Jíl zásadně mění své vlastnosti v přítomnosti vody, v suché podobě je jíl sypkou horninou. Přítomnost vody je značně závislá na stupni zpevnění. Nezpevněné jíly jsou plastické[3], sypké jsou jen v případě, že byly vysušeny. Při styku s vodou mají tendenci nabývat, naopak při vysoušení se smršťují. Projevem smršťování jeou například bahenní praskliny. Jíl po vypálení tuhne. K vypálení může dojít i přírodními procesy, například při kontaktní metamorfóze, kdy vznikají tzv. porcelanity a kontaktní rohovce. Jíly mají po usazení až 80% pórovitost, při kompakci však zmenšují objem, lupínky jílovitých minerálů se stlačují a řadí se při tom rovnoběžně, díky vzájemné vazbě na atomární úrovni poté drží při sobě. Z chemického hlediska obsahují jílové sedimenty hlavně SiO2, Al2O3 a H2O. V menším množství i TiO2, Fe2O3, FeO, CaO, MgO, K2O, Na2O a jiné. Mezi jejich nejtypičtější textury patří laminace nebo masivní textura. Laminace je typická pro časté změny sedimentačních podmínek, známá je například z čtvrtohorních jezerních varvitů. Jemnozrnné jílovité sedimenty mohou velmi dobře uchovávat zkameněliny, příkladem jsou kambrické burgesské břidlice. Barva jílů závisí na minerálních příměsích. Zatímco červená a fialová barva je způsobena přítomností trojmocného železa, zelenou barvu způsobuje dvojmocné železo.
Výskyt jílu je vázán na jejich vznik, který je spojen s mořskou sedimentací v rozsáhlých abyssálních plošinách, kam se drobné částečky dostávaly pomocí vodních toků (samozřejmě se můžeme setkat i s jíly vzniklými na pevnině). Vzhledem k vázání výskytu jílu na mořské prostředí je jeho hojné zastoupení i na území ČR, kde vznikl převážně v období druhohor až čtvrtohor.
Jíly jsou známy z celého světa, recentně vznikají ve všech známých sedimentačních prostředích. Mezi stratigraficky známé lokality s jílovými sedimenty patří například oblast Ruské tabule s tzv. Leningradskými modrými jíly s glaukonitem. Tyto horniny usazené v kambriu s maximální mocností asi 80 m jsou dodnes nezpevněné a obsahují četné fosilie. Podobně například paleogénní londýnské jíly z anglo-pařížské pánve obsahují množství zkamenělin fauny. V Čechách se jíly nacházejí blízko Žatce, Loun, v chebské a budějovické pánvi. Taktéž se vyskytují na jižní Moravě.
Miocenný písek
Písek je nezpevněný klastický sediment proměnlivého složení, jehož zrna mají velikost od 0,05 do 2 mm. Vzniká rozpadem mateřských hornin a je buď reziduální (netransportovaný), či jsou úlomky transportovány vodou, větrem či ledem a následně uloženy na jiném místě (redepozice).
A co je to ten Miocén? Miocén (23 Ma – 5,33 Ma před současností) je nejdelší geologická epocha v období kenozoika, resp. neoficiální pomocné časové jednotky terciéru (třetihor), spadá do mladší terciérní periody neogénu. Jméno této epoše dal anglický geolog Charles Lyell. Jméno je odvozeno od řeckého slova meiōn (méně) a latinského recens (současnost) – tedy „méně současný“. Název odkazuje k odhadu, že v miocénních mořích bylo přibližně o 18 % méně moderní bezobratlé fauny, než v mladším pliocénu. A mořská bezobratlá fauna je často důležitá pro určení stáří konkrétních usazených hornin, některé druhy jsou tzv. vůdčími fosiliemi.
Písek je nezpevněný klastický sediment proměnlivého složení, jehož zrna mají velikost od 0,05 do 2 mm. Vzniká rozpadem mateřských hornin a je buď reziduální (netransportovaný), či jsou úlomky transportovány vodou, větrem či ledem a následně uloženy na jiném místě (redepozice).
