Svádov - obec
Svádov (Schwaden) - 150 m n. m. Žili - byli - dva bratři, slovanští vladici. Jmenovali se Lahoboř a Rušisvad. Malý hrádek na Větruši už byl oběma těsný, a tak se rozešli. Lahoboř založil v "hauští" město Austí, Rušisvad poodešel dál po proudu řeky a založil Svádov, který dlouhé roky soupeřil s Ústím ve výstavnosti a kultuře. Hájek z Libočan klade tento příběh do roku 827. Na Svádovsku byly vykopány kultury únětické, lužické, hallstadtské, římské peníze ze 2. století i kultura staroslovanská. Řeka měnila koryto. Před 500 lety zbytek bývalého ramene zabíhal až ke kostelu. Poloostrov, kdysi oddělený labskou zátokou, je dosud na katastrální mapě označen pomístním jménem Roh. Plochý břeh řeky vznikl nánosem v oligocénu.
Svádov je ves pravěkého osídlení. V roce 1188 potvrdil český kníže Bedřich darování Svádova s okolím velmožem Hroznatou řádu johanitů. Roku 1278 se zde připomíná hrad. Vdova po Přemyslu Otakaru II., Kunhuta, potvrdila johanitům tento majetek, ale brzo byl zastaven Otovi Braniborskému. V dalším držení se vystřídali Vartenberkové a Salhausenové. Bedřich ze Salhausenu zde nechal 1619 postavit zámek na místě hradu. Pro jeho účast v povstání měly statky propadnout, ale byly ponechány jeho dětem v manství, když po Bílé hoře přestoupily na katolictví. Gottfried Konstantin ze Salhausenu (1645 až 1675 byl hejtmanem litoměřického kraje) přestavěl roku 1670 svádovský zámek. Po jeho smrti bylo sídlo panství přeneseno do Ploskovic. V roce 1631 vtrhl poprvé na Svádovsko švédský král Gustav Adolf se svým vojskem a Sasy. Salhausenský kronikář o tom píše: "Obrátili celý svádovský statek v trosky, uloupili koně, skot, ovce a jiný dobytek, vyplundrovali stodoly i vinné sklepy a odvlékli s sebou i všechen jiný majetek." Obyvatelé se vrátili z lesů, až když obojí vojsko pokračovalo v plenění v Ústí n. L. Roku 1634 přitáhli Švédové podruhé. Ve Svádově srovnali se zemí zámek a jiné budovy, stodoly i sýpky, stáje i chlévy. Popelem lehly i obce Březí, Budov, Kojetice a Malečov. Nepřítel ležel v kraji dlouho. Pokud nebyli obyvatelé povražděni, umírali v lesích hladem a nemocemi. Vojáci odtáhli v květnu dalšího roku. Zbytek obyvatel nestačil obdělat pole a postavit domy. Vrchnost povolala zdaleka pracovní síly. Ještě následovalo několik nájezdů cizích vojsk. V prosinci 1647 byl švédskými vojáky přepaden pán na Svádově, Bohumír Konstantin ze Salhausenu a držen v žaláři až do složení 1000 dukátů výkupného na konci ledna 1648. Byl v té době ve funkci krajského hejtmana. A naposledy se Svádovští a Ústečtí potkali se Švédy v roce 1648, když švédský vojevůdce Koenigsmark vezl z Prahy kořist na člunech po Labi. Několik set jeho mužů hlídalo labské břehy od Ústí až po Děčín.
