Břidlice 

je označení pro usazené částečně metamorfované horniny s jemnou zrnitostí vzniklé z jílovců a prachovců. Obsahuje zejména minerály biotit, muskovit a andalusit. Pokud jsou břidlice dále vystaveny vyššímu tlaku a teplotě, vznikají z nich přeměnené horniny označované jako krystalické břidlice. Břidlice mívají černou až šedou barvu; vyznačují se dobrou rovinnou štěpností, takže z nich lzesnadno vytvářet tenké desky. Relativní permitivita εr břidlice je 6,5 až 7,5.

Díky dobrým izolačním vlastnostem včetně izolace vůči elektřině, se břidlice používala ijako součást různých elektrických rozvaděčů a relé pro elektrické motory. Někteří pak používají dodnes břidlice pro ostření nožů. Vmístech těžby břidlice se kvalitní pláty břidlice používaly i pro náhrobní kameny. 

Břidlice obsahují metan, který je možno těžit jako tzv. břidlicový plyn. Hořlavé ropné břidlice se využívají jako nepříliš kvalitní palivo.

V Česku se hojně vyskytují např. v Nízkém Jeseníku a Barrandienu. Díky nízké tepelné vodivosti se z moravských břidlic vyráběly soustruženímza druhé světové války i těsnící kroužky pro německé rakety V-2.

V protikladu k břidlicím stojí skaliny, tj. metamorfované horniny se všesměrovou strukturou, které proto nelze štípat.

Břidlice také může obsahovat fosilie organismů.

Využití: 

Břidlice se dříve používaly jako krytina na pokrývání střech, v současnosti je toto využití omezeno na opravy historických staveb nebospecifické oblasti s tradičním použitím břidlice (např. Bretaň ve Francii a některé oblasti Belgie). Dříve se z nich vyráběly břidlicové psací tabulky pro použití ve školách, na něž se psalo pisátkem (rydlem, kaménkem). Z břidlice setéž vyrábějí desky pro kulečníkové stoly, břidlicové brousky.

Břidlice může být upravena do střešních tašek ve stylu šindelů nebo střešních tašek s určitým tvarem. Břidlice lze dělit na tenčí pláty, které jdounásledně snadno stohovat. Tvar, barva i povrch zůstávají po rozdělení stejný. Největší rozmach zažily břidlicové střechy vEvropě od roku 1870 do první světové války, za což břidlice vděčí své extrémně nízké absorbitě vody. Index absorbity vody je pouhých 0,4% nebo míň, což dělá zbřidlice voděodolný materiál. V dnešní době se břidlice řadí mezi luxusnější střešní krytiny. Vyniká především přirozenou přírodní krásou a trvanlivostí.Trvanlivost střechy z břidlicového šindele nebo tašek se odhaduje až na stovky let. Díky velmi nízké absorbitě vody je materiál velmi odolný i v průběhumrazů. Díky své nízké vodivosti má navíc i izolační vlastnosti.

Kromě střech jsou pak kusy břidlice používány též jako obklad nebo dlažba. Velké využití mají v exteriérech jako vhodná dlažba pro chodníky, schody neboskládaný obklad, tzv. wall cladding. Před nebo po instalaci dlaždic se navíc používají různé chemické nátěry, které výrazně zlepšují odolnost dlaždic vůčivlhkosti či mrazu. Navíc pomáhají i různě zahradit nedokonalý povrch obkladů. 

Kromě dlažby a obkladů se břidlice používala dokonce i jako zdící materiál v 19. století ve Velké Británii. Konkrétně v oblastech Blaenau Efestiniog a Bethesda ve Wales. Díky svým vlastnostem a nízké absorbitě vlhkosti se navíc břidlice používala i propodřezávání a dodatečnou hydroizolaci zdí. V současnosti se břidlice používá především jako obklad nebo dlažba, často v kombinaci s dalšími materiály.Břidlicové střechy již patří spíše mezi luxusní střešní krytiny pro svou náročnost na dovoz a současně i instalaci na krov.

