O rybníku

O tomhle rybníku toho vlastně moc nevíme, i když sem se ženou a posléze i s dětmi jezdíme už 25 let. Jedna náhodná návštěva a vznikla nehynoucí láska k místu. Klasik by řekl: Genius loci jako prase ! Ukradnu ještě jeden příměr a to přímo ze stránek města, kde se praví: "...Na potoce je několik rybníků, bývalých mlýnů a vančurovské rozmarné koupaliště...". To je totiž úplně přesné. Sice se zde, jakož i jinde, v posledních 2 letech mohutně kácel napadený smrk a místo trošičku ze své poetiky ztratilo, ale stejně pro nás zůstává tím nej na světě...nebo alespoň v Čechách. Ostatně nejsme sami. Takových divných lidí, jako jsme my, se sem rok co rok vrací povícero. A mezi sebou žertujeme, že je v tom opravdu jakási patologická úchylka. Jezdit někam, kde vlastně nic moc není...snad jen to čarokrásno, které člověk vidí, když je vnímavý. Toho tu je plný vagón. A větší, než ty, co jezdí po úzkých kolejích za vodou a dodávají místu další rozměr a destinaci přidávají jednu hvězdu navíc. Minimálně !

Takže z několika těch kusých informací, vám sdělím, že rybník má údajně v nejhlubším místě 16 metrů. Moc se nám tomu nechce věřit, ale je fakt, že na některých místech poblíž hráze je fakt dost hluboký. Kdo ho kdy vybudoval, nevíme. Když nám tuhle informaci někdo sdělí, jakož i cokoliv jiného o místě, rádi se o to s vámi podělíme. Víme, že ubikace (to je ta žlutá budova) pochází někdy z 60ých let minulého století. A bohužel i podle toho vypadá. Dříve patřila organizaci Svazarm. Ale my jí máme rádi, i když už ani jako ubikace neslouží. Nicméně my, stanaři a karavaňáci, tu máme nezbytné zázemí. A je zde umístěno i fajn občerstvení, kterému vládne věčně usměvavá paní Markéta. A vlastně i díky jí vděčíme za to, že sem ještě můžeme jezdit i když...i když tu vlastně nic není :-). Stejně je to bod ve vesmíru, který bychom nevyměnili za nic na světě...

Příběh

Vzpomínka z dětství

Jezdili jsme sem už jako malé děti. To je tak převelice dávno, že už to snad bylo v minulém životě. Ono to tehdy i všechno jináč vypadalo, takže to vlastně i jiný život doopravdy byl. Tahali jsme takový ten starobylý stan s blyštivými tyčkami, který byl na sluníčku víceméně modrý a když se obloha zachmuřila, tak spíš šedo-bezbarvý. To aby asi nerušil tu bezvládnou a příjemnou atmosféru, která tady vždycky panovala.

Prvá léta jsme sem přijížděli vlakem. Rodičové pravili, že je to romantické, ale já si stejně myslel, že to bylo tím, že nám u dýchavičné škodovky vypadl motor krátce po mém narození. Teď stála u strejdy Otíka na zahradě, zarůstala bejlím a tatínek řekl, že nad ní zlomil hůl. Špatně mi to zapadalo včecko do sebe, protože mně přišla furt hezká, ale chápal jsem, že s tou zlomenou holí je asi lepší nevyjíždět. Ať tak, či onak, byli jsme rodinka bezautová a tudíž vlakově závislá. To říkal strýček a tatínek to rád po něm opakoval. Maminka se při tom mračila a nikdy to neopakovala.

