Při odlovu kešky prosím mějte na paměti, že se nacházíte v chráněné oblasti. Rovněž bobr je chráněným druhem, proto jej prosím pozorujte, ale nezasahujte do jeho života ani vodního díla.

K bobrovi vás zavede "bobří stezka" jinak také po modré turistické od doporučeného parkování směrem k Mladé Vožici. Pokud chcete bobra spatřit, ideálná dobou je soumrak nebo rozednění, protože bobr je převážně noční tvor. Vhodné je, pozorovat ho proti větru a potichu, má totiž velmi citlivý čich a reaguje také na dupání apod.

Bobr evropský (Castor fiber)

Bobr je až metr velký, zavalitý hlodavec s hustou srstí a dlouhým plochým ocasem, který je zcela přizpůsoben životu ve vodě. Bobr je největším evropským hlodavcem a po jihoamerické kapybaře (Hydrochoerus hydrochaeris L.) druhým největším hlodavcem na světě, spolu s blízce příbuzným bobrem kanadským (Castor canadensis Kuhl). Buduje soustavy hrází, kanálů a obydlí, jeho potravu tvoří byliny, větvičky a lýko.

Dospělý jedinec váží až 30 kg, při délce těla (LC) 75 – 102 cm. Jeho tělo je přizpůsobeno semiakvatilnímu způsobu života. Je pokryto hustou (až 30 000 chlupů na cm2), hnědě či černě zbarvenou srstí, impregnovanou mastnými výměšky párových řitních žláz. Oči (při ponoření chráněné průhlednou membránou) jsou, stejně jako zvláštními svaly uzavíratelné nozdry a uši, umístěny na svrchní straně hlavy. Také pyskové svaly se mohou uzavřít až za předními hlodáky, což umožňuje ohlodávat dřeviny i pod vodou. Zde bobr vydrží na jedno nadechnutí až 15 minut. Zadní končetiny s až 20 cm dlouhými prsty, jsou opatřeny plovacími blánami. Na druhém prstu je zdvojený dráp, který slouží k úpravě srsti. Menší, hrabavé přední končetiny mají plovací blány jen naznačeny a díky částečně protistojnému pátému prstu mají dobrou uchopovací schopnost. Nápadným znakem je 25 – 34 cm dlouhý, silně dorzoventrálně zploštělý ocas, který je téměř lysý, pokrytý šestiúhelníkovými zrohovatělými šupinami. Ten plní v životě bobra mnoho důležitých funkcí. Slouží nejen k pohybu a manévrování pod vodou, ale také jako opora při vzpřímeném postoji na zadních nohou (například při kácení dřevin). Je využíván při termoregulaci a jako místo deponie zásoby tuku. Hlasitým plácnutím ocasu o hladinu jsou varováni ostatní členové kolonie či zastrašováni nepřátelé. Adaptací k vodnímu způsobu života je i společné vyústění análního otvoru a urogenitální soustavy podobné kloace, které minimalizuje riziko infekce.

V zadních partiích těla, mezi pánví a kořenem ocasu, jsou u obou pohlaví umístěny dvě párové žlázy. Větší pár vylučuje polotekutou žlutohnědou hmotu charakteristického zápachu. Byly označovány jako pižmové žlázy („Castoreum – bobří stroj“) a využívány v lidovém lékařství (obsahují mimo jiné kyselinu salicylovou) a ve voňavkářství (pro svou schopnost udržet vůni). Menší pár žláz vylučuje tukovitou hmotu, u samic šedavou a u samců nažloutlou, která slouží hlavně k již zmíněné impregnaci srsti a má také svůj charakteristický pach. Výměšek obou žláz pak slouží jako olfaktorický signál věku, pohlaví a sociálního statutu jedince v kolonii a je používán ke značkování teritoria. Čich je vůdčím smyslem, důležité jsou i sluch a hmat.

V současnosti areál rozšíření bobra evropského zahrnuje Norsko, Švédsko, Finsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Bělorusko, severní a střední Rusko, Ukrajinu, Polsko, Slovensko a Českou republiku. Žije téměř na celém německém úseku Labe, v Meklenbursku a ve střední a západní části Německa v povodí Rýna. Velká populace žije v Bavorsku a Rakousku na Dunaji, Innu a jejich přítocích. Ve Francii se bobr postupně šíří k severu z původní populace na dolní Rhôně a z vysazené populace na Loiře. Repatriace proběhla i ve Švýcarsku, Dánsku, Maďarsku a Chorvatsku.

Současná velikost populace bobra evropského v České republice je odhadována na 900 – 1 100 jedinců. Díky každoročně získávaným údajům lze konstatovat, že expanze na nová území stále probíhá (Českomoravská vysočina, Hrubý Jeseník).

Přímé pozorování bobra je většinou, vzhledem k jeho převážně noční aktivitě, poměrně obtížné. Naštěstí jeho potravní, pohybová a stavební činnost zanechává v prostředí mnoho pobytových známek, které jsou nejen jasným dokladem jeho přítomnosti, ale také odrážejí míru jeho aktivity na daném území. Vzhledem k tomu, že lze často určit i přibližnou dobu jejich vzniku, jsou výsledky získané jejich využitím mnohdy srovnatelné s metodou telemetrickou.