Historie těžby břidlice:

Tradice těžby břidlice má v České republice hluboké kořeny. V Čechách patřík nejznámějším oblastem těžby okolí řeky Střely u Rabštejna, Železný Brod v Jizerských horách, Kraslice v Krušných horách a východní Krkonoše. NaMoravě a ve Slezsku se pak břidlice těžily nejčastěji v Nízkém Jeseníku, tedy v moravskoslezském kulmu. Ve všech těchto lokalitách jsou počátky i vrcholnáobdobí těžby spjaté s působností místního německy mluvícího obyvatelstva. 

V oblasti Nízkého Jeseníku se břidlice těžila už v 18. století. Těžba ve všech místníchlokalitách byla v počátcích povrchová. Mezi nejstarší břidlicové lomy patří zároveň i největší lom u Svobodných Heřmanic, kde se břidlice těžila od roku1775. K historicky významným revírům patřila i Velká Střelná u města Libavá, kde byla zahájena první podzemní těžba. 

Břidlice těžená hlubinným způsobem splňovala nejpřísnější kritéria kvality. Vytěženásurovina se nadále opracovávala manuálně. K rozmachu těžby pokrývačské břidlice významně přispěla vyhláška z roku 1837, nařizující využívat přírodní břidlici kpokrývačským účelům.

Největší rozmach v těžbě nastává v době průmyslové revoluce a v létech 1860 až 1914. Vtomto období je břidlicová krytina z Nízkého Jeseníku vyvážena do celého Rakousko-Uherska. K velkému rozmachu podnikání přispěla také skutečnost, že jebřidlice nevyhrazeným nerostem. Na konci 19. století se ve statistikách slezského průmyslu objevují čísla o 52 činných závodech zabývající se těžbou azpracováním břidlice.

Kolem roku 1865 se těžilo v Nových Těchanovicích, v Čermné ve Slezsku, Nových Oldřůvkách,Svatoňovicích, Hořejších Kunčicích, Jakartovicích, Bohdanovicích, Svobodných Heřmanicích, Jívové a v Domašově nad Bystřicí. V Čechách byly na přelomu 19. a20. století v působnosti dva menší břidlicové lomy u Rabštejna, Manětína a u Železného Brodu. Úpadek těžby přinesla 1. světová válka a rozpadRakouska-Uherska. Svou roli sehrál i vynález eternitu a konkurence zahraničních výrobců. Ve třicátých letech 20. století nastává na Nízkém Jeseníku obdobíobnovy. Éra plynulého růstu je ale brzy vystřídána novým úpadkem, tentokrát pod vlivem 2. světové války. 

Poválečné období padesátých let 20. století představuje pro břidlicový průmysl zlomovýmezník. Roku 1945 obnovuje těžbu Jan Řihák a spol. v dolech ve Velké Střelné a Hrubé Vodě. Znárodnění však přináší další úpadek a zastavení těžby i v HrubéVodě. Ve Svobodných Heřmanicích se těží ještě do poloviny padesátých let. Jediným činným dolem tak na dlouhé časy zůstává pouze závod v NovýchTěchanovicích - Lhotce. Koncem šedesátých let je i tento poslední historický činný důl uzavřen z důvodu budování Kružberského přivaděče pitné vody. Jakonáhrada se v roce 1971 otvírá nový moderní důl, Břidlicový důl Vítkov - Lhotka. Další důlní dílo se podařilo otevřít ve Starých Oldřůvkách v roce 1971 v režiiJednotného zemědělského družstva Staré Oldřůvky. 

Podnikatelská euforie po roce 1989 vyvolala snahu o obnovení těžby břidlice. Značnéinvestiční úsilí bylo vynaloženo při otevření ložisek v Klokočově, Jakartovicích, Čermenském mlýně a ve Velké Střelné. Do reálné těžby však zdůvodů majetkoprávních a vysokých vstupních investic nenaběhlo ani jedno z nich. Několik let těžby se podařilo udržet na dole v Hrubé Vodě, který těžilpokrývačskou břidlici do doby ukončení. Do 21. století tak jako jediný nepřetržitě činný důl vstupuje a ve své činnosti pokračuje Důl Lhotka uVítkova. V současné době se zde zpracovávají břidlicové suroviny. 

V roce 2014 byla zahájena společností Česká břidlice s. r. o. obnova dolu Žlutý květ vČermné ve Slezsku.

