Edit: Dne 27. června 2023 jsme keš adoptovali.
Vážení přátelé, zveme Vás na putování za Janem Cimburou, rodákem ze Semic! Dozvíte se nejen něco o jeho skutečném životě, ale i o slavném románu a filmu, které jím byly inspirovány a daly tak vzniknout, s větší či menší nadsázkou, stvoření "selského mýtu" pravého jihočeského sedláka.
Budete se pohybovat v trojúhelníku Semice - Hradiště - Putim. Zavedeme Vás k Cimburovo rodnému domu, na hradištský Kovandův grunt, kde Cimbura sloužil jako čeledín a také do Putimi, kam se posléze přiženil, hospodařil a na místním hřbitově je také pochován. Putování je lehce roztroušené po kraji, tudíž je vynikající volbou pro cyklistický výlet.
Čtěte, prosím, pozorně listing!
A jako obvykle, poklad nehledejte na výchozích souřadnicích! Ty Vás zavedou na stage 1, ale dříve Vás zavedli do polí, kde podle starých katastrů rod Cimburů hospodařil, ale kromě bahna na podrážkách si odsud nic neodnesete. Lokalita dnes zvaná U Tichávky odkazuje na dnes již neexistujcí rybník Tichávek. Hned naproti přes silnici mu asistoval dnes již opět zmizelý rybník Kravka. Toto místo jsem musel změnit, ale necham ho jako virtuální bod.
Hodně štěstí a pohodový odlov!
O vyhledání informací a sepsání celého listingu se postaral původní owner:
Nyní již k samotnému Cimburovi...
Cimbura literární
Román Jan Cimbura (1908, nákladem Dědictví svatojánského v Praze) Jindřicha Šimona Baara (1869-1925) představuje klasické chronologické (až na několik „zpětných pohledů“ vypravěče) vyprávění o osudech (radostech i bolestech) jihočeského sedláka Cimbury. Rozdělen do tří částí jej lze označit jako „mládí“, „dospělost“ a „stáří“, zaznamenává události Cimburova života od roku 1848 do jeho smrti roku 1898 – tedy období padesáti let.
Po formální stránce kromě již zmíněného členění zaujmou čtenáře snad už jen dvě skutečnosti: 1) relativně podrobné vylíčení událostí prusko-rakouské války (zvl. bitvy u Hradce Králové), což je zajímavé nejen z hlediska historického, ale také se jedná pravděpodobně o nejdelší vypravěčovo „odbočení“ z hlavní linie příběhu a 2) popis chovu koní (vodňansko-netolické rasy), který byl samotným autorem doplněn až ve druhém vydání románu (1921, nákladem Československých podniků tiskařských a vydavatelských v Praze), a to např. v 2., 3. a 5. kapitole či Běláčkovým rodokmenem v kapitole čtvrté.
Na knize pracoval dlouho a těžce, přepracovával, vynechával, doplňoval. Zdálo se mu neustále, že on, rodák z Chodska, které tak důvěrně znal a nezapomenutelně vylíčil v jiných svých knihách, nedovede dobře postihnout zvláštnosti a kolorit Cimburova kraje. Postěžoval si příteli Františku Teplému: "Něco životného mi do Cimbury schází, něco, co v té Vaší krajině je příznačného, zvláštního, co jinde nemají." Teplý mu poradil: "A to přece naše - koně, vodňansko-netolická rasa. V Putimi je také chovají." Vyprávěl mu o hřebečkovi, kterého doma chovali, a Baar toho použil k vylíčení osudů Běláčkových. Konečně 8. května 1907 napsal Baar příteli Teplému: "Současně posílám (Dru Podlahovi) do Prahy Cimburu. Bude se mi stýskat po tom drahém dědovi, s kterým jsem více než rok chodil, spal, jedl - zkrátka žil. Uvidíš, jak otrocky jsem Tvých pokynů dbal, často i proti sobě, ale říkal jsem si, on to musí vědět a škrtal fest...Mně je to až divné, jak mne tehdy chytlo Tvoje vypravování o Vašem šimlu - nebýt toho, zcela jiný Cimbura by se byl na světě vykloval."
