[cs] Krátká procházka polní cestou přes návrší s výhledem do krajiny. Významná archeologická lokalita, kam po téměř pět tisíciletí obyvatelé z okolí pohřbívali své mrtvé.
[en] A short walk along a field track, which offers views of surrounding landscape; once an ancient burial site spanning five millenia of prehistory and early history.

Krajina po cestě. / Landscape along the route. (photo by Toniczech, August 2019)

Pohřebiště Brandýsek

Z vyvýšené pláně, zvané "Rovina", vybíhá východním směrem protáhlé návrší, oddělující od sebe údolí Týneckého potoka s obcí Brandýsek od mělčího úvalu potůčku Třebusického s obcí Třebusice a osadou Holousy. Silnice, spojující obě obce se zde přehupuje přes tento terénní hřbet a těsně pod nejvyšším bodem na ni ústí travnatá, vyžilými ovocnými stromy i šípky vroubená polní cesta, po níž lze za chvilku dojít až do Holous. Pro automobily to příliš není, těm nezbývá, než do Holous používat příjezdovou silničku níže v údolku, od zatáčky na kraji Třebusic, zato pro pěší poutníky je tahle polní cesta, z níž se během přechodu návrší otevírají hezké výhledy, opravdovým malým pokladem. Na severovýchodní straně přehlédnete takřka celé Třebusice, směrem jihovýchodním pak vidno do kraje na kilometry daleko. Po věky, až do nedávné doby, příslušelo návrší i s osadou Holousy k Brandýsku a i od Brandýska vedla do Holous příjezdová silnička (její slepé ústí dodnes můžete potkat nedaleko keše Bitva o Brandýsek), leč dálnice zdejší krajinu přeťala tak bezohledně, že Holousy od Brandýska oddělila. Nejprve jen fyzicky, a od roku 2004 i administrativně, když se obě dotčené obce dohodly, že bude pro všechny nejjednodušší, pokud část brandýského katastru "za" dálnicí, včetně Holous, pro příště připadne ke Třebusicům.

Jen pár set kroků od moderního ruchu D7, to návrší zde, i s polní cestou, po níž jen málokdo chodívá, má v sobě silného genia loci, cosi působivého, co v sobě spojuje důvěrný nadhled s povzneseným odstupem a připomíná nám, jak pomíjivými hosty jsme na tváři krajiny. Že to není jen povrchní náhodný dojem, ale, že nějaké takové pocity zažívali a váhu tomu místu přisuzovali už naši dávní předkové a jejich ještě dávnější předchůdci, o tom vydala zdejší zem obsáhlé svědectví ve 20. století. Tehdy se zde, při ústí polní cesty na silnici (waypoint Parking 1), provozovala malá pískovna a v ní čas od času docházelo k nahodilým nálezům lidských kosterních pozůstatků a doprovodné hrobové výbavy (keramických nádob). Ve 20. letech místní rodák, pan Bastl několik takových případů zachytil a nálezy předal muzejním institucím, roku 1941, když se nakopalo další kostru, prováděl její vyzvedávání archeolog Antonín Knor, nicméně stále se jednalo jen o sporadické nálezy, bez soustavného vědeckého výzkumu. Celkové objasnění situace nastalo teprve v letech 1955 až 1958. Tehdy už dosavadní malá stará pískovna kapacitně nepostačovala, a při rozšiřování těžby na sousední plochu téhož pozemku se začalo na dávnověké pozůstatky narážet ve velkém. Byli přivoláni odborníci z Archeologického ústavu AV, na lokalitě proveden rozsáhlý plošný odkryv a záchranný archeologický výzkum, jehož výsledky následně publikovala Olga Kytlicová v letech 1960 a 1968. Nalezené pozůstatky překvapivě ukázaly, že toto místo nebylo pohřebištěm jediné kultury po nějaké nedlouhé období, ale, že je lidé z okolí používali za hřbitov, s menší i větší intenzitou, po tisíce let, od pravěku až po raný středověk.

