Brtnice bývala od nepaměti křižovatkou cest. Proto zde vznikl na strategickém místě snad už před 13. stoletím hrad, aby ji střežil. V roce 1224 se stal zeměpanským a zůstal jím až do roku 1384. Roku 1423 obléhala jihlavská katolická hotovost hrad Rokštejn a přinutila jeho majitele Zdeňka z Valdštejna k odchodu. Náhradou za ztracený hrad si Zdeněk na ostrožně v Brtnici začal upravovat na starý brtnický hrad. Jednoduchý hrad zaujal nejzazší konec ostrožny, kterou přeťal šíjový příkop. Za ním stál na východ od vstupní brány malý obdélný palác. To je také jediná známá stavba této fáze hradu. V držení Valdštejnů zůstala Brtnice až do třicetileté války.

Přestavba ve druhé třetině 15. století, za Hynka z Valdštejna, zdvojnásobila plochu hradu. Původní palác jádra byl rozšířen o další trakt na východě, který měl dvojnásobnou délku. Před šíjovým příkopem byla postavena nová obdélná část kolem dnešního druhého nádvoří. Od zbytku ostrožny ji odděloval další šíjový příkop nad nímž se tyčila mohutná hranolová věž chránící vstupní bránu, takže se v r. 1430 připomíná jako bezpečné sídlo s rozsáhlým opevněním a hlubokým vodním příkopem. Vjezd do hradu střežila brána s cimbuřím. která byla později renesančně upravena. Část zdiva, včetně portálků, se však dochovalo v přízemí třetího nádvoří.

V té době byl čilý stavební ruch a to nejen na městečku, ale zejména na sídle. Pokračovalo se v nákladné a náročné renesanční přestavbě celého sídla. Hynek Brtnický z Valdštejna, který byl hejtmanem moravského markrabství. Protože panství leželo na důležité obchodní cestě, vedoucí z Vídně do Prahy, jeho rozsah se neustále rozšiřoval, takže k Brtnici náležely vesnice i městečka širého okolí a bylo třeba nejen reprezentačního sídla, ale i okázalejšího podhradí. Bohatství Valdštejnů se zaskvělo zvláště při okázalém sňatku Hynka Brtnického z Valdštejna s Kateřinou Zajímačkou z Kunštátu v roce 1573 na brtnickém hradě. Hynek byl výborným hospodářem a tvrdým zeměpánem. Zemřel r. 1595.

V další již gotické fázi přestavby byl hrad k severu prodloužen i původní palác jádra, který tak vytvořil kompaktní obdélnou budovu. Celou západní stranu 2. nádvoří zaplnila Brtnice - vývojová analýza zámkudlouhá budova. Kolem celého hradu byl postaven parkán, který v nárožích kolem druhého nádvoří zpevňovaly čtyři mohutné dělostřelecké bašty (tři z nich dosud stojí).

Po smrti Kateřiny Zajímačky (1601) zdědil panství Zdeněk z Valdštejna. Dostalo se mu velmi pečlivého vychování a vzdělání Hlásil se sice k luterství, ale udržoval i styky s vůdčími osobnostmi kalvínského světa. Horlivě se zúčastnil stavovského povstání v l. 1618 - 1620 kdy byl i členem zemského direktoria. Po bělohorské bitvě byl v Jihlavě zatčen a uvězněn. Původně měl být popraven, ale císař mu změnil trest v doživotní žalář na Špilberku. Tuhé vězení a útrapy podkopaly jeho zdraví, takže ve vězení 24. června 1623 zemřel. Zdeňkův majetek byl odhadnut na 206 857 tolarů, dluhy činily 28 930 tolarů.

Po bitvě na Bílé hoře bylo panství Zdeňku z Valdštejna zkonfiskováno. O konfiskovanou Brtnici měl zájem generál Rombald Collalto a císař poslal jeho supliku k vyjádření kardinálu Františku Ditrichštejnovi; ten projevoval rozpaky, poněvadž šlo o fideikomis, o který se hlásila i vdova po Adamu starším z Valdštejna pro své syny. Císař však její nároky neuznal a daroval brtnické panství hraběti Rombaldu Collaltovi za jeho válečné zásluhy. Jen nádherný nábytek z brtnického zámku byl převezen do císařského hradu ve Vídni.

Rombald Collalto byl typem kořistníků, kteří využívali porážky stavů k svému obohacení. Pocházel ze starého benátského rodu, avšak z politických důvodů musel Benátky opustit a vstoupil do vojenských služeb císaře Rudolfa II., který jej r. 1610 povýšil do stavu říšských hrabat. Osvědčil se nejenom jako voják, ale i jako diplomat. Zúčastnil se pak v císařských službách vojenských tažení v různých částech střední Evropy. Jeho nejslavnějším činem bylo dobytí Mantovy (toto město bylo rodištěm Collaltů); z ukořistěných děl dal zhotovit svícny do brtnického kostela a klíče od bran Mantovy byly dlouho chovány na brtnickém zámku. Pro neshody s Valštejnem opustil vojenskou službu, ale později se stal prezidentem dvorské válečné rady. Dvakrát byl jeho hostem na Brtnici císař Ferdinand II. Při jedné návštěvě onemocněl a uzdravil prý se vodou ze studny v zámeckém stromořadí (odtud název Císařská studně). Collalto zemřel 18. listopadu 1630 ve švýcarském Churu. S Moravou nikdy nesrostl a zůstal v zemi cizincem. V r. 1627 povolal Collalto do Brtnice pavlány a usadil je v novém klášteře, vybudovaném při zámeckém kostele z r. 1588, který dal zároveň přestavět. Práce svěřil stavitelům Piciovi a Pieronimu (v r. 1627 - 1629).