Když se narodila sestřička Miluška, už ta vlaková závislost nestačila, protože to rodičové od toho vláčku do tábořiště ani najednou nemohli odnést i když jsem jim pomáhal, seč mi šestileté síly stačily. A tak nás napřesrok přivezl užvaněný strýček Otík. Měl taky takovou škodovku, jako my, ale nebyla tak hezká. Ale přesto jezdila. Cesta trvala hrozně dlouho, protože strýček občas musel zastavit. Otík vždy sykl, že zase vaří. Maminka jednou pravila, že on spálí i vodu na čaj. Ale asi na něj spíš nasazovala, protože když jsme u něj jednou byli, tak upekl něco moc dobrého, tedy alespoň to krásně vonělo. A maminka tehdy řekla velmi rozhodně, že to já nesmím a tatínkovi řekla, že jestli to sežere, tak mu v noci záchranku volat nebude a už mu nikdy nedá pusu. Nechápal jsem souvislosti, ale vím, že to tatínek tehdy také nejedl, protože nechtěl nahněvat maminku, ale ona by mu záchranku stejně zavolala. Já ji znám. Ona ho má ráda. A asi má ráda i Otíka, ale prohlásila, že na jídlo už k němu nejdeme, neboť on žádný zdravý chod neumí uvařit ani za sto otrhaných slepic. Ona má maminka vůbec někdy zvláštní přirovnání.

A když jsme s Otíkem po všem tom vaření konečně dorazili na místo, Miluška se probudila a chtěla nakrmit. Tak se toho logicky zhostila maminka se svými mléčnými žlázami a tatínek se jal rozdělávat vak se stanem. Otík se zadíval kamsi do dáli, ač tam evidentně nic nebylo, zapálil si cigárko a obřadně vyfoukl kouř. On většinou dělal něco jiného, než všichni ostatní. Stál u vody, kouřil, dýmil, vyfukoval a hleděl na hladinu temnou a hladkou jako sklo, co máme doma na stolku v pokoji. Když cvrnknul vajglíka do vody a ten zasyčel a zakouřil naposledy, jakoby se loučil, maminka si akorát zapínala podprsenku. Miluška spokojeně počumovala, než jí zase skolí spánek a tatínek brblal, že se ten krám za rok nějak scvrknul, ač byl těžší než loni a vůbec, že to nějak nesedí. Já mu chvíli pomáhal, chvíli jsem tahal věci z auta a těšil se, až si poprvé lehnu do stanu, položím si hlavu na svého plyšového psa Jorika a nasaju tu vůni zatuchlého plátna a uvidím skrze plachtu to profiltrované sluníčko. To mám hrozně rád vždycky, ale poprvé je to vždycky jiné…to jsem pak pochopil v životě ještě párkrát.

Šel jsem za strejdou. Ten už stál v tu chvíli ve vodě, jakoby se ho to dění na břehu vůbec netýkalo. Postavil jsem se vedle něj. Voda byla jemná, mělká a osvěžující. Čistou vodou jsme krásně viděli i nohy na písčitém dně, které za chvíli začaly oďobávat takové malé rybky. To mě vždycky hrozně rozesmívalo, protože to bylo takové lechtivé. Na druhém břehu, což nebylo zas tak daleko, se chystala jakási dívčina ke koupeli. Otík jí sledoval s úsměvem, já s ostychem i se zájmem. „Aby ti nevypadly bulvy, strejdo !“, zvolala. Netušil jsem, že je Otík ještě něčí strejda a trošku mi vadilo, že si ho taky přivlastňuje. Ale Otík se usmíval ještě víc a nehodlal na tom nic měnit. Překvapilo mě, jak mu ta holka drzá padne takhle do oka. „Od toho mám voči, květinko,“ kontroval Otík o dost jemnějším tónem, než ta drzounka drzá jemu „a rád se dívám na pěkný věci“. Tehdy jsem myslel, že strejda myslí ten rybník a ten les za ním. Když jsem se otočil, zjistil jsem, že táta taky rád sleduje hezký věci a máma vlastně taky, ale ta se trochu přitom mračí. Ale jak se všichni dívali opačným směrem, neviděli, to, co já. Kde se vzala, tu se vzala, velká, jako uhel černá doga. V první chvíli jsem se bál o Milušku, ale strach nebyl na místě. Pouze jsem viděl ji hanobit náš stan. Takže jsem viděl, že ta doga je on a my že máme maxi flek na našem modro-šedo-bezbarvém plátěném domečku.