Zastavme se nyní u podtitulu daného románu. Pojmenování jihočeská idyla upozorňuje především na dvě skutečnosti. Atribut „jihočeská“ topograficky zařazuje celý román do trojúhelníku: Semice (odtud pochází Jan Cimbura), Hradiště (zde Cimbura slouží u statkáře Kovandy, který ho zasvětí do tajů chovu koní) a Putim (kde Cimbura žije se svou rodinou). Termín „idyla“ poukazuje nejen na jistý způsob povahy příběhu, ale také připomíná, že jistá skutečnost (v tomto případě postava samotného Cimbury) bude nahlížena skrze zamlžené brýle relativně přesně určené a zvážené ideje. Není bez zajímavosti, že (jak už to u takovýchto románů bývá) postava sedláka Cimbury měla reálnou předlohu. Bez zajímavosti ovšem také není, že, a to je informace již čistě literární, zhruba ve stejné době vznikl podobný román (přesněji: cyklus románů) Josefa Holečka Naši odehrávající se mezi Stožicemi a Chelčicemi, tedy místy, které jsou nedaleko již zmíněného topografického trojúhelníku.
Román Jan Cimbura nepochybně představuje jeden z vrcholů jak Baarova díla, tak i vrcholů české venkovské prózy přelomu devatenáctého a dvacátého století. Spojuje v sobě dva oblíbené žánry české literatury – venkovskou prózu a idylu, což je nepochybně hlavním důvodem neutuchající čtenářské obliby.
Po kompoziční stránce je román poměrně jednoduchý, jeho tři části kopírují důležité mezníky Cimburova života. Vyprávění zprostředkovává tradiční vševědoucí vypravěč v erformě. Prostor i čas naplňují idylické pojetí, které je však postupně nabouráváno zvenčí – relativní uzavřenost prostoru je ohrožována nastupující železnicí a cykličnost času spádem vnějších událostí, které toto vnímání postupně ruší, byť se je nepodaří zrušit docela. Idyla je sice zachována, ale zužuje se na Cimburu samého, jenž žije dál až do smrti svým tradičním způsobem života jako „balvan v řečišti“. Jako by autor cítil, že idylu ve stále překotnější době není možné zachovat pro celý venkov, aniž by se neprohřešil proti historické skutečnosti a tím proti věrohodnosti díla, které v této skutečnosti záměrně pevně zakotvil. Jan Cimbura představuje určitý paradox, neboť má ztělesňovat ideál typického jihočeského sedláka, kterého však ve skutečnosti v mnohém směru přesahuje jak po stránce fyzické, tak po stránce mravní, a proto se mu svou jedinečností v celé řadě ohledů vlastně vymyká. Román je vystaven na protikladech – proti Cimburovi pokorně obdělávající matku zemi stojí jako odstrašující příklad sedlák Klásek, který se nestará dobře o svěřenou půdu, chytí se pytláctví, alkoholu, karet a politiky. Musí proto zákonitě špatně skončit – matka země jej neuživí, odchází do města a nakonec s dluhy utíká do Ameriky, čímž rodnou vlast opouští nadobro. Pozoruhodnou postavu představuje kníže, který sice zastupuje cizorodý prvek a protikladný přístup k hospodaření než je tradiční selský, na druhé straně se však dokáže domluvit i s člověkem ze zcela jiné sociální vrstvy a respektovat jeho odlišné názory, vyplývající z odlišné zkušenosti.
Román Jan Cimbura a jeho hlavní hrdina zosobňuje především apoteózu řádu a života v řádu. Lidské štěstí spočívá v „obyčejných“ věcech – práci, výchově dětí a víře v Boha. Žít v řádu je pro člověka dobré, proto se mu přizpůsobuje i Cimbura, ačkoli – jak si bystře povšiml Josef Jedlička – v mnohém neodpovídá jeho povahovému založení: „A sluší-li se, aby si jednou za čas člověk povolil a o pouti či posvícení „vyváděl“, podřizuje se skromný a střízlivý Cimbura i tomuto zvyku, třebas jen proto, aby nezahanbil ty ostatní…“
Tyto rysy zdůrazňovala i literární kritika a literární historie. Zde má nepochybně kořeny i trvalá obliba čtenářů, kteří se k dílu vracejí jako k nostalgické připomínce světa, který nenávratně zmizel.