V 1. polovině 17. století si zpustošení způsobené třicetiletou válkou vyžádalo úpravy a již byly barokní. V druhé polovině šestnáctého a na počátku 17. století byl celý objekt přestavěn na renesanční zámek.Všechny stávající budovy dostaly renesanční háv. Oblouk hradby a parkánu v severozápadní části jádra byl ubourán a na jeho místě byla kolem roku 1690 postavena renesanční budova s třípodlažní arkádou. Druhé nádvoří bylo na východní straně uzavřeno dalším křídlem, zbořeným po požáru roku 1760. V čele hradu vzniklo nové renesanční nádvoří s věžovitou bránou na jihu. Autorem rozsáhlé úpravy, z níž zvláště vyniká dvoupatrová lodžie ve třetím nádvoří, byl italský architekt Baltazar Maio da Ronio, činný Brtnice - rytina podle Fv jižních Čechách především u Rožmberků a pánů z Hradce. Třetí nádvoří je zdobené renesančními arkádami.

O něco později, patrně ve druhé čtvrtině 17. století, došlo také k barokním úpravám zámku, které rovněž provedl císařský architekt Giovanni Battista Pieroni, rodák ze San Miniata u Florencie. Přesto však zůstal renesanční charakter zámku uchován. Od té doby se přes první a druhé nádvoří vchází na třetí nádvoří, zdobené zmíněnou barokní kašnou s kovanou mříží z poloviny 17. století, kde stojí zámecký palác s arkádami.

Do zámku vede majestátní schodiště s renesanční rustikou. V klenutém sále se štukovým stropem jsou nástěnné obrazy s místními historickými motivy, v sále předků obrazy předků rodu; ty vytvořil v l. 1723 - 1724 malíř Karel Töpper (1682 - 1738) stejně jako obrazy v císařském sále – celkem 11 obrazů, představujících vjezdy habsburských panovníků do Brtnice. Obrazy byly instalovány ve zvlášť upraveném sále, zvaném pak sál vjezdů. V sále předků zde Collaltové shromáždili rozsáhlou rodovou obrazárnu podobizen, v níž viselo začátkem 18. století na 200 obrazů. Rozsáhlé opravy byly nutné také po požáru roku 1760. Tehdy byla přestavěna patra budov prvního nádvoří a teprve nyní ztratila Brtnice svůj pevnostní charakter - byly zasypány některé příkopy, zbývající byly překlenuty stálými kamennými mosty, věže a bašty byly sníženy.

Stavební činnost neustala ani v prvních desetiletích 19. století. Na zámku po rozsáhlých stavebních úpravách provedených po požáru docházelo po dobu téměř celých sedmdesát let k dílčím změnám. Z velkého množství změn bylo snad nejvýznamnější zaklenutí schodiště u zámeckého rybníka, oprava bašty na východní straně zámku v roce 1818, zaklenutí krytých spojovacích chodeb v roce 1835 také snesení jednoho z rondelů v roce 1837. V té době byly zhotoveny pseudogotické fasády budov ve druhém nádvoří a upraveny interiéry.

Nad hlavním schodištěm, na zdech zámku i v průčelí byly umístěny historické nápisy – zdobené renesanční rustikou – o postupu přestavby zámeckých budov. Nejpodstatnější změnu však prodělal zámecký park. Ten byl v roce 1817 založen v anglickém stylu a byl v něm postaven Dianin chrámek. Celý park byl osázen vzácnými stromy.

Nová fáze obnovy a výstavby zámeckých budov nastala až v roce 1842. Bylo postaveno patro nad do té doby přízemním traktem západního křídla středního nádvoří. Budova byla prodloužena a zastavěn někdejší příkop. S použitím romantických novogotických architektonických detailů bylo také upravena vstupní věž a budovy na 2. nádvoří, v 2. polovině 19. století pseudorenesančně upraveny fasády. Tím se vlastně vývoj podoby brtnického zámku uzavřel.

Od těch dob byl zámek pouze využíván a postupně chátral. Pozdní úpravy (mj. snížení věží, výstavba stálých kamenných mostů, dílčí likvidace příkopů) naštěstí zbavily objekt pevnostního vzhledu jen částečně.

Collaltové zůstali majiteli zámku a velkostatku až do konce druhé světové války. Kanceláře centrálního ředitelství Collaltovských statků byly až do té doby v zámku mezi prvním a druhým nádvořím.

Pravděpodobně nevyjasněné majetkové poměry po r. 1990 bohužel zapříčinily, že objekt je nejen veřejnosti celý nepřístupný, i když některé z jeho nádvoří občas slouží ke kulturním akcím. V současné době i značně zdevastovaný. Přesto by se u něj, jakožto u dominanty nad údolím Brtnice, měl zastavit každý návštěvník.

A jeho další osud …??? Objekt zámku je v havarijním stavu, trpí zanedbanou údržbou více než sto let.

Tolik o historii Brtnického zámku.

K SAMOTNÉ KEŠI

Na úvodních souřadnicích se keš nenachází !

2897423833838078876806766228023592408747828742383383806468807383763

72862280788768028974238023592402897478228974238738064688089246363

Prosím Měň fér, nebo neber nic (včetně CWG) !