Salhausenové byl uměnímilovný rod, který zanechal v severních Čechách mnoho stavebních památek - dokonce se slohu saská renesance říká salhausenská gotika. Svádovské panství bylo 1676 prodáno Juliu Františku, knížeti Sasko-Lauenburskému. Na zámku přebývala Marie Anna Františka, vévodkyně Sasko-Lauenburská, která si po manželově smrti vzala v roce 1694 toskánského prince Giovanni Gastona (vizte příběh Hraběte ze mlýna). Po její smrti 1741 bylo mnoho budov zbořeno, rovněž část zámku s kaplí. Pole byla rozprodána. V roce 1777 vypukl v dolní části obce velký požár, kterému padl za oběť i starý zámek s panským dvorem. Místní kronika o tom říká: V čp. 5 dolního Svádova bydlela rodina rybáře Langra. Při bouřce 22. 7. 1777 zapálil blesk stavení. Vše shořelo. Pověrčiví Svádovští tvrdili, že je to trest za celoroční klení rybáře a jeho synů. Požár se přenesl i na čp. 14, 15, 16, 17 a 18. Také z domů mezi farou a Labem zůstaly jen ohořelé zdi. Podlehla i hospodářská stavení panského statku, ovčín, stodoly a chlévy. Z dolní vsi se zachránily jen fara a trosky bývalého zámku, přívoz a převozníkova chalupa. Podle starého zvyku, že do 25. 7. (sv. Jakuba) musí být sklizeno, shořelo i obilí. Ze dříví z panského i obecního lesa byly postaveny nové domky. Jeden tak lehce, že při jedné povodni odplul celý daleko pod Svádov. Panské stodoly ani ovčín už se neobnovily. Na místě původního hradu byl 1591 - 1619 postaven tzv. horní zámek. Roku 1801 v něm byla škola, ale vyhořela 1814 a byla rozebrána na stavební materiál. V roce 1874 postavil na svahu Hradiště hrabě Westphalen vilu připomínající zámek. Roku 1895 koupila zbytky Barbara Püschlová z Ústí n. L. a nechala z materiálu roku 1900 postavit vilu Habsburg. Ještě v roce 1831 byly na jižní straně Hradiště vinice o výměře 7,5 ha. Škola u kostela byla zmiňována již 1366. Zajímavé a podrobné dějiny vsi a okolí sepsal zdejší rodák Anton Tscherney (24. 5. 1845 - 25. 10. 1927). Byly vydány 1894 a 1900.
Kostel sv. Jakuba Většího z roku 1352 s presbytářem postaveným 1477 na místě chrámu z 12. století Annou z Vartenberka. Fara při hlavní průjezdní silnici byla postavena nákladem Anny Marie Františky, velkovévodkyně Toskánské, starší ze dvou dcer vévody Sasko-Lauenburského, v roce 1731. Objekt slouží jako restaurace. Je také státem chráněn. Sloup sv. Tří králů s Pietou je baroko z roku 1731 zřízený Annou Františkou Toskánskou. Původně stál na labském břehu při přechodu přes Labe. V roce 1980 byl restaurován a přemístěn na farní zahradu. Objekt je státem chráněnou kulturní památkou. Jméno pochází od osobního jména Sváda (původně obecné podstatné jméno sváda - váda - svár) Svádův dvůr. Stejné jméno se jinde u nás nevyskytuje.
Ve Svádově bývaly i loděnice (1850 až 1880), kde se stavěly menší čluny. Ze svádovského přístaviště vyplulo např. 1847 jednosto lodí, 1855 třistapadesát lodí a v roce 1890 již 8 300 lodí s možností 32 000 000 q nákladu. V roce 1843 měl Svádov 69 domů a 376 obyvatel, roku 1921 již 1 118 obyvatel.
Neměli bychom zapomenout ani na novodobou tradici. Na Svádovsku se vždy dobře dařilo ovoci a zelenině. Brzo zjara Svádovští nasejí semena ředkviček, přikrývají fólií a všemožně o rostlinky pečují. Kdo totiž dokáže jako první nabídnout krásné zralé ředkvičky ke koupi, stává se pro ten rok "Ředkvičkovým králem". Zakladatelem této tradice byl údajně Václav Fabián (1856 - 1922) a ředkvičky prvně vysadil v roce 1889.
Od 1.6.1980 se Svádov stává součástí města Ústí nad Labem i s osadami Olšinky, Olešnice a Budov.
Svádov Kaple
Kaple je situována vohradní zdi hřbitova. Jedná se o válcovou, hladkou stavbu. Je zastřešená kuželem. Má polokruhový portál. Během přestavby v roce 1606 byla opatřena novou hvězdovou žebrovou klenbou s erbem Salhausenů ve svorníku. Ve 20. století byla upravena jako památník obětem 1. světové války
Kostel sv. Jakuba Většího
Kostel, z roku 1352 s presbytářem byl postaven roku 1477 na místě chrámu z 12. století Annou z Vartemberka. V této doby bylo započato i s pracemi na lodi kostela. Loď však byla dokončena a zaklenuta až v roce 1606 za Bedřicha Salhausena. Z období koelm roku 1606 pochází i věž a portály se znaky rodiny Salhausenů a Bocků. Také sakristie je z tého období. Během 20. století zchátral a ve 21. století se postupně opravuje.