Důl Žlutý květ v Čermné ve Slezsku 

Lokalita Čermné ve Slezsku náleží k důlnímu areálu moravického souvrství. V tomtoprostoru se břidlice těžila už od 19. století. Důl Žlutý květ se nachází v ložiskovém pásmu dvou nejvýznamnějších a největších bývalých dolů, kteréprodukovaly velice kvalitní střešní krytinu. Jedná se o Goldův důl, známý pod jménem Černý důl, a Kunzův důl v Čermenském mlýně. Historie dolu Žlutý květnení v historických análech zcela dohledatelná. Důl patřil do majetku statkáře Haschkeho. Důlní areál tvořily dva lomy a jeden důl. Oproti dvěma výšezmíněným dolům byl důl Žlutý květ rozfárán v menší míře. Důvod útlumu těžby v druhé polovině 19. století je neznámý. Podle provedených prací ablízkosti velkých dolů lze nicméně vydedukovat, že důl ukončil činnost, neboť nebyl schopen konkurovat dvěma větším dolům s velkou produkcí. 

Důl leží na kvalitním ložiskovém pruhu, který byl dobýván pro výrobu střešní krytiny adlažeb. Rozložení otvírkových důlních děl je z technologického hlediska optimální. Společnost Česká břidlice s. r. o., která v dole Žlutý květzahájila činnost, usiluje o obnovení podzemní těžby kvalitní břidlice s ohledem na zachování krajinného rázu a zakomponování do stávající naučné stezky ohistorii těžby břidlice ve zdejším kraji. Při přípravných pracích byly nalezeny historické artefakty těžby, které byly předány Muzeu břidlice v Budišově nadBudišovkou. Česká břidlice spolupracuje s hornickým oddělením Národního technického muzea v Praze, jejichž pracovníci dokumentují práce přípravy těžby a nalezené montánní památky.

Břidlicová stezka

"Břidlicová stezka" na území obcí Budišov nad Budišovkou, Čemná ve Slezsku a Svatoňovice vychází z místního přírodního fenoménu, kterým je břidlice a s ní související historie těžby, specifické přírodní podmínky, nálezy zkamenělin aj. Bude rozšířenou expozicí v přírodě pro stávající Muzeum břidlice v Budišově nad Budišovkou. Zpřístupněna bude pěším a cykloturistům různě náročnými okruhy s návazností na železniční zastávky. Ojedinělost stezky umocní zpřístupnění starého důlního díla "Woodboys" jakožto muzea v podzemí.

Stezka je vedena převážně po lesních a polních účelových komunikacích, po nefrekventovaných silnicích III. třídy (vyjímkou je 1,9 km dlouhý úsek silnice č. 442) a po místních komunikacích. Větvení trasy je navrženo tak, aby bylo vyhověno požadavkům vedení trasy. Celková délka stezky je 31,3 km. Stezku bude možno absolvovat alternativně po volitelných okruzích s různou časvou náročností. Lokality umístěné ve Vojenském prostoru Libavá jsou přístupné ve vymezeném čase.

1. Muzeum břidlice

Stálá expozice "Břidlice včera a dnes" mapuje historii i současnost nedoceněné regionální nerostné suroviny - jílové břidlice. K vidění jsou ojedinělé i zcela běžné exponáty, historické fotografie z nejstarších lomů na břidlici, mapy zatopených lomů, staré nářadí, výrobky z břidlice od střešní krytiny počínaje a galanterní uměleckou tvorbou konče. Zájemci si mohou ve vybudované štípárně zkusit naštípat břidlici nebo i vyrobit malou upomínku.

2. Lokalita "Woodboys"

Staré důlní dílo se nachází cca 2 000 m JV od Budišova nad Budišovkou, na pravém břehu říčky Budišovky, naproti činnému břidlicovému dolu Staré Oldřůvky, B.D.S.O.

O těžbě jsou písemné zíznamy. Podle stavu důlních děl a rozsahu těžební činnosti se domníváme, že těžba byla zahájena v 19. století. K zastavení dobývání pak zřejmě došlo okolo roku 1945.

Záměrem je rekonstrukce starého důlního díla, vedoucí k umožnění jeho provozování jako "muzea v podzemí", sloužící k obeznámjení s těžbou ložiska štípatelných jílových břidlic.

