. Tomáš Kraus a Regionální správa majetku Českých drah. Odhalení pamětní desky se kromě uvedených osob a potomků Karla Košvance zúčastnila též starostka města Terezín paní Růžena Čechová, nechyběla ani devadesátiletá paní Eva Roubíčková s dcerou Věrou a synem Pavlem.
Dne 27. ledna 2014, tedy v Mezinárodní den památky obětí holocaustu, převzala Vlasta Rypáčková, 83letá dcera pana Košvance, v Liberci při slavnostní ceremonii z rukou izraelského velvyslance Garyho Korena pro svého otce in memoriam vyznamenání Spravedlivý mezi národy, pamětní medaili a certifikát k tomuto ocenění.
Co o Karlu Košvancovi říct na závěr? Dovolím si citovat z jednoho dopisu, který mu po válce přišel:
„Chci Vám v prvé řadě poděkovat za vše, co jste pro moje drahé v Terezíně dělal. Víte, slova díků dneska moc neplatí, lidé toho nažvaněj a naděkují a přitom za těmi slovy nic není. Přijměte, prosím, moje ujištění, že to moje ,děkuji´ je míněno uapřímně a od srdce, tak jak to říká chlap chlapovi. Slyšel jsem a stále slyším o Vás mnoho, jednak od mojí matky a jednak od řady matčiných známých z Terezína. Vy jste udělal krásný kus práce, Vy jste zachránil mnoho lidí od jisté smrti."