Velmi stručný obsah knihy (spoiler alert!):
Jan Cimbura, ideál jihočeského sedláka si se svou láskou ke zvířatům a přírodě získal mnoho přátel. Je vždy spravedlivý. Má vysokou statnou postavu a velkou sílu, kterou k něčemu jinému než k práci používá jen vyjímečně. Jan Cimbura se učí jako mladík u sedláka Kovandy zacházet se zvířaty a orat půdu. Zamiluje se do jeho dcery Marjánky, ale rozhodne se, že se neožení doku nebude mít vlastní grunt. Nakonec se ožení a právě s ní, jelikož ji umře manžel. Její dvě děti z prvního manželství bere jako vlastní. Stará se o grunt a s Marjánkou má další děti. Ve stáří odkáže grunt dětem a odchází s manželkou na vejminek.
Celá kniha pak k přečtení zde: https://web2.mlp.cz/koweb/00/03/65/06/05/jan_cimbura.pdf
Jak vznikl nápad na sepsání románu? (více viz níže Cimbura mýtický)
Podle vypravování pana Máry starého 92 let z Putimi č. 26 ze dne 25.10.1954, povstal román "Jan Cimbura" následovně:
(doslovně opsáno z rukopisu, který byl nalezen v okresním archivu putimskou kronikářkou roku 2004)
Před první světovou válkou (21.8.1904) konalo se slavné odhalení pomníku Kubaty na Blatech. Z Putimi tam jeli na třech ověnčených vozech, hlavně omladina. Povozy s koňmi půjčili sedláci (rolníci): Mára, Černoch, a ten co byl na Lukášovském domě. Poněvadž neznali cestu, vedl je na kole, tehdy na vzácném a drahém vozidle za 92 zlatých, šenkýř Říha znající tam cestu. Sním jeli na kole ještě Mára jmenovaný, a Pelikán. Při odhalení pomníku mluvil spisovatel Klostrman. Účast byla veliká. Slavnost se všem líbila.
První zpět do Putimi přijeli tří, co jeli na kolech. Domů nešli, nýbrž do hospody "U Říhů".
V hospodě už byl farář Baar a Martin Cimbura, syn Jana Cimbury. Farář se hned tázal, jaké to tam bylo. Řekli mu, že to bylo pěkné, Kubata vyzvednut jako vzor neohroženosti a nebojácnosti. Klostrman o něm složil báseň, Dvořák z Podeřiště tam byl se čtyřspřežím hřebců atd. Dp. Baar pozorně vše vyslechnuv začal chodit po lokálu (sálu). Najednou se zastavil u Martina Cimbury, sedícího u kamen a pravil:
"Martine, Chodové mají Kozinu, na Blatech Kubatu. Což kdybychom někým takovým udělali Tvého tátu".
Martin se smál a sním se dali i ostatní do hlasitého smíchu.
"Jen se nesmějte. Což kdybychom z něho udělali vzor jihočeského sedláka? Já ho znám dobře a dám to nějak dohromady."
"Potom řeknu Jindrovi a ten už to upraví tak, aby Tvůj otec byl vzorem jihočeského sedláka."
Toto se událo v neděli. V pondělí p. farář Baar vzkázal pro Martina Cimburu a Máru, aby mu vyprávěli o Cimburovi. Martin Cimbura vyprávěl, jak je tatík nosil v botách (na pouť?) do Nového Dvoru, kterak kvočna vyseděla kuřátka v tatínkových dřevácích (které mu zvláště museli zhotoviti,neboť měl tak velkou nohu - chodidlo).
"Takové hlouposti o něm přece nebudeme psát," poznamenal Baar.
Jan Cimbura byl velký masojídek. Koupil na podzim krávu hubenou (bez rohů za 12 zlatých), vykrmil ji, zabil,naložil a přes zimu ji snědl.
Měl velikou sílu. Někde zajeli s forou sena dále od vikýře a potřebovali vůz se senem přistaviti blíže. Zavolali si J.Cimburu, přišel a vlezl pod vůz, lehl si naznak, ( na záda ) nohama fůru nadzvedl a přisunul blíže k vikýři. (Takové nadzvednutí a přisunutí jsem dosud neviděl, řekl Mára. Jindy spadla kráva do řeky. Zavolali J. Cimburu .Ten vlezl do řeky, opřel se ramenem o krávu (zadek krávy) a vytlačil ji z řeky. Cimbura měl výšku 192 cm, ruce dlouhé až pod kolena, dlouhé chodidla, prsty na rukou silné, třikrát tak silné jako u obyčejného, normálního člověka. Děti trestal prstem za hlavu (frkem), a tak silně, že dítě spadlo. - Jinak byl nehezkej - zrzavej - na vojně nebyl. Ani se ženou nežili dobře - on nadržoval svým dětem - ona svým (Pixovým). Cimbura bídně zemřel. (způsobil si kýlu, která prý byla příčinou smrti).