3. Lokalita Starooldřůvský mlýn

Kromě pozoruhodné geomorfologie - vrch Rozhledna, pravoúhlý meandr řeky Odry, kamenná žebroví, kamenná moře aj., je zde lokalizována štola "V zátočině" dlouhá cca 180 m, a důl "Willibaldzeche", otevřený již zřejmě za Václava II., pro těžbu Pb - Ag rud, dlouhý cca 1 000 m.

4. Lokalita Staré Oldřůvky - Na skalce

Vytěžené ložisko štípatelných jílových břidlic. Dvě staré hlubinné jámy. Nádherný výhled do okolí z haldy s možností nálezu zkamenělin.

Vzdálenější jáma s pozůstatky důlních stavebních objektů slouží jako vodní zdroj pro Staré Oldřůvky - při zajištění vodního zdroje by bylo vhodné realizovat úpravy tak, aby byl zachován charakter stávajících zbytků kamenných zdí z břidlice a umožněno zpřístupnění tohoto místa veřejnosti.

5. Lokalita Pod Starými Oldřůvkami

V západním úbočí Starooldřůvského potoka dva štolové horizonty, délky do 100 m. Na haldách možnost nálezu zkamenělin.

6. Lokalita Nové Oldřůvky

Štola dlouhá cca 250 m, těžba štípatelných jílových břidlic. Uzavřena v roce 1993.

7. Lokalita Čermenský mlýn a Rodriguesův hrob

Dvě hlubinné jámy o hloubce tří pater po těžbě štípatelných jílových břidlic. Provozováno potápění. Na rozsáhlých haldách možnost nálezu zkamenělin. V údolí říčky Budišovky Rodriguesův hrob - důl pod úrovní vodoteče.

8. Lokalita Dřevěná štola a Žlutý květ

V údolí několik štol k těžbě štípatelných jílových břidlic. Dřevěná štola dlouhá cca 130 m, dvě komory. Žlutý dvět dlouhý 35 m má charakter pouze průzkumného díla.

9. Lokalita Černý důl (Black Hill)

Nazývaná také jako tzv. Třípatrový dů. Úklonná jáma, sloužící v minulosti k těžbě štípatelných jílových břidlic. Dnes přírodní rezervace s hojným výskytem netopýrů.

Vybavenost stezky

Mimo samotného vyznačení stezky je nutno zrealizovat rovněž vybavenost zpřístupňující návštěvníkům zvolené téma přímo v terénu. Na stezce je navrženo:

• 13 zastavení, která jsou opatřena tématickými tabulemi,
• 4 informační zastavení s informacemi o Břidlicové stezce jako celku,
• 3 informační místa s tabulemi o obci, ve které se návštěvník právě náchází,
• vybudování 5 odpočívkových míst
• realizaci 3 lávek přes tok Budišovky
• úpravu povrchu stávajících komunikací v celkové délce cca 1 km.

Karbon

Karbon je geologický útvar prvohor (paleozoikum) a jde tedy také o součást eónu fanerozoika. Počátek karbonského útvaru je kladen 354 milionů let (Ma) zpět do minulosti a jeho spodní hranice je vymezena nástupem druhu Siphonodella sulcata, což je drobný konodont (Conodonta). Stratotyp spodní hranice je v jižní Francii západně od Montpellier na kopci La Serre v Montagne Noire. Svrchní hranice je vymezena ve stratotypu u Aidaralašského potoka v Jižním Uralu v severním Kazachstánu – 50 km od města Aktjubinsk, kde je hranice vymezena také výskytem konodont. Konec karbonu je kladen 298 milionů let (Ma) zpět. Dělení karbonu se stále vyvíjí, nicméně se obecně dělí na starší spodní karbon a mladší svrchní karbon, přičemž uvažovaná hranice je stále věcí diskuzí a dohadů. V mezinárodním stratigrafickém dělení se spodní karbon nazývá mississip a svrchní karbon je nazýván pennsylvan.

