Libouchec - obec
Libouchec (Königswald) - 336 - 416 m n. m. - kdysi součást královské honitby, proto zvaná Králův les - Königswald. Ves podél Jílovského potoka, který je prvně zmiňován 1169 v darovací listině Vladislava II. johanitům jako "Lubuhce". Regia silva (Králův les) se jako název pro obec objevuje roku 1352; 1357 Kynswald. Někdy v té době zde byla postavena tvrz, z níž se do dneška zachovaly nepatrné terénní stopy v zahradě pošty. Tehdy byla ves v majetku děčínského Beneše z Vartenberka. Roku 1454 je doložen v naší obci hamr a také tzv. "prkenný mlýn", což byl název pro dnešní pilu. Hamr, prkenný mlýn a ostatní mlýny byly vystavěny na potoce, který je poháněl.
Roku 1511 prodal Zikmund II. z Vartenberka panství Mikuláši Trčkovi z Lípy a Lichtenberka. V roce 1515 koupil panství Jan ze Salhausenu, 1534 ho tento prodal příbuznému Rudolfu z Býnova.
Páni z Bynova začínají v 16. století těžit dřevo, rudu i stříbro. Jejich pozornost se obrátila i k zemědělství. V Libouchci byl otevřen nový zemědělský dvůr a zámeček s názvem Schönstein. Tím se Libouchec stal sídlem panstva. Jako první v Evropě byl ve zdejším kraji rozbit tzv. trojhonný způsob hospodaření.
Pozdější název Libouchec (podle názvu potoka) je písemně doložen z roku 1543. V horní části Libouchce se nacházela celnice. Ves 1554 zdědil Günter I. z Býnova a upravil zde v roce 1558 zámek ve stylu saské renesance. Dokončil ho až jeho syn Günter II. kolem roku 1579. (Dříve Býnovští sídlili na Schönsteinu u Tisé). V letech 1551 - 1589 vedli poddaní dlouhý spor s pány z Býnova, kteří jim odpírali některá práva. Budovy dvora i zámku byly mnohokrát poškozeny válkami a požáry, ale vždy byly znovu obnoveny. V roce 1792 byl dvůr oceněn na 12.413 zlatých - celý areál měl rozlohu 62 ary. Po požáru 1872 byl částečně obnoven, V 80tých letech 20. století se jeho stav stal havarijním; zřítila se část typického štítu a později i střecha věže. Pod správou státního statku a díky příkladné socialistické péči o svěřené hodnoty dospěl tento významný renesanční objekt k samotnému pokraji zkázy.
Když v roce 1989 prohlásil stát objekt renesančního zámku za národní památku, nebyl jeho stav natolik kritický. Možná právě proto projevili, asi v jakési euforii, o zámek zájem manželé Karin a Milan Strubichovi. Vypracovali rozsáhlý projekt na rekonstrukci a zámek koupili. Z trosek památky tak mělo vzniknout jakési společenské centrum hotelového typu. Nakonec z projektu zbyly jen plané sliby a zdevastovaný zámek.
V současné době vlivem zchátralosti objektu zmizela, bohužel, nejen typická střecha věže, ale rovněž i nejcennější část zámečku - renesanční palác. Z objektu se prakticky stala skládka pro vše nepotřebné a nepohodlné, a to přímo ve středu obce.
Po deseti letech se podařilo obci Libouchec zámek opět získat do svého vlastnictví po dražbě 1,5mil. Kč. Rekonstrukce rozhodně nebude otázkou několika málo let. Prvním krokem započetí rekonstrukce byl úklid léta nahromaděného nepořádku, odpadu a nepotřebných věcí, který zajišťovala Obec Libouchec - Správa majetku obce.
Od května roku 2003 je zámek v soukromém vlastnictví a současnému majiteli se podařilo neuvěřitelné, z totálních ruin znovu zbudovat zámek s poplužním dvorem
http://www.zameklibouchec.cz/
Po emigraaci Býnovských v roce 1628 zpět do Saska získal jejich majetek císařský plukovník Kryštof Šimon Thun z Jílového pro synovce Jana Zikmunda Thuna. Za třicetileté války byla ves zničena a zůstala dlouho pustá. Do vesnice se pomalu vracel život až koncem 17. století. Místní kovář zde zahájil výrobu knoflíků, která se rozrostla v rozsáhlý podnik s pobočkami v okolí. Umělé květiny zde vyráběné se vyvážely i za oceán. Zachovalo se několik lidových stavení z přelomu 18. a 19. stol. Celé údolí od Libouchce do Děčína se v 19. století začalo stávat velkou průmyslovou oblastí. V Libouchci samotném postupně vznikala výroby sametu, likérů, hořčice, mazadel, zemědělských strojů. Byly založeny přadlácké školy, které založil hrabě Thun.