Pohřbívalo se zde už v eneolitu (pozdní době kamenné), kdy ve zdejší krajině a zemích, jež s ní na severu sousedí, sídlil zemědělský lid, který dnes vědci označují pojmem kultura nálevkovitých pohárů. Keramický džbán nezaměnitelného tvaru pro tuto epochu doprovázel na věčnost "skrčence" z nejstaršího zjištěného hrobu, který tak můžeme časově zařadit do tzv. baalberského stupně zmíněné kultury, zhruba do let 3800 až 3400 před naším letopočtem. Mimochodem, právě z této doby se v jen několik kilometrů vzdálených Makotřasech datují nejstarší doklady zpracování kovu (mědi) na našem území (viz archivovanou keš Ctverec u Makotras). Ač se do moderní doby dochovaly a archeologům se tak podařilo zdokumentovat jen podzemní zbytky pohřebiště (hrobové jámy a jejich obsah); někdejší nadzemní útvary se nedochovaly; z rozboru celkové situace zřetelně vyplývá, že tento dávnověký hrob, a podobně i další, jak okolo něj přibývaly, musely na povrchu být završeny hliněnými mohylami. Jen někdejší existencí takového viditelného povrchového náspu si lze totiž vysvětlit, že další a další hroby, jak po tisíciletí na lokalitě přibývaly, respektují umístění těch předešlých, tedy, že hroby z mladších dob nebyla narušována místa těch stávajících. A tak se z původní jedné či dvou mohyl na vyvýšenině postupně stalo z celého okolí zřetelné a na tisíciletí všeobecně srozumitelné místo k ukládání zemřelých - mohyla byla pro dávnověké lidi stejně výmluvným a univerzálně srozumitelným označením, jako pro nás dnes v zemi zatknutý kříž: Zde odpočívají mrtví. Pohřebiště se významně rozrostlo v období kultury zvoncovitých pohárů (přibližně koncem 3. tisíciletí př. n. l.); do této doby zde náleží 22 hrobů, v nichž se, dle tehdejšího obyčeje, při ukládání těla důsledně dbalo na polohu, odpovídající pohlaví nebožtíka - ženy spočívaly na pravém boku, zatímco muži na levém. Jak plynul čas, původní jednotlivé, zřetelně se vypínající skupinky mohyl se přirozeným působením živlů zvolna snižovaly a splývaly v širší a méně výrazné terénní pozůstatky, stále však dostatečně patrné natolik, že ani po dvou či třech tisíciletích od svého vzniku nenechávaly tehdejší současníky na pochybách o účelu místa. Jednotlivé pohřby se zde tedy nalezly také z doby římské v prvních stoletích našeho letopočtu, kdy území Čech obývaly germánské kmeny. Největší soubor nálezů však pochází až ze závěrečné fáze zdejšího pohřebiště, již z časů slovanských, z nejranějších dějin českého státu (konec 9. a první třetina 10. století), kdy osady ve zdejším okolí tvořily zázemí jednoho z center tehdejší moci, knížecího hradiště Budeč (viz keš A.D. 895 (Budec)). I když písemné prameny, které obsahují jména zdejších okolních vesnic, máme dochovány až ze 13. a 14. století, není pochyb o tom, že některá z těchto sídel zde existovala již několik staletí před tím, než vstoupila do psané historie. Výmluvně dojemné svědectví o našich předcích skýtá na tomto pohřebišti ne méně než 52 slovanských hrobů, nahloučených okolo toho, co ještě tehdy zbývalo z pravěkých mohyl. Z těsné blízkosti jednotlivých slovanských pohřebních jam vyplývá, že tentokrát už zde nebyly nad nebožtíky vršeny mohyly, ale jednalo se o ploché hroby, zřetelně nějakým způsobem na povrchu označené (ohrádkou z poskládaných opukových kamenů, velký opukový kámen v hlavě, popř. nohách hrobu atp.), čili něco, co se podobou už příliš nelišilo od obdélníkových hrobových míst, jak je známe z dnešních hřbitovů. Hroby byly, sem tam s menšími odchylkami, plynoucími z okolní situace, všeobecně orientovány v ose západ - východ, s tím, že zemřelí bývali typicky (ne však vždy) ukládáni