V Evropě se používala a ještě používají obdobná pojmenování, spodní karbon byl nazýván dinant (čti dyná) a svrchní karbon byl nazýván silesian. Také stupně karbonu jsou pojmenovány v jednotlivých oblastech různě. V České republice, střední a západní Evropě to jsou: tournai, visé, namur, westphal a stephan (od nejstaršího). Ve východní Evropě to jsou: tournai, visé, serpuchov, baškir, moskov, kasimov a gžel (od nejstaršího).

V Severní Americe to jsou: kinderhook, osage, meramec, chester, morrow, atoka, des moines, missouri, virgil.

Přestože má karbon své nejvýznačnější stratotypy ve Francii, Kazachstánu a Spojených státech amerických, popsán byl poprvé anglickými vědci Conybearem a Phillipsem v roce 1822 ve Velké Británii, kde také dostal jméno Carboniferous (obsahující uhlí) podle velkého množství černého uhlí, které bylo v karbonských horninách obsaženo, z latinského carbon (uhlí). O několik let dříve (1808) použil francouzský vědec Omalins D´Halloy označení „terrain houiller“ /uhelný útvar/.

Paleografické poměry

Na počátku karbonu byly pevniny rozděleny na několik paleokontinentů - Gondwanu, Laurussii, Siberii a další menší mikrokontinenty. Laurussia ležela v oblasti rovníku. Gondwana ležela rozprostřena kolem jižního pólu a ve vyšších šířkách. Ve spodním karbonu (dinantu) se Gondwana přibližuje k Laurussii. Srážka Gondwany a Laurussie má za následek vznik variského horstva (variscidy), které má své odpovídající ekvivalenty i v Africe a v Severní Americe. Součástí variského horstva byl i Český masiv. Variské horstvo se táhlo podél rovníku a dále se stáčelo k severovýchodu.

Paleoklimatické poměry

Klima karbonu bylo zpočátku velmi teplé. Průběh zóny teplého klimatu je doložen i rozšířením uhelných ložisek s druhově bohatou flórou. Během karbonu se klima ochladilo a dochází i k zalednění Gondwany, jehož stopy v podobě morén a tillitů jsou doloženy z Jižní Ameriky, jižní Afriky, Antarktidy, Indie a Austrálie. Jedná se o nejrozsáhlejší zalednění v historii Země, které bylo způsobeno driftem Gondwany k jihu. Druhově monotónnější flóra Gondwany je označována jako glossopterisová (podle rodu Glossopteris) a její rozšíření od svrchní karbonu do spodní křídy v jižní Africe, Jižní Americe, Indii, Madagaskaru, Antarktidě, Austrálii a Falklandských ostrovech je jedním z důležitých důkazů pro existenci Gondwany. Cirkumpolární zóna na Sibiři je typická mechorosty, rody Pursongia, Zamiopteris aj., představuje mírné a vlhké podnebí (doprovázené vznikem uhelných slojí) a je označována jako flóra angarská. Pro severoatlantický kontinent jsou typické dvě facie:

·         karbonatická facie uhelných vápenců s hojným podílem bentické fauny (koráli, mechovky, řasy, krinoidé). Převažují organodetritické vápence nad organogenními. Útesové formy většinou chybí

·         kulmská facie - klastický vývoj (droby, slepence, prachovce, jílovce) s faunou planktonického, epiplanktonického a nektonického typu (goniatité, měkkýši). Typickým znakem je výrazná rytmičnost s charakterem flyšových uloženin, rozšířená zejména při okrajích variského orogénu.

Při okrajích variského orogénu dochází k cyklickému kolísání mořské hladiny, které vytváří nepříznivé podmínky pro vznik uhelných pánví. Oproti tomu na evropském kontinentu v mělkovodních močálech dochází k hromadění rostlinné hmoty s pozdějším vznikem rozsáhlých uhelných ložisek. V ovzduší s původním přebytkem oxidu uhličitého pocházejícího ze sopečné činnosti dochází postupně ke spotřebování oxidu uhličitého rostlinami a klima se stává sušším (pouštní klima svrchního karbonu a permu).