Zpoza stromků vyběhl udýchaný starý pán s vodítkem , které mi v první chvíli připomínalo zahradní hadici. Právě včas! Jules nebo-li Žil, jak se ten pes velikosti koně jmenoval, akorát očichával zlehka Milušku na dece, která na něj se zájmem zírala a pak poskočil, roztáhl přední nohy, jak to psi dělají v předzvěsti hrátek. „Žile!“ ozvalo se akorát ve chvíli, kdy se zpoza rybníku doneslo lehce nasupeným tónem „tak se podívej ty geronte!“. V první chvíli jsem si myslel, že je to jméno toho psa a nebo je tam nějaký další čokl. Ono to bylo všechno hrozně rychlé, takže teď se teprve otočila maminka a s hrůzou vykřikla. Všeobecně nemá moc ráda psy. Otík se ozval z vody „jen žádnou paniku, chce si jen hrát, podívejte, jak vrtí ocasem“. Žil vrtěl něčím, co připomínalo samurajský meč, který jsem znal z jedné obrázkové knížky, co máme doma. Naštěstí ten starý pán už byl u Žila a opět ho přidělával k té hadici a přerývaně se omlouval, že je pes sice trochu janek a že ho občas nestíhá, ale v podstatě dobrák a ať se nezlobíme. Tatínek řekl, že se nezlobí, Otík halekal z vody „…v pohodě…!“, ale maminka se tvářila jako sedmihlavá saň či dračice (proto táta říkal drakům sanice) a promluvila k pánovi dost nepěkně, což ona dělá málokdy, ale pak to stojí za to. A během toho nepěkného povídání zpozorovala ten flek na stanu, vražedným pohledem sjela Žila, který už způsobně seděl uvázaný na tom zvláštním vodítku a byl pořád větší než já – jazyk mu čučel z huby na jednu stranu a slina mu tekla pro změnu z druhé strany jeho mordy. Pak sjela ještě horším pohledem toho pána, přimhouřila oči do úzkých štěrbin, zbrunátněla a pán pochopil, že zazněl gong do druhého kola. Maminka zcela zapomněla na moji přítomnost a přidala k těm předešlým výrazům, ještě několik dalších a horších. Jen tu závěrečnou hlášku si pamatuji dodnes a můžu jí sem napsat, když zvolala „Milej pane, vy to vodítko nemáte na psa, ale na draka !“ Což mě docela pobavilo při představě ohromného pohádkového ještěra uvázaného na zahradní hadici….