Architektura
Jedná se o jednolodní, obdélnou stavbu s trojbokým gotickým presbytářem se sakristií po severní straně a s hranolovou važí v západním průčelí. Zevně má kostel opěráky. Na jednom z nich se nachází letopočet 1477. Okna jsou s pozdně gotickými kružbami. Nad portálem ve věži se nachází znaková, pískovcová kartuše s dvojitým erbem Salhausenů a Bocků. Je bez nápisu a pochází snad z roku 1606. Její nápis byl odstraněn v době protireformace.
Presbytář je sklenut síťovou žebrovou klenbou a paprsčitým závěrem s konzolami s figurální výzdobou. Ve svorníku se nalézá znak Berků z Dubé. V lodi je síťová žebrová klenba a tříramenná kruchta, která je přístupná schodištěm věže. Sakristie s renesančním portálkem je sklenuta hvězdovou žebrovou klenbou s římsovými konzolami. Pod sakristií se nachází krypta z doby Karla Glicha z Miltic, tj. z období před rokem 1650. Krypta je sklenutá hvěždovou žebrovou klenbou.
Zařízení
Hlavní oltář je dílem V. Hörniga z roku 1606. Jde o pískovcový oltář s figurální výzdobou z alabastru. V dolní části oltáře je nika s krucifixem. Po stranách se nacházejí reliéfy ze života proroka Elijáše a Nanebevstoupení Páně. Dále jsou zde sochy proroků a kladí s andílčími hlavičkami nesoucí karyatidy. Na římse z boku jsou sochy andělů se znaky Salhausenů a Bocků. Ve druhém pásmu jsou pilastry se čtyřmi evangelisty. Střední nika je se sochou sv. Jakuba z roku 1708 a po stranách jsou reliéfy zpodobňující Mojžíšův pohřeb a Proměnění Páně. V třetím pásmu se nachází kruhový reliéf Nejsvětější Trojice, který je rámovaný volutami s obelisky. Na vrcholu jsou sochy Božských ctností – Víry, Naděje a Lásky.
Boční oltář je barokní z poloviny 18. století a je zasvěcen sv. Janu Nepomuckému.
Kazatelna, kterou objednal Bedřich ze Salhausenu před rokem 1581 spočívá na dórském kanelovaném sloupku. Spodní část sloupku je zdobena renesančním ornamentem. Přechod ke kazatelně tvoří andílčí hlavičky. V nikách kazatelny jsou sochy Krista a evangelistů. V bočním prodloužení kazatelny jsou ve dvou obdélných polích znaky Salhausenů a Vřesovců, které jsou neseny dvojicemi putti.
Křtitelnice je mramorová z období kolem roku 1620. Je připisována H. Schwenkovi nebo dílně G. M. Nosseniho. Na hranolovém soklu a kruhové desce je válcový nosník zdobený pěti hlavičkami putti a girlandami. Přechod k šestihrannému kalichu křtitelnice tvoří šest okřídlených putti, kteří nesou ve zdvižených rukou kalich. Plochy kalichu jsou zdobeny alabastrovými reliéfy Kristova Křtu, potopy a znaky Salhausenů a Bocků. Ve zbývajících dvou plochách jsou nápisy s texty z evangelií.
Obraz sv. Jakuba nad jižním bočním vchodem pochází od Josefa Kramolína.
Svatý Jakub Starší (Větší)
Dětství a povolání k službě
Jakub pocházel z Betsaidy u Genezaretského jezera v Palestině. Jeho rodiče byli rybáři Zebedeus a Salome, jeho bratrem byl Jan, apoštol a evangelista.