Tektonika

Výsledkem kolize kontinentálních bloků Gondwany a severoatlantického kontinentu je rozsáhlé hercynské (variské) vrásnění. Jednalo se o migrující orogenetické vlny způsobené procesy subdukce a kolizemi kontinentálních bloků. Území Evropy spadá do mobilní kolizní zóny, kde se orogeneze projevila se značnou intenzitou. Vrásnění bylo doprovázeno metamorfózou a plutonismem a tyto jevy často zakrývají starší projevy (typicky v Českém masívu). Dílčí fáze variské orogeneze se označují jako

·         bretonská (svrchní devon - spodní karbon)

·         sudetská (spodní - svrchní karbon)

·         krušnohorská (svrchní namur - spodní vestfál)

·         asturská (svrchní vestfál - spodní stefan)

Magmatická činnost v mobilních oblastech je zastoupena zejména bazickým vulkanismem, po hlavních procesech nastupuje subsekventní kyselý vulkanismus (ryolity, porfyry, křemenné porfyry). Významná jsou ložiska rud, jejichž vznik je spojen s projevy variské orogeneze (Cu-Pb-Zn rudy, ložiska zlata).

Flóra

V karbonu jsou poprvé v historii Země příhodné části kontinentů pokryty bylinnou a stromovou flórou, v níž převládají rostliny výtrusné (plavuně /Lycophyta/, přesličky /Sphenophyta/), které společně s kapraďovitými rostlinami tvořily hlavní zdroj uhlotvorné hmoty. Z plavuní jsou to zejména rody Lepidodendron a Sigillaria, vytvářející obrovské stromy až 30 m vysoké s průměrem kmene 1,5 - 2 metry, s listy od několika cm až metrové délky. Povrch kmenu byl pokryt listovými polštářky kosočtverečného až vřetenovitého tvaru, sestavenými do šroubovice. Všechny stromovité plavuně se rozmnožovaly větrem roznášenými výtrusy. Pro podloží uhelných slojí jsou charakteristické horizonty tvořené kořenovými částmi rostlin (Stigmaria). Mezi spodnokarbonskými přesličkami je důležitý rod Asterocalamites, ve svrchní karbonu pak rody Calamites a Mesocalamites. Stratigraficky významné jsou drobné popínavé přesličky rodu Sphenophyllum. V karbonských pralesích byly hojné kapraďosemenné rostliny (Pteridospermae). Na gondwanském kontinentu převládaly zejména rody Glossopteris a Gangamopteris. Známé jsou i vyšší nahosemenné rostliny (Cordaites - pojmenované podle pražského přírodovědce z 19. st. A. J. C. Cordy) a ve svrchním karbonu se objevují i první pravé jehličnany (rod Walchia). Pro bližší členění karbonu jsou důležité i palynologické nálezy. Hranice devon-karbon je dána druhy Hymenozonotriletes lepidophytus a Vallatisporites pusillites, mezi karbonem a permem pak zástupci rodu Laevigatosporides. Svými popisy nálezů ze svrchního karbonu na Plzeňsku v díle „Versuch einer geognostisch-botanischen Darstellung der Flora der Vorwelt“, vydaném v letech 1820-1838 se k zakladatelům paleobotaniky zařadil i hrabě Kašpar Šternberk.

Fauna

Z prvoků jsou stratigraficky významné foraminifery. Drobné formy ze spodního karbonu (Endothyra, Quasiendothyra) byly nahrazeny velkými (řád Fusulinacea, Valvalina), jejichž schránky vytvářejí ve východní Evropě a Asii polohy vápenců. V mělkých vodách jsou hojní brachiopodi s masivními a velkými schránkami (až 20 cm Gigantoproductus). Z měkkýšů významné místo zaujímají amonoidní goniatité (Gattendorfia, Pericyklus, Goniatites, Gastrioceras). Nautiloidní hlavonožci jsou reprezentováni pevně svinutými loděnkami (mizí druhy s přímými a zahnutými schránkami). Mezi epiplanktonické mlže řadíme Pectinacea s tenkými schránkami, ke sladkovodním druhům patřily druhy Carbonicola, Anthracosia, Curvirinula. Nápadný úbytek zaznamenali trilobiti. Většinou patří k drobným zástupcům čeledi Proetidae. Naopak rozvoj zaznamenali suchozemští členovci - pavouci, štíři, stonožky a zejména hmyz. Typické jsou pravážky (rod Ostrava z ostravského svrchního karbonu), dosahující rozpětí křídel až 75 cm (rod Meganeura, největší dosud známý hmyz). Objevují se i pravé vážky, jepice, brouci, stejnokřídlí, chrostíci a jiné skupiny hmyzu. Mezi vymřelými skupinami zaujímají zvláštní postavení Palaeodictyoptera se třemi páry křídel či Arthropleura, zbytky jejichž až 250 cm dlouhých článkovaných těl se zachovaly v sladkovodních sedimentech svrchního karbonu (i v ČR). Z mořských ostnokožců mají horninotvorný význam lilijice, v Severní Americe používané k stratigrafickému členění. Jejich husté porosty obývaly mělká moře (Cyathocrinus, Woodocrinus, Actinocrinus). Do sladkých jezer se rozšiřovaly trnoploutvé ryby, rozvíjí se ryby paprskoploutvé (Palaeoniscida). V jezerech a řekách žili velcí žraloci (Xenacanthida), u nás žijící rod Xenacanthus dosahoval délky až 70 cm. Rozšířeni byli akantoidé. Vymírají pancéřnaté ryby. Obojživelníci jsou zastoupeni hlavně krytolebci (Stegocephali), připomínající stavbou těla ještě své rybí předchůdce. Jejich tělo bylo pokryto pancířem z jemných šupin. Plochá hlava měla trojúhelníkovitý nebo obloukový tvar. Tvar zubů prozrazuje dravý způsob života. Mezi týlními kostmi měli světločivný orgán (třetí oko). Obývali převážně močály a tůně se stojatou vodou, objevují se však i na vlhkých březích jezer či klidně tekoucích řek. Množili se vajíčky, larvy dýchaly vnějšími žábrami. Pěkné nálezy těchto tvorů pocházejí z nýřanských slojí.

Zástupce tetrapodů rodu Crassigyrinus, Skotsko

Díky ústupu hladiny moře se postupně vyvíjely druhy se zrohovatělou pokožkou, která je chránila před vypařováním vody. Přestaly klást vajíčka do vody a potřebnou vodu pro vývoj zárodku nahradila tekutina v tzv. amnionové dutině (dodnes je tomu tak u vyšších obratlovců, tj. ptáků, plazů a savců).

Změna kostry pak dala ve svrchním karbonu vzniknout skupině pokročilých obojživelníků a pravých plazů (Archerperton, Seymouria, Hylonomus).

Odpovědi na tuto Earthcache zasílejte na EMAIL honza.karamel@gmail.com

• Napište mezi jaké horniny břidlice patří a jaké je její využití (alespoň 2 příklady)
• Jděte k zatopenému vchodu do štoly a odhadněte výšku zatopeného vstupu a výšku a šířku skály nad ním.
• Popište strukturu skály (barva, struktura, jaká je na omak)
• Jaké je uložení břidlicového ložiska ve vztahu k vodorovné rovině (odhadněte, jaký úhel svírá) Popište vlastními slovy, proč tomu tak je.
  
• V břidlicích můžete nalézt zkameněliny živočichů. Z jakého geologického období pocházejí ?
  
• Jako důkaz vaší přítomnosti na místě pošlete fotografii sebe, či vaší GPS s pozadím zatopeného vchodu do štoly.

Answers to this Earthcache send on my EMAIL honza.karamel@gmail.com

• Write down which slate rocks belong and what is its use (at least 2 examples)
• Go to the flooded entrance to the gallery and estimate the height of the flooded entrance and the height and width of the rock above it.
• Describe rock before you (colour, structure and how it affects the touch).
• What is the bearing arrangement of the slate bearing in relation to the horizontal plane (estimate the angle it forms) Describe in your own words why this is the case.
  
• In the slate you can find fossils of animals. From which geological period they come from ?
  
• Send me a photo of yourself or your GPS and entrance to mine.

Informace čerpány z následujících zdrojů a odkazů:

https://cs.wikipedia.org/

https://www.ceskabridlice.cz/clanky/historie-tezby/

https://moravska-bridlice.webnode.cz/zluty-kvet/

http://scubaswtrinec.cz/detail-clanku/12

http://www.cermnaveslezsku.cz/bridlicova-stezka

http://geostezka.cz/mineralogie/mohsova-stupnice-tvrdosti-mineralu.html/