Keška je sice "mysterka" ale docela jednoduchá. To místečko je svým způsobem zajímavé, že se to nabízelo k využití prvního a druhé nálezu. První skrýš podle "hintu" a "video hintu" a tento první nález vás v pohodě navede k finální kešce. Takže taková oddychovka.
Koncovka (overtone flute)
Jde o bezdírkovou píšťalu, takže jednotlivé tóny se na ní nevyluzují hmaty jako na pastýřské píšťale, ale změnou síly dechu a zakrýváním a odkrýváním spodního konce. Ač to může mnohým znít neuvěřitelně, dají se takto na koncovce zahrát různé tóny z rozsahu přibližně tří oktáv. Hra na koncovku je tedy více či méně čistá práce s dechem – hraje se takzvaným přefukem. Musíme se naučit různě silně do koncovky foukat – od nejpomalejšího až po velmi silné fouknutí. Hra na koncovku nutí člověka soustředit se hlavně na svůj dech, a tím i na sluch. Na koncovku se dají zahrát jak veselé, skočné písničky, tak i pomalé a tklivé písně; dá se na ni hrát i kolísavým dechem a dosáhnout tak zvuku podobného hře na fujaru. Výška tónu závisí na síle proudícího vzduchu a zakrývání a otevírání spodního otvoru. Odtud je pravděpodobně odvozen název nástroje - koncovka.
Dvojačka (double flute)
Dvojačky jsou dechové nástroje, které se skládají ze dvou píšťal. Jedna je šestidírová (na které se hrají melodie) a druhá koncovka (doprovodná s harmonickými tóny). Takto při hře vzniká souzvuk, který potěší ucho a pohladí duši. Dvojačka spojuje melodickou a harmonickou píšťalu v jeden nástroj. Do obou píšťal se fouká současně. Dvojačka přináší novou kvalitu bohatého zvuku. Souzvuk totiž přináší cosi jemného, kouzelného a pohádkového. Takový nástroj je výzvou pro každého člověka, který hledá souznění. Melodická píšťala ve dvojačce může být šestidírková i pentatonická. Melodická píšťala v poměru k harmonické může být stejně dlouhá, ale i delší nebo kratší. Takto je možné získat méně obvyklé harmonie. Přídavné otvory na harmonické píšťale, které se dají ucpávat dřevěným kolíkem, slouží také právě ke změně harmonického tónu.
Indiánská flétna Siyotanka (american native flute)
Existuje mnoho příběhů o tom, jak různé indiánské národy vynalezly flétnu. V jednom příběhu datel vyťukal otvory v dutých větvích při hledání termitů, a když foukal vítr podél otvorů, lidé v okolí slyšeli hudbu. Nejstarší existující domorodé americké flétny ze dřeva byly shromážděny italským dobrodruhem Giacomem Costantinem Beltramim v roce 1823 při pátrání u pramene v oblasti řeky Mississippi. Ty jsou nyní ve sbírce muzea Civico di Scienze Naturali v Bergamu v Itálii. Indiánské flétny jsou jedním z nejstarších nástrojů. Flétna se skládá ze dvou vzduchových komor. Vnitřní stěna, někdy nazývaná konektor, uvnitř přístroje odděluje dvě komory: pomalou vzduchovou komoru, také nazývanou kompresní nebo ústní komorou a zvukovou komoru, nazývanou též trubkovým tělesem, hrající komorou, rezonanční komorou, tónovou komora nebo variabilní trubicí. Zvuková komora obsahuje zvukový otvor a tónové otvory - prstové dírky.