v poloze na zádech, nohama k východu. Místy se v hrobech dokonce dochovaly nezetlelé zbytky dřevěných prken tehdejších rakví; spolu s kosterními pozůstatky bylo zdokumentovány různé milodary a osobní artefakty. Jednalo se o keramické hrnce, tvarem i výzdobou velmi podobné těm, jaké z tohoto období známe i z jiné středočeské lokality, hradiště Stará Kouřim, u ženských pohřbů se typicky vyskytoval tehdejší módní šperk, esovité záušnice (většinou z bronzu, ojediněle stříbrné, popř. postříbřené), vyskytly se i užitkové předměty jako ocílka, ba i jezdecká ostruha, naznačující možné vyšší společenské postavení jednoho z nebožtíků. Autorku archeologického výzkumu (a některé její následovníky) v jedné části zkoumané plochy upoutalo a mátlo prázdné místo, ze všech stran obklopené slovanskými hroby. Objevila se tehdy hypotéza, že zde snad na Brandýsku v 10. století stával nějaký provizorní dřevěný kostelík, kolem něhož se mělo pohřbívat. Žádné stopy po základech jakékoli konstrukce však v zemi nebyly zjištěny (a ostatně sama existence jakéhokoli "venkovského" kostela neodpovídá známým dobovým poměrům, kdy se v celé zemi nalézalo teprve několik málo kostelů, vesměs na klíčových hradištích). Přesvědčivé vysvětlení této zdánlivé záhady nabídl až roku 2001 Ladislav Šmejda, který poukázal na to, že uspořádání a orientace okolních hrobů naznačuje, že obklopovaly ne pravoúhlý, ale okrouhlý objekt, kterým zřejmě nebylo nic jiného, než doširoka zvětralá hmota starší pravěké mohyly. Ač se z ní do 20. století už nic nezachovalo, přece jen její existenci výmluvně naznačuje rozbor hloubky, do níž zasahují dna slovanských hrobů okolo - ty dále od středu "prázdné" plochy se jevily jako hlubší, neboť byly kopány z původní nivetity terénu, zatímco ty bližší ke středu volného místa se jevily jako mělčí, neboť nad původním terénem v těch místech už leželo až několik decimetrů materiálu z rozplavených okrajů mohyly. Žádný kostel tehdy (a ani nikdy potom) na Brandýsku nestával; to pouze naši předkové projevovali úctu a bázeň, co se týkalo tehdy stále ještě rozeznatelných pozůstatků pravěkých hrobů. Tehdy, za časů kdy nové křesťanské náboženství teprve zvolna pronikalo mezi lid, bylo ještě zcela normální, že se k pohřbívání využívala podobná "osvědčená" místa ve volné krajině; ba i knížecí družina na Budči se musela spokojit s hroby v podhradí daleko od kostela. Teprve v následujících stoletích se prosadil koncept "posvěcené" církevní půdy, kam jedině se sluší pohřbívat, a s tím spojené zákazy pohřbívání "v polích a hájích", potažmo tresty pro ty, kdo by tak ještě činili. Jak moc to dobovým církevním autoritám vadilo a jak přísné pokuty za to byly, nám dávají tušit hnězdenská dekreta knížete Břetislava I. z roku 1039, kde se v příslušném paragrafu stanovuje: "Similiter et qui in agris sive in silvis sepeliunt mortuos fideliter decedentes, huius rei presumptores archipresbytero bovem, CCC autem denarios duci solvant, mortuus tamen in polyandrium vel cimiterium deportetur." Čili, když si to přeložíme: "Podobně i ti, kteří mrtvé, věrně zesnulé, pochovávají v polích nebo lesích; kdo by se takové věci opovážili, zaplatí arcijáhnovi vola, jakož i knížeti 300 denárů; mrtvý však, nechť je přenesen na {řádné] pohřebiště neb hřbitov." A tak definitivně, téměř po pěti tisících let užívání, zaniklo pohřebiště na návrší mezi Brandýskem a Třebusicemi, aby na dalších deset století upadlo v zapomnění. Že v čase výzkumu lokalita náležela do katastru Brandýska, do vědeckých pojednání vešla pod jménem této obce a tak už tomu asi, bez ohledu na pozdější územněsprávní změny, zůstane napořád.