Do toho Miluška začala plakat, neboť se jí pranic nelíbila ta tónina maminčina hlasu. Šel jsem sestřičku hned utišit, přičemž mi Žil mimoděk olízl dvakrát ucho. Naštěstí i pán už se vydýchal, pozvolna se mu začala vracet důstojnost a snažil se situaci uklidnit. Měl příjemný hlas a cit pro diplomacii. Mamka začala ubírat na intenzitě, navíc jí utěšoval jak tatínek, tak Otík, který už mezitím vylezl z vody. Teď už zase čubrněla ta holka z druhého břehu, stojíc ve vodě lehce nad kolena a zjevně zklamaná, že už jí nikdo nesleduje a nevěnuje pozornost. Ale Otík měl oči na stopkách a ihned zasmečoval „…aby ti nevypadly bulvy z důlků, maličká !“, zahulákal směrem k ní. Holka skočila do vody a plavala co nejdál od nás.
Pán se pořád omlouval a maminka, aby snad dala ještě jeden slovní políček, optala se, cože to je za divné jméno pro toho poníka? A to hned pán pookřál, jako někdo, kdo předtím ztratil nit debaty a teď jí právě znovu objevil. „On je vlastně celým jménem Jules Verne, ale mně to přijde dlouhé a nepraktické, tak na něj volám jenom Žile…“. „Asi by se Verne divil, že po něm někdo pojmenoval čokla…“ ucedil Otík, zapalujíc si cigárko a hned pokračoval „…to u nás v Ďáblicích bydlel chlápek, který měl andulku a když mu stará nasadila parohy, tak jí začal říkat Pizda Hvízdavá, pač ta andule byla vlastně její a přišlo mu to takhle přirozený a….“….maminka ho přerušila, jestli se nechce jít zase smočit. Tomu, co říkal Otík, jsem v té době nerozuměl, neboť v té jeho řeči bylo několik neznámých, ale pán, aniž by na strejdu reagoval, vysvětlil, že Verne byl v mládí jeho oblíbený spisovatel a vlastně ho do života nastartoval tak, že chtěl stále něco objevovat a cestovat. Vše se mu splnilo a teď se usadil na stará kolena tady na chalupě a i když už necestuje, alespoň kutí v dílně a tvoří různé zlepšováky. Já úplně nechápal, proč má jen stará kolena, když je starý celý. Otík plácnul něco o psovi na vysílačku a o elektrickém obojku s agregátem, ale pán mu vůbec nevěnoval pozornost. Vyprávěl dál, že to jeho psisko bylo vlastně týden Aston, ale jelikož to byl takový malý objevitel a průzkumník, tak ho přejmenoval a dal mu tohle netradiční jméno.

Maminka už Milušku držela v náručí a ta už ani nekníkla. Otík šel dokouřit opět do vody a začal zase sledovat tu holku. Neměl moc rád, když jeho hlášky a příhody nezpůsobují patřičné reakce. Bylo vidět, že pán se psem chystá trumf „Mám v kůlně krásný člun… i s plachtou, který jsem míval na Slapech…mohl bych vám ho sem dovézt…a když si pořádně vydrbete palubu… to víte, je tam už přes deset let…“ dodával omluvně, „…určitě by to byla ještě docela dobrá loďka na tenhle rybník….ani do ní asi neteče…dal jsem si na ní záležet.“ Tatínek byl jak Bulhar, kýval hlavou nahoru a dolů a říkal při tom „to ne“, což jsem myslel, že ani nejde, maminka jen kývala nesouhlasně hlavou a obracela oči vzhůru do oblak a Otík zabrblal „fíííha“, což jsem bral, jako nějakou narážku na tu holku, která už vylézala z vody a zrovna si palci zajížděla pod zadní lemy plavek, což holky dělají vždycky, když vylézají z vody. Mně zazářily oči a zakřičel jsem „jóóóóó !“ Podíval jsem se na taťku a přestože mu oči také zářily, řekl nepochopitelnou větu „To určitě ne, to nemůžeme přijmout.“ „Důvod?“ opáčil pán. „Může se s ním něco stát a ani nevíme, co s plachtou“ oponoval už velmi chabě tatínek. „Tatííííííííí…“ žadonil jsem, zatímco maminka obracela oči do vesmíru a cítila, že se jí hovor trochu přestává týkat. „Dyť je to boží tati….“ tlačil jsem na pilu co nejprosebnějším tónem a nasadil u toho maximálně štěněčí výraz. Otík se ozval z vody s jeho oblíbenou hláškou, aniž by se otočil „Bav se, ale nejdřív počítej do šedesáti!“ „Metrů?“ zavtipkoval tatínek a já věděl, že je to na dobré cestě.

