Plesiosaurus ("blízký ještěr") je vyhynulý rod dlouhokrkých mořských plazů ze skupiny Plesiosauria (nadřád Sauropterygia). Tito mořští dravci žili v období spodní jury (asi před 200 až 175 miliony let) na území současné jižní Anglie. Patří k prvním vědecky rozeznaným druhohorním plazům, jejich fosilie byly objeveny již na počátku 19. století. Plesiosaurus měl končetiny přeměněné v ploutve, dlouhý krk a malou plochou hlavu. P. dolichodeirus byl spíše menším zástupcem této skupiny, jeho délka nepřesahovala zhruba 3,5 metru.
Vědecky byl tento druh popsán roku 1824 přírodovědcem Williamem Conybearem, při stejné příležitosti jako první popsaný dinosaurus Megalosaurus (plesiosauři ale mezi dinosaury nepatřili a nebyli jim ani blízce příbuzní). První nález fosilií tohoto plaza byl učiněn v prosinci roku 1823 Mary Anningovou.
Běžní plesiosauři měli poměrně široká hydrodynamicky tvarovaná těla, krátkou ocasní část těla, dva páry dlouhých a silných ploutví, delší nebo i velmi dlouhý krk a malou hlavu (pliosauři měli naopak velkou hlavu a masivní krk). Největší formy těchto dravých živočichů dosahovaly délky přes 15 metrů, u rodu Mauisaurus dokonce 20 metrů. V průměru však dosahovali rozměrů podstatně menších, kolem několika metrů. Někteří ichtyosauři (a také někteří dnešní kytovci) však byli ještě větší. Z druhohorních živočichů byli větší pouze zmínění ichtyosauři a pochopitelně také někteří sauropodní dinosauři. Ze známých plesiosaurů lze uvést například rody Plesiosaurus, Elasmosaurus, Liopleurodon nebo Kronosaurus. Výzkumy za pomoci počítačového modelování ve 3D ukazují, že plesiosauři zřejmě preferovali laterální pohyb svého dlouhého krku, což koresponduje s jeho využitím při lovu potravy (natahováním za rybami). Unikátní objevy koster dosud nenarozených mláďat v tělních dutinách matek odhalily množství informací o prenatálním vývoji plesiosaurů.
Předpokládané zvětšení rozměrů červených krvinek (erytrocytů) u pokročilých zástupců skupiny Sauropterygia (zejména plesiosaurů) dokládá, že se stali ve svém vývoji velmi brzy dobře adaptovanými na život v hluboké vodě a pro hluboké ponory. Dokazuje to detailní výzkum průřezů původního cévního systému ve fosilních kostech těchto mořských plazů.
Původně bylo popsáno více druhů tohoto rodu, ty ale byly později překlasifikovány jako samostatné rody (Hydrorion, Seeleyosaurus a Occitanosaurus). Dnes je tedy vědecky platný jen druh P. dolichodeirus.
Zajímavé objevy
V září roku 2009 byla popsána fosilie asi 7 metrů dlouhého plesiosaura, objevená již v roce 1968 v Japonsku. Fosilie obsahovala také zuby nejméně 7 jedinců žraloka druhu Cretolamna appendiculata. Podle paleontologa K. Shimady jde o důkaz, že žraloci před 85 miliony let příležitostně lovili (nebo požírali mrtvá těla) také těchto mořských plazů. Výzkum publikovaný na konci roku 2017 ukazuje, že plesiosauři měli i v meziobratlových prostorách svých dlouhých krků plně vyvinutý vaskulární systém se sítí arterií, což mohla být adaptace například pro potápění do velkých hloubek nebo pro termoregulaci. I další vědecké studie naznačují, že tito mořští plazi mohli být endotermní. Fosilie plesiosaurů byly objeveny již také na území současné Antarktidy, což svědčí o jejich značném geografickém rozšíření. Zástupci skupiny Polycotylidae přežili až do samotného konce křídy, jejich biodiverzita však byla v tomto období menší. Plesiosauři již byli objeveni například také na území Španělska (Algora) v období pozdně křídového cenomanu.
V Čechách
Na území České republiky bylo učiněno již několik fosilních objevů křídových plesiosaurů (poprvé již k roku 1855), mezi nimi jde například o svrchnokřídový druh Polyptychodon interruptus (Owen, 1841; dnes klasifikovaný jako nomen dubium). Nejznámější objev tohoto pliosaurida pochází z lokality Bílá Hora v Praze.