Až se tedy pro keš vydáte na kratičkou procházku, zkuste si při pohledu do krajiny (na víku keše naleznete napsáno, kam se dívat) představit, jak se zde asi žilo před 50, 150 či 200 generacemi... Keš se nalézá na půli cesty mezi silnicí a Housy, čili z hlediska vzdálenosti je asi úplně jedno, ze kterého směru se k ní vypravíte. Blíže k Holousům je cesta hustěji lemována stromy, bliže k silnici se nabízí zase otevřenější výhledy do krajiny (nejpříhodnější denní doba k návštěvě místa je asi pozdější odpoledne, případně v létě podvečer, to je přirozené osvětlení po směru výhledu). Cesta je travnatá, čili, pokud zrovna nestojíte o urousané kotníky a botky, nechte si procházku na suché počasí. Vůbec, lokace je poměrně oddechová, takže, pokud máte tu možnost, radím nehnat se sem, ale vyšetřit si návštěvu, až budete potřebovat drohet "dobít baterky". K chvilce rozjímání na mezi, vyvenčení psů či malých georobotků je to tuze příhodné místo.

P. S. Případné ilustrační nedokonalosti snad prominete; "krtkozraký" autor fakt nepozná rozdílu mezi ostrou a neostrou fotkou, :-) natož, aby dokázal něco přečíst z mapy...Spíše cvakněte lepší fotoimpresi sami (a místo TFTC autora přizvěte k nějaké geovýpravě po cizích okresech, to mu udělá radost největší...) :-)

Literatura

• Kytlicová, Olga: Eneolitické pohřebiště v Brandýsku. Památky archeologické, LI, 1960, 442 - 474.
• Kytlicová, Olga: Slovanské pohřebiště v Brandýsku. Památky archeologické, LIX, 1968, 193 - 248.
• Šmejda, Ladislav: Kostel nebo mohyla? Příspěvek ke studiu pohřebních areálů. Archeologické rozhledy LIII, 2001, 499 - 514.

Brandýsek burial site

There is a low rolling field-covered ridge, which separates one valley, where village of Brandýsek is located, from another shallower, where village of Třebusice and hamlet of Holousy lie. The cache is placed along a grassy field track, that traverses the ridge, appoximately half-route between Brandýsek-Třebusice road and Holousy. Especially the eastern section of the track offers quite impressive views of surrounding rural landscape. The site seems to possess some kind of genius loci, just look around and stop for a short contemplation. Although there are no visible landmarks nor any kind of commemorative of informational stuff, it is a quite important archaeological site, uncovered and explored in 1955-1958 due to sand mining, then operating nearby. In total, almost hundred graves were documented, spanning over almost five millenia. Funeral activities here commence with a single mound belonging to the Funnel Beaker Culture of Early Eneolithic Period (c. 3800 - 3400 BCE), followed by additional burials in the vicinity in the course of the next millenium, the first real spike in burials comes with the Bell Beaker Culture of Late Eneolithic (c. 2400 - 1800 BCE), represented with 22 graves, presumably topped with (later eroded) mounds. It is apparent, that various prehistoric people used this site for burial purposes and respected in this process the visible remains of older mounds for a long period of time. Several Germanic graves from the Roman Period (c. 3rd century CE) were also documented, but the funeral activity peaks (and comes to its end) in the Early Middle Ages, contemporaneously with emergence of the Přemyslid Czech state (Principality of Bohemia) in late 9th and early 10th centuries. It was in this period, when nearby hillfort of Budeč (see cache A.D. 895 (Budec)) was one of key centres of power in Bohemia and Slavic inhabitants of nearby settlements (i. e. direct ancestors of the present-day Czechs) used the site with remnants of ancient mounds for burials again, still respecting the mounds and digging their graves (this time not topped with mounds but flat, with some simple kind of stone marking) in dense rows around them. In total, 52 Slavic graves have been explored, generally oriented in W-E direction, some still containing preserved parts of crude wooden coffins, grave gifts (pottery), jewels (bronze, rarely silver, ear-rings) and other everyday artifacts, such as a firesteel or an iron spur. This transitional period, when Christianity had only recently caught among elites and only gradually was gaining ground in lives of commoners, still allowed for such burial places in an open landscape and for use of ancient sites of this purpose. When the concept of a "consecrated" Christian cemeteries prevailed in the course of 11th century, authorities (e. g. duke Břetislav I) repeatedly issued edicts banning burials "in fields and woods" under heavy fines (an ox plus 300 silver denars), thus marking the end of all such traditional ancient burial places. The graves near Brandýsek fell into oblivion, centuries had levelled all traces of former burial mounds, only in 1950s the soil unexpectedly gave its testimony of the distant past. When you come here for the cache today, pay a thought and a memory to those people, who lived on this piece of land 50, 150 or 200 generations ago...