Otík se nedal „já vám sem ty necky nepovezu“, zahodil vajgla do trávy, i když stál ve vodě a vyndal další cigáro „…neurvu si zahrádku…“ „To ani nemusíte…“, řekl pán, drbajíc slintajícího Žila za uchem „…mám auto a takový ten vozík za něj, přímo na míru téhle lodi. Odpoledne to tu máte a teď mě pánové“ otočil se na maminku, usmál se a lehce uklonil „a dámo….prosím omluvte, musím jít, Žil začíná mít hladík…a já ostatně též“, usmál se a pohladil si břicho. Aby to Žil potvrdil, mlasknul a štěknul. V ten okamžik zjistila i Miluška, že má znovu hlad, neboť na chvilku usnula a na to minulé kojení jaksi pozapomněla. I Otík si začal hladit chlupaté břicho a s cigárem v koutku pusy mumlal „…tak to je jiná…“ Maminka řekla jaksi bezvýznamně „ach jo“, otočila se na tatínka a řekla mu rezignovaně, ať jde namazat alespoň chleba s paštikou a pak že mu pomůže s tím stanem. „Tak zatím…“ řekl pán, otočil se a odkráčel k vesnici.

Kamil, jak se ten pán jmenoval, skutečně odpoledne dorazil s něčím, co naplňovalo všechny klukovské sny. Všichni tři chlapi tu věc pomohli ještě s pomocí takového navijáku spustit na vodu a Kamil nám pak ukazoval co kde a jak. Ani mi výjimečně nevadilo, že jsem si až do večera namáčel ruce v kbelíku se saponátem a loď uváděl do blyštivé krásy pomocí takového hrubého kartáče a hadru. Samo, že mi taťka se strejdou taky pomohli.

Byl to krásný měsíc u rybníka a hlavně na něm. Kamil nám pak loď několik let půjčoval a stal se jakýmsi letním rodinným přítelem. Chodil k nám posedět, popít, byl velice zábavný a současně i moudrý a chytrý. I z Žila se stal náš kámoš i když nám stan znectil ještě několikrát a k mamince si cestu nikdy nenašel. Inu, ženské to mají jinak. Tak to alespoň často říkal Otík. Kamil nám pak jednu zimu loďku znovu natřel a pořídil novou plachtu. A ta vůně té barvy a pryskyřice mi stále připomíná ta dětská léta u tohodle rybníka……. A víte, jak se ta loď vůbec jmenovala, což měla na špici světle modře ztvrzeno z obou stran…? Nautilus…….

Jak na keš.

Mohla to být krásná D – 5, ale nakonec jsme se rozhodli, že vám tak hezké místo nebudeme spojovat s takovou pakárnou a proto přichází na řadu několik drobných rad.
Hledáte v celém textu (VZPOMÍNKA Z DĚTSTVÍ)ukryté světové strany (celá slova) a vždy bezprostředně za nimi buď ANO nebo NE.
Modus operandi je v GC rovněž běžný, takže to bude dle tohoto manuálu – např.: ke škyn ásba v ía k dek dou žjel oví.

Nakonec na vás v textu čeká údaj, kolik metrů (maximálně)se musíte přesunout od „?“ na tu kterou světovou stranu. Tento údaj už jistě objevíte hravě. Tam budete hledat vysílač NFC. Pro jistotu jsou tam na malém prostoru hned 3. Teď by to už snad neměl být žádný problém. Ostatně já se s tím patlal dost dlouho a geosyn byl přes tyto nápovědy hotov do 5 minut.

Domácí příprava je zde více než vhodná. A nebo za hezkého počasí můžete posedět, dát si u Markéty něco malého, napít se a při pohledu na vodní hladinu to tááááák pálí. Když budete mít vyluštěno, tak už budete hledat zmíněné vysílače. Musíte mít na vašem chytrém telefonu nainstalovanou aplikaci NFC Geocache. Se svým přístrojem pak přejedete přes tag(černé kolečko), načte se symbol aplikace. Potom přístroj oddálíte a přiložíte znovu. V tu chvíli se vám objeví samotná zpráva o uložení finálky. Kdyby byl nějaký problém, nebojte se nás kontaktovat přes profil. Hodně štěstí !

Ještě pár rad

Aplikace pro NFC Geocaching :