Pamětník a vypravěč této události Josef Mára, se přiženil v r.1888 do Putimi z Jamného u Zahoří. Jeho manželkou se stala dcera Tomáše Vaňaty z č. 26 Marie. Josef Mára byl vzorným hospodářem, dožil se vysokého věku.(asi 98 let) S Cimburou, který zemřel v r. 1898, prožil v obci 10 let.
Toto vyprávění vyslechl dne 25.10.1954 a zapsal pan František Kunovjánek, v této době putimský farář, který žil na putimské faře od roku 1952 do roku 1958, kdy musel být na žádost MNV Putim přeložen. Oblíbeností u místní mládeže prý narušoval založení mládežnické organizace. Přestěhován byl na faru do Myšence, kde se tento zápis vzpomínek J. Máry dochoval a byl s jinými materiály nalezenými na myšenecké faře předán do archivu.
Samotná postava Josefa Baara, putimského děkana a katechety píseckých škol, je velmi zajímavá:
Autor duchovní poezie, básník a spisovatel se narodil 31.10.1835 v Klenčí pod Čerchovem. Jako katecheta píseckých škol hlavních a posléze měšťanských žil po tři desítky let v královském městě Písku. Po smrti putimského faráře Ignáce Skaly zažádal o přidělení putimské fary, kterou také roku 1884 získal. V časopise Otavan se píše toto:
Dne 27. září 1884 o druhé hodině odpolední po velkém loučení s píseckými, dala jej slavná městská rada odvézti ve svém povoze za doprovodu radních do Putimi. Vstříc k Baarovu bytu na malém náměstí proti soše Panny Marie přišli co banderisté osadníci putimští, vedeni starostou Janem Šátavou, který pronesl uvítací řeč, načež se průvod vydal Putimskou branou k Putimi.
Putimský strýc Josef Baar byl velice oblíbeným farářem, všestranně činným. Zvelebil kostel i faru, opravil kapličky, kříže i hřbitov. Nepůsobil na místní sousedy pouze po duchovní stránce, ale radil i ve věcech chovatelských. Doporučoval místním hospodářům chov ovcí a využívání tak mnohých pastvin. Sám měl na zahradě postavený včelín asi pro dvacet včelstvech a často psal do časopisů pojednání o jejich chovu. Půjčoval pravidelně knihy a časopisy, které odebíral. Farář se věnoval i studentům a doučoval je latině a němčině Napsal také dvě libreta k dětským zpěvohrám Cizinci o Štědrém večeru a Mladí pastýři betlémští. V roce 1896 se stal členem a prvním předsenou nově založeného Sboru dobrovolných hasičů v Putimi. Josef Baar byl člověk veselý, měl rád vtipy a nevyhýbal se ani návštěvám místní hospody. Zemřel roku 1907 na faře v Putimi, kde je též pohřben. Vydání románu, na kterém má díky znalosti místního obyvatelstva a reálií velký podíl, se ovšem nedožil.
V depozitáři muzea Jindřicha Šimona Baara v Klenčí je uložena část korespondence spisovatele se svým strýcem Josefem. V přílohách dopisů lze nalézt různé náměty, ze kterých mohl Jindřich čerpat. Tak například opis části (zřejmě prvního) listu:
U nás znám na Písecku ze Semic rodilý starý Cimbura jakožto první silák. Syni rolníků chodívali do služby jinam, když jich doma nebylo třeba. tak se dostal Cimbura do Hradiště. Tam sloužil mnoho let, byltě člověkem řádným, spolehlivým, šetrným a přitom znám co silák. zajel-li některý kočí neb hospodář poněkud špatně, a musil couvat, říkával Cimbura: „počkejte chvíli“, vzal za vůz s celým nákladem, odsadil ho, a řekl: „ jeďte už to půjde dobře“. Do hospody chodil jenom památkách, o posvícení, v masopustě a o obžinkách, vždyť ani v jiné době muzik nebývalo.