Ježíš Jakuba povolal hned po Petrovi a jeho bratru Ondřejovi i s mladším bratrem Janem, když na lodi společně se svým otcem spravovali sítě (viz Mt 4,21-22 nebo Mk 1,19-20). Byli totiž rybáři a ve svém řemesle zřejmě i podnikatelé, neboť měli najaté pomocníky (viz Mk 1,20). Podle evangelia oba velkodušně opustili otce i loď a šli za ním. Ve zmíněných seznamech Kristových apoštolů zaujímá Jakub druhé místo po Petrovi u Marka (3,17) nebo třetí místo po Petrovi a Ondřejovi v evangeliích Matouše (10,2) a Lukáše (6,14), zatímco ve Skutcích apoštolů přichází po Petrovi a Janovi. Tak je také zmíněn před Janem, když oba bratři žádají Ježíše, aby seděli jeden po jeho pravici a druhý po jeho levici ve chvíli jeho uvedení na trůn v království (viz Mt 20,20-28 nebo Mk 10,35-40).
Pro jejich bouřlivý temperament dal Ježíš oběma bratřím, Jakubovi a Janovi mnohoznačné přízvisko "Boanerghés", což znamená "synové hromu" (viz Mk 3,17). Lukáš totiž vypráví, že když Ježíš se svými učedníky putoval do Jeruzaléma, poslal před sebou posly: "Ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil? On však se obrátil a přísně je pokáral" (viz Lk 9,52-55).
Jakub je v úryvcích Písma častěji uváděn za Petrem hned na druhém místě a tím je zdůrazněna jeho důležitost. Spolu s Petrem a Janem patřil Jakub ke Kristovým privilegovaným učedníkům, usuzuje se z toho, že byli Ježíšem povoláváni k významným intimním událostem. Ať šlo o vzkříšení dcery Jairovy (Mk 5,37; Lk 8,51), o událost Proměnění na hoře Tábor (Mt 17,1; Mk 9,2; Lk 9,28), zahájení tzv. eschatologického proslovu (Mk 13,3) nebo povolání do Ježíšovy blízkosti v Getsemanské zahradě, kde se pak z úzkosti potil krví (Mt 26,37; Mk 14,33). Po Ježíšově Nanebevstoupení hlásal Jakub evangelium. Jedna věc zůstává naprosto jasná, a sice to, že Jakub se těšil velké autoritě uvnitř prvotní církve v Jeruzalémě, podílel se na jejím budování a spolu s Petrem za ni cítil pastorální odpovědnost.
Dílo
Jakubovi je některými připisováno autorství Listu sv. Jakuba, jedné z částí Nového zákona, většina badatelů se ale kloní k tomu, že List sv. Jakuba napsal buď Jakub, bratr Páně (představitel jeruzalémského sboru, ukamenovaný v r. 62), nebo někdo jiný.
Nepředstavuje se zde však ani jako "bratr Páně" ani jako apoštol, ale jako "služebník Boha a Pána Ježíše Krista" (Jak 1,1). Tento list zaujímá v kánonu křesťanských Písem první místo mezi takzvanými katolickými listy, tj. určenými nejen jedné, ale mnoha církvím. Velký důraz je v něm kladen na nutnost neomezovat vlastní víru na pouhou verbální či abstraktní deklaraci, ale konkrétně ji vyjadřovat v dobrých skutcích. Velice příznačnou v tomto listě je věta, podle níž je "víra bez skutků mrtvá" (Jak 2,26).
Působiště
Podle jedné pozdější tradice sahající k Isidorovi ze Sevilly hlásal Jakub evangelium ve Španělsku, které bylo důležitým regionem římské říše. Jiná tradice uvádí, že jeho hlavním působištěm byl Jeruzalém a Samařsko. Podle ní se Španělsko stalo až domovem jeho ostatků. O jeho legendárních cestách však není spolehlivých pramenů.
Mučednictví
Podle tradice byl v Jeruzalémě kolem velikonoc roku 44 zatčen vojáky Heroda Agrippy I., který byl vnukem Heroda Velikého, a na příkaz krále sťat mečem. Jakubovu popravu uvádějí Skutky apoštolské a zpráva o ní existuje také od raného církevního dějepisce Eusébia ve spisech Klementa Alexandrijského. Jakub byl první z dvanácti Kristových apoštolů, který podstoupil mučednickou smrt.
Cache
Vlastní cache je umístěna kousek mimo kapličku, aby místním nepřekážela.
Pro hledání použijte fotohint, ať nerozeberete celou zídku
Zdroje: Wikipedie, Obec Svádov Severní polabí - obce Ústecka