Ve 2. polovině 17. století stálo v Libouchci 131 domů a žilo zde 850 obyvatel. V roce 1880 to byly již 282 domy a 1799 obyvatel. Byly zde tři továrny, 70 řemeslníků a obchodníků a 16 hostinců. (Pro dnešních 1600 obyvatel je hostinců 5).
Do katastru obce je od roku 1961 přičleněna také osada Havraní severně od obce a Horní Les (Oberwald) zmiňovaný 1654.
Libouchec leží na Jílovském potoce. Není všeobecně známo, že polovina jeho vody posiluje Klíšský potok. Již v roce 1487 odkoupili moudří ústečtí radní od děčínských Vartenberků polovinu toku jejich potoka a uzavřeli tuto smlouvu - "Léta Božího tisícího čtyřstého osmdesátého sedmého přistoupil pan Zikmund z Vartenberka na Děčíně se strany jedné a konšel Jan Veltruský a Jan Pěkný - rychtář a Jan Charvát ze starších obce s mocí purkmistra města Ústí nad Labem a přiznal se k platu k půl sedmi kopám grošů pražských platit a dávati rozděleně na sv. Jiří tři kopy a patnácte grošův a na svatý Havel též tři kopy a patnácte grošův českých a též pan Zikmund slíbil týmž Ústeckým i jejich budoucím tu vodu, kteráž teče od Libouchce k Ústí a skrze město dáti téci, jakož tekla od starodávna bez překážky budoucně a k věčnosti. Zapsaný se jest stalo do desek zemských v tu sobotu po sv. Bonifáci téhož léta jako se svrchu píše." Bylo by zajímavé zjistit, zda a jak dlouho město Ústí vodu platilo. Ale dodnes voda teče umělým kanálem od Jílovského potoka směrem ke Knínicím, kde se sbírají praménky Klíšského potoka, který tak posiluje. Kanál je značen i na starších mapách a v zahradě jedné libouchecké chalupy je originální punc s tabulkou o rozvodí z roku 1487 - ještě před objevením Ameriky.
Kaple
Hrobka Fridricha Wilhelma Botschena byla dokončena 27. 1. 1900, továrník Botschen ji nechal postavit v letech 1899 – 1900. Vlastní pohřebiště bylo umístěno v jejím suterénu. Hrobka má podobu secesní kaple s věží, a je údajně jednou z prvních secesních staveb v okolí.
Nebylo vzácností, že si bohatí podnikatelé nechávali stavět hrobky, výjimkou jsou podle mě hrobky mimo oficiální hřbitovy. Takže tato může být i z toho důvodu vzácností (v souvislosti s tím, že kaple nebyla postavena na území oficiálního hřbitova a nijak chráněna, byla v minulosti vystavena mnohým útokům, nešetrným návštěvám a jednání lidí, kteří bohužel neměli dostatek úcty ke zde pochovaným, nebo si neuvědomovali dopad svého jednání, kterým zhanobili a nenávratně poškodili unikátní pietní místo).
Údržba kaple a parku na stavební parcele č. kat. 361 byla zajištěna ročním obnosem 600 korun a tento závazek byl vložen k vilám čp. 303 a 317.
První pochovanou osobou v hrobce byla nejspíš manželka podnikatele Wilhelmine Botschen, která zemřela 6. 1. 1907. O rok později, 11. 11. 1908, byl do hrobky uložen syn Franz Albert Botschen (*3.12.1858 Viersen), který zemřel v Stoningtonu ve státě Connecticut na východě USA ve věku 33 let (†10.7.1892 Stonington) a poté i sám Friedrich Wilhelm Botschen, který zemřel 19. 12. 1913 stářím.