V obou Amerikách v důsledku subdukce v Pacifiku vznikají Andy a Skalnaté hory, na jižním okraji Severní Ameriky se začal formovat poloostrov, který později, v pliocénu, vytvořil pevninskou šíji mezi Severní a Jižní Amerikou, po celý miocén jsou však oba kontinenty ještě odděleny mořem. V důsledku spojování kontinentů na východní polokouli se zmenšoval rozsah vnitrozemských moří. Velice složitý byl vývoj dříve tropického oceánu Tethys, předchůdce dnešního Středozemního moře. Zde ustupuje moře z oblasti Paratethydy, tedy i z území dnešního Česka. Ve stejné oblasti dochází k výzdvihu Alp a Karpat. Moře je zde částečně vytlačováno tektonickým zdvihem oblasti, v jiných částech, jde i o oblast dnešní Moravy a Slezska, též díky horizontálním směrem odjinud nasouvaným horninovým příkrovům. Moře Tethys mizí též z Blízkého východu, kde po něm zůstávají uzavřená nebo téměř uzavřená vnitrozemská moře či jezera, jde o Černé a Kaspické moře nebo Aralské jezero. V důsledku postupující kolize africké a euroasijské tektonické desky byl uzavřen dnešní Gibraltarský průliv. K tomu přispěla i tvorba masivního ledovcového štítu v Antarktidě, hmotnost ledovce totiž vedla k vertikálním posunům zemské kůry i v takto vzdálených částech planety. Úplné oddělení Středozemního moře od Atlantiku na přelomu miocénu a pliocénu vedlo k tzv. messinské salinitní krizi, kdy nedostatečný přítok do Středozemního moře spojený s vysokým výparem v suchém subtropickém podnebí, vedly k úplnému zmizení většiny rozlohy tohoto i dalších propojených moří. V oblasti zůstalo pravděpodobně jen několik extrémně slaných, a tedy prakticky zcela mrtvých jezer, jejichž hladina se nacházela až tři kilometry pod úrovní světového oceánu. Zbytek oblasti nejspíš z velké části pokrývala poušť. K opětovnému zaplavení došlo náhle po asi 270 tisících letech. V Asii došlo ke kolizi s Indickým subkontinentem, přičemž byla započata tvorba Himálaje.
Spodní a střední miocén byl nejteplejším obdobím neogénu a klima bylo teplejší i než v předcházejícím období oligocénu; ve střední Evropě se odhaduje, že byla průměrná teplota oproti předchozímu stavu až o 9 °C vyšší. Na Antarktidě se již od eocénu postupně rozšiřoval ledovcový štít, v Arktidě však žádné trvalé zalednění neexistovalo. V pozdním miocénu se již mj. v důsledku mohutných horotvorných procesů začalo ochlazovat a s ochlazením souviselo i vysušování klimatu s příslušnými důsledky pro živé ekosystémy. Přesto byl pozdní miocén podstatně teplejším obdobím než současnost, ani v této době bychom žádné významné zalednění na severu nenašli.
Důvodů k pozdněmiocénnímu ochlazení mohla být celá řada. Jednalo se pravděpodobně o kombinaci několika dlouhodobých trendů, konkrétně o otevření spojení mezi Arktidou a Atlantikem, omezení mořského proudění v oblasti Indonésie, značný vliv jistě měla tvorba vysokých pásemných pohoří na stycích tektonických desek jako jsou Alpy, Skalnaté hory, Andy či Himálaj, vyšší nadmořská výška kontinentů, ale též větší množství nově odhalených hornin, které chemicky interagovaly s atmosférou a odnímaly z ní tak oxid uhličitý. Vysoká a mnoho kilometrů dlouhá pohoří začala vytvářet srážkový stín, díky němuž se rozšiřovala bezlesá krajina a zdůrazňoval ráz kontinentální ráz klimatu.
|