Dva nepokojní známí práči byli v Hradišti. Zprvu ovšem neznala většina sílu Cimburovu. Ten si sedl za stůl jak zvykem bývalo bez kabátu pouze v košili s naškrobenými rukávy. Známí nepokojci ho všelijak dobírali, chtíce ho donutiti ku pranici. Cimbura neodpovídal dlouho, lhostejně se díval na rej taneční, až když opět do něho počali dloubat pravil klidně a lhostejně. hoši dejte pokoj. A nevídáno, Kvůli tobě? Tu vstal Cimbura, chytil každého do jedné ruky, pozvedl oba slovy : dejte si po hubičce, přidržel je k sobě, pak je zase obrátil. koukejte jak daleko je ku Praze, a jak jste velcí! Ticho zavládlo v síni na chvíli, na to nehorázný smích a teď pravil: Dáte-li pokoj, pustím vás. Postavil každého na jeho místo, a zase si klidně sedl. Rváči s výsměchem od ostatních opustili síň, a vícekrát se neodvážili do pranic.Říkávaltě starý šenkýř: přijď Cimburo celou outratu máš zadarmo. Cimbura udělal malou outratu, ale zaplatil si vše. Kdykoliv se chasník některý počal s jiným hašteřit, říkávali: dej pokoj, je tu Cimbura.
Nyní něco málo o samotném spisovateli Jindřichu Šimonu Baarovi:
Autor románu se narodil 7.2.1869 v Klenčí pod Čechovem v malém domku pod farou č.94. V roce 1880 na přímluvu strýce Josefa Baara, katechety píseckých škol, získal stipendium a stal se studentem gymnasia v Domažlicích, kde již publikoval ve studetském časopise.
V roce 1881 městečko Klenčí vyhořelo, na Baarovi rodiče dolehla finanční tíseň a nemohli Jindřicha vydržovat na studiích, proto se snažil synovce na studijích udržet písecký strýček Josef, který byl roku 1884 jmenován farářem v Putimi. Baar proto často zajížděl na putimskou faru, kde se strýcem žila Jindřichova babička Dorota Baarová (1888 pochovaná na putimském hřbitově).
V roce 1888 vykonal J.Š.Baar maturitní zkoušku a odjel v doprovodu starého otce Jiřího Baara do pražského semináře, kde se vedle studia bohosloví již věnoval psaní. Roku 1892 byl JŠB vysvěcen kardinálem hr. Schönbornem v chrámu sv. Víta na kněze. V 90. letech 19. století se Baar připojil k hnutí Katolické moderny a pravidelně přispíval do časopisu Nový život. Podnikl několik cest po Čechách a střední Evropě. Jako kněz působil v Přimdě, Spáleném Poříčí, Stochově, Úněticích, v Klobukách, v Ořechu u Prahy. V září roce 1919 zanechává kněžské činnosti a vrací se do rodného Klenčí pod Čechovem.
Jindřich Šimon Baar je autorem próz z chodského prostředí, básník, sběratel pohádek. S hlubokou znalostí rodného kraje vytvořil ve svých prózách národopisný obraz Chodska. Již za studií psal verše, básnické činnosti se věnoval celý život, ale hlavní oblastí jeho tvorby byla próza. Tematicky se jeho povídky a romány váží na osudy reformních kněží, na jejich konflikty se světskou i církevní hierarchií a na úděl farských hospodyň. Dalším námětovým okruhem je život venkovských lidí. (více o jeho díle pojednává níže v Cimbura mýtický historik Ondřej Kolář).
Pohřben je na hřbitově zvaném Na Soutkách v rodném Klenčí pod Čerchovem. Jindřich Šimon Baar si nepřál, aby na náhrobku bylo uvedeno jeho jméno a proto je na něm pouze verš. Po jeho smrti v Klenčí bylo zřízeno Muzem Jindřicha Šimona Baara. Nedaleko Klenčí, v malé vsi Výhledy, mu byl zřízen památník se sochou v nadživotní velikosti. Na jeho zbudování se podílely okolní obce a některé další spolky, každý z nich je na památníku zmíněn.
V roce 1935 byla po Baarovi pojmenována nově vzniklá obecní škola. Busta JŠB je dosud umístěná nad schodištěm školy a připomíná jej i pamětní deska u vchodu do budovy.