Druhý syn, Bruno Botschen (*6.10.1860 Viersen) dle záznamů Maxmiliana Botschena se Bruno Botschen narodil 30.10.1860 v Petrovicích 164 také, což se také shoduje s informací od Vás viz níže, zemřel 21. 2. 1915 (odlišný údaj o úmrtí na pamětní desce padlých vojáků v kostele v Libouchci, kde je uveden datum 15.1.1915 a místo Ujvidek – zemřel pravděpodobně na frontě) a je rovněž pohřben v hrobce.
Poslední byl do hrobky pochován pravnuk zakladatele Helmut Botschen (*5. 9. 1920 Libouchec), jenž zemřel 13. 11. 1936 v obci Čejetice (okr. Mladá Boleslav), syn Petera Botschena a Adelheid rozené Zehart.
Po roce 1945 po odsunu německého obyvatelstva osidlují Libouchec české rodiny z vnitrozemí. Pohřební kaple se stává obětí nájezdu vandalů , kdy jsou zaznamenány případy vniknutí do hrobky pod kaplí a hanobení ostatků.
V roce 1965 je vchod do kaple zazděn, ale ani to vandaly neodradí a do hrobky lezou dále postranními větracími okénky. V roce 1992 vyšetřuje policie hanobení ostatků , kdy jsou vytahány z rakví a rozházeny po okolí. Na základě toho jsou zazděna i postranní větrací okna. Kaple postupně chátrá a ocitá se v roce 2016 v těžce havarijním stavu, kdy hrozí provalení krovu a úplná devastace.
V roce 2016 získává kaple nového vlastníka, kterému není její osud lhostejný. Současně se do záchrany kaple angažuje MAS Labské skály z.s., kdy se podaří přesvědčit zastupitele obce Libouchec o významu této památky. Je domluvena společná aktivita, která bude směrovat nejen k zastavení chátrání kaple a její postupné opravě, ale i k seznámení místní veřejnosti s příběhem rodiny Botschen, s jejím významem pro obec Libouchec.
Současně je záměrem, obnovit přilehlé místo v okolí kaple jako místo pro seznámení se s historií ( naučná stezka z Libouchce), místo k odpočinku a posezení. K výzkumu historie průmyslnických rodin ( tedy i rodiny Botschen) a jejich významu pro rozvoj obce Libouchec na konci 19 a začátku 20. Století, byla oslovena Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí n.L., kdy bylo toto téma navrženo ke zpracování do studentských prací. Současně je také vyjednáváno provedení stavebně historického průzkumu.
Historie rodiny Botschen
Každý začátek je těžký, nejinak to bylo zřejmě i v továrně F.W. Botschen, přesto dokázal Friedrich postavit firmu, mechanickou přádelnu sametu a plyše, která zaměstnávala nejvíce lidí z obce i okolí a exportovala zboží do širšího světa. V prvopočátcích pracoval sám, o víkendu zajížděl do Prahy prodávat a shánět nové zakázky. Později zřizoval ve větších městech prodejní pobočky, které vedli rodinní příslušníci.
V Libouchci získal usedlost čp. 8 a 9, ty se staly základem jeho nové firmy, v roce 1875 vybavené parním pohonem strojů. Zavedením mechanických tkalcovských stavů mohl lépe využívat lidské pracovní síly, jedna dívka zvládla obsluhovat 2 stavy najednou. V roce 1891 čp. 9 předělal na „Dělnický konzum“.
Roku 1895 koupil čp. 5 a k němu napojil čp. 8. Mezi lety 1891 – 1910 předělal tento průmyslový podnik do zcela nové podoby. Důvodem rekonstrukce byly mimo jiné i požáry, které postihly podnik v roce 1896 v čp. 257 a čp. 9. Zeti MUDr. Adolfu Heilovi patřila vila čp. 294, stojící na pozemku čp. 5, kromě toho ještě Botschenovi postavili dům čp. 319 (úřednický dům) a při továrně samostatně stojící žlutou vilu čp. 303 v roce 1900 a šedou vilu čp. 317 v roce 1908.
Základem továrny byl areál čp. 257 nově vystavěný vedle původních čp. 8 a 9 - Firma . 24. září 1907 byla firma přeměněna společenskou smlouvou na společnost s ručením omezeným s 2 500 000 korun kmenového kapitálu (F.W.Botschen, Gesellschaft mit beschränkter Haftung, jejímž cílem bylo provozování tovární výroby hedvábných sametů a sametových stuh a provozování obchodu s tímto zbožím.
V čele firmy stáli jednatelé, až do své smrti vždy první jednatel zakladatel F. W. Botschen a nejbližší příbuzní. Po roce 1913 nacházíme ve vedení společnosti stále členy rodiny. Ke změně došlo v květnu 1931, kdy firmu F.W.Botschen koupil na základě postupní smlouvy syn obchodníka v Brandýse nad Labem, Ferdinand Eifler , za 2 321 683,- Kč. Ferdinand Eifler se stal jediným jednatelem firmy s neomezenou pravomocí, i bývalí prokuristé firmy byli nahrazeni , a to manželkou Marií Eiflerovou a ředitelem továrny Pavlem Geilem (ten jediný měl kontinuitu na minulé vedení). V roce 1934 jednatele Eiflera vystřídala manželka, a stala se tak neomezenou majitelkou firmy.
Ferdinand Eifler se do vedení vrátil v roce 1938. O rok později ale uprchl do Lublaně, kde žil až do února 1946 v Tyršově ulici 75. Ještě před odchodem v kritickém létě 1938 se mu podařilo podstatnou část zboží a vybavení, kancelářské zařízení a stroje převést do vnitrozemí (údajně 7 vagonů). Což mu bylo po válce přičteno k dobru, ale místním Němcům to leželo v žaludku hodně dlouho. Vůbec, Ferdinand Eifler byl české národnosti a to, že se podnik říšského Němce dostal do českých rukou nerozdýchali nikdy, o čemž svědčí udání z roku 1941 podané na úřadě landráta a na okresní vedení NSDAP do Děčína.
V udání se mimo jiné potvrzuje, že Eiflerovi odvezli do vnitrozemí několik železničních vagonů naložených hotovým zbožím, polohotovým zbožím a jiným cenným materiálem.
Na základě říšských zákonů byla na podnik uvalena komisařská správa a ředitel podniku Fritz Urban byl jmenován 30.11.1938 komisařským vedoucím firmy, samozřejmě všechna práva ve společnosti mělo jen komisařské vedení. V září 1943 byla „mírová“ výroba v podniku zastavena, stroje demontovány rozvezeny do okolí a Podmokel. V květnu 1944 zabavila budovy přádelny společnost Weser-Flugzeugbau G.m.b.H. Bremen (WFG), stavebně je upravila a na podzim zde zavedla výrobu hnacích zařízení k vrtulníkům Fa 223.
Libouchecký závod měl řadu skladů, např. i v bývalé sociálně demokratickém hostinci Volkshaus v Tisé, nebo v Bělé u Podmokel v bývalé keramické továrně Julius Dressler, čp. 134, 149 a spadal jako odloučené pracoviště pod vedení v Rabštejně.
Pro ubytování dělníků byla na liboucheckém hřišti postaveno 8 dřevěných baráků s kapacitou asi 500 osob. Libouchecká pobočka WFG byla zrušena do února 1946, a ve firmě F. W. Botschen zahájil Ferdinand Eifler výrobu hedvábných sametů a sametových stuh s obchodem tohoto zboží, 4. 12. 1946 je zapsán jako jednatel společnosti. Musel ovšem čelit neoprávněným obviněním, speciálně jeho žena byla potrestána za styk s Němci a firma byla nakonec v roce 1947 konfiskována.
Vleklé odvolávání rodiny Eiflerových proti konfiskaci nepřinášelo žádný výsledek a přádelna byla nakonec vyhláškou ministerstva průmyslu ČR č. 1830 ze 14. 7. 1949 znárodněna. Firmu převzal n. p. Elite Varnsdorf, podnik byl ovšem zlikvidován v roce 1950.
Cache
Ještě v pondělí 8.4.2019 tam cedule byla , takže než se nad tím zamyslím , zde je cedule virtuální
Z důvodu kolize s nejmenovanou Mystery cache bylo nutno keš umístit kus dál od kaple. Aby vám pohled da kapli neušel, je keš netradičně jako multina.
Obejdeme si kapli a zjistíme
A = počet kulatých okének na jedné straně kaple
B = na straně věže kaple jsou zazděná okénka - okolo okénka jsou ozdobné proužky - jejich počet
C = počet úzkých okének na jedné straně v horní části věže
Souřadnice finálky :
50 46.(A-A)(2*A+C)B
14 02.(A+C)AC
Pro hledání použijte fotohint
Zdroje: Wikipedie, Obec Libouchec Severní polabí - obce Ústecka