Cimbura filmový
Film Františka Čápa (1913-1972) Jan Cimbura (1941) je znám historikům českého filmu především jako snímek problémový. Režisér Čáp měl po válce mnoho problémů se scénou rabování židovského pohostinství rozvášněným davem rolnických žen, jejichž muži v daném podniku utráceli všechny své úspory. Je pravda, že zmíněná sekvence končí odchodem nebohého Žida z vesnice a že způsob, jakým je daná scéna ztvárněna, připomíná, nebo spíše v té době mohl připomínat, deportace židovských občanů nacisty, ale na druhou stranu lze danou sekvenci vcelku bez problému zařadit do celkové vizuální podoby snímku a jednání žen vysvětlit čistě z logiky příběhu. Nechme ovšem dobové spory stranou a podívejme se, proč vlastně k danému sporu mohlo dojít.
V Baarově románu se skutečně vyskytuje židovský hostinský a obchodník (Salomon), který v Putimi provozuje svou živnost. Zatímco ale v románu je daná příhoda (která navíc má úplně jinou podobu než ve filmu – Salomon odchází sám, neboť sedláci po tzv. „krvavé pouti putimské“, při které došlo ke rvačce mezi místními sedláky a dělníky, „trhany“ stavějícími železnici, jeho obchod nenavštěvují) součástí třetího dílu, film zachycuje jen první období („mládí“) Cimburova života a danou příhodu si, jako jedinou, vypůjčuje z části již nerealizované. Ve filmu se tedy setkáme jen s Cimburou-mládencem.
Více například Martin C. Putna: https://www.lidovky.cz/nazory/film-frantiska-capa-jan-cimbura.A120222_084439_ln_nazory_sk
Dobový tisk Jihočeská jednota z roku 1941 informuje takto: http://kramerius.cbvk.cz/search/i.jsp?pid=uuid:cc05ff88-c006-11e5-8a68-001b63bd97ba&q=jan%20cimbura
O vážnosti, jaká byla této problematice – přenesení románu JŠB na filmové plátno – roku 1941 přikládána, svědčí řada ohlasů v tehdejším tisku:
„Svízele jsou i s lokalizací Baarova textu. Ves Putim, kam se Cimbura přiženil, má dnes znatelně porušený vzhled novými domky s moderní krytinou. Proto hodlá režisér Čáp natočit část putimské návsi s Piksovým (sic!) statkem v Jiřeticích za Bavorovým, druhou část v Plástovicích mezi Vodňany a Budějovicemi. Rovněž Kovandův statek byl přestěhován z Hradiště u Písku do Jiřetic. Tím vším se dějiště posunuje z pootavské roviny až do blízkosti šumavských předhoří. Přemístěn byl i putimský kostel; místo něho se natáčí kostel v Albrechticích. (…) Naskýtá se otázka, jak z těchto pomíšených krajinných typů vyjde asi pražským hercům jednotný typ lidský, jenž mohl vyrůst a vykvést jen a jen v prostředí docela nefilmovém, jakým je původní Kovandův statek v Hradišti, selský dvorec s rozlehlými prostorami, ponoukajícími nikoli k soustředěnému rozjímání, nýbrž k bystrému rozběhu. Typ, přenesený do malebné idyly barokních selských štítů, nebude ovšem již originální cimburovský typ: snad uvědomělý jihočeský sedlák, jehož nejmarkantnějším rysem je chlapská láska k tvrdé hroudě, ale zjemnělý ideální láskou k ženě svého druha.“
J. BONHARD, Cimbura před kamerou, Lidové noviny 21. června 1941, s. 3.
František Čáp, který po roce 1948 emigroval a natáčel pak své filmy např. v Německu (Korunovační klenoty–Kronjunwellen, 1950) či v Jugoslávii (např. Jaro– Vesna, 1953), měl již před realizací Cimbury zkušenosti s adaptací klasické literární předlohy: jistě není třeba připomínat jeho dnes již také klasickou filmovou Babičku (1940) s Terezií Brzkovou v hlavní roli. Svého Cimburu (Gustav Nezval) pojal jako idylický obraz jihočeského kraje s postavou udatného sedláka s velkým srdcem. Herecké výkony zde nejsou tím podstatným, hlavní roli v Čápově filmu „hraje“ příroda (idylické obrazy krajiny naplněné, nemohu si pomoct, zdravou patetičností a patřičnou monumentálností, má na svědomí kameraman Karel Degl, který spolupracoval s Čápem již na jeho prvotině Ohnivé léto (1939)). Filmový Cimbura je tedy jen žánrovým obrázkem, který ovšem nepostrádá jistou dramatičnost, ale nedosahuje kvality té křehké idyly, kterou nám zanechal Jindřich Šimon Baar.
Více zde: https://www.csfd.cz/film/2073-jan-cimbura/prehled/
A zde malá ukázka: https://www.youtube.com/watch?v=qiDso3g8qLk
Cimbura skutečný
Rod Cimburů v Semicích se objevuje již před rokem 1700, snad Matěj Cimbura z putimského Cimburovského gruntu (čp.25) se přiženil na chalupu čp.7, (zde tento rod stále pokračuje). Jeho potomci později žili i na sousední chalupě v čp. 6.
Jan Cimbura narozen roku 1785 v čp. 6 (děda putimského sedláka Jana Cimbury) se již jako vdovec oženil s Kateřinou, dcerou sedláka Václava Žižky z Putimi čp. 34. Jan Cimbura, syn tohoto Jana (z prvního manželství matka Magdalena Skalová ze Smrkovic) narozen roku 1785 se oženil v roce 1810 s Marií Štěrbovou ze Semic čp. 2. Jejich nejstarší ze šesti dětí, dcera Anna Cimburová (nar. 1811), se provdala 6.1.1837 v píseckém kostele za Matěje Pixu (nar. 6.2.1811) – bratra hospodáře Františka Pixy (nar. 21.11.1808) z putimského Cimburovského gruntu čp. 25.
Jan Cimbura, prvorozený syn narozený 17. 6. 1817 - bratr Anny - putimský sedlák - hrdina románu, se přiženil 20.11. 1848 do Putimi k vdově po Františku Pixovi hospodáři na čp. 25 Marii Pixové, rozené Soukupové ze Semic na tento bývalý Cimburovský grunt (František Pixa zemřel 26.4.1848). V matrice oddaných je zapsán Jan Cimbura jako „chalupník v Semicích“ - ne „podruh v Hradišti“ jak by bylo psáno kdyby přišel přímo od sedláka Kovandy.
Děti z tohoto nového manželství vdovy Pixové s Janem Cimburou:
- Josef - nar. 14.5.1854 - (zemřel 21.1.1856 - psotník)
- Marie - nar. 20.9. 1856 - (vdaná 25.8.1885 za Josefa Kotrcha ze Stříteže u Volyně)
- Václav a Martin, dvojčata narozená 6.10.1859 - Václav zemřel na záškrt 11.3.1871, Martin – oddán P. Jos. Baarem 1.2.1887 s Marií Srnkovou („Hamákovou“) z Putimi čp. 31
S nástupem nového hospodáře (již zletilého Jana Pixy nar. v r. 1842) Jan Cimbura odchází se svojí rodinou na chalupu v Putimi čp.10.
Chalupu č.10 Čulíkovskou prodal Jan Čulík v roce 1862 Tomáši a Kateřině Srnkovým z Putimi čp. 31, toho času hostínským v hospodě na návsi čp. 9. Chalupu čp. 10 zřejmě neobývali, žili v prostorách hospody. Tomáš Srnka zemřel 2.10. 1869. Vdova Kateřina (37 let, tři děti) se provdala 20.9.1870 za Františka Pixu (28 let, svobodný) z Putimi čp. 25 (Jan Cimbura byl jeho nevlastní otec). Proto mohl chalupu čp.10 Jan Cimbura užívat a později 11.7.1879 odkoupit.
Martinu Cimburovi a jeho manželce bylo připsáno právo vlastnické čp. 10 v roce 1887. Jan Cimbura zemřel v lednu 1898. Martin Cimbura zemřel v roce 1918 bezdětný, jeho žena ho brzy následovala. Chalupa č. 10 byla 19.4.1919 připsána dědičce Marii Kotrchové ze Stříteže u Volyně – sestře zemřelého Martina Cimbury, která ji prodala 1.7.1919 Josefu Horníkovi ze Skal (pracoval jako zřízenec dráhy) a Anně jeho manželce. Dcera této Marie Kotrchové - Cimburovy dcery se provdala zpět do Putimi za Jana Jaroše na čp. 49.
Matriční zápis informující o Cimburově smrti:
Anna Wretzlová Pixová v brožuře "Putimi své kroniky netají" píše:
Co se v románu o Janu Cimburovi nedočtete
Kdo ví, proč si JŠB vybral jako hrdinu svého románu právě Jana Cimburu. Kniha pojednává vlastně o životě v Putimi a Jan Cimbura putimským rodákem nebyl, i když se vlastně vracel na grunt, kde Cimburové před více jak stopadesáti lety hospodařili. Snad si ho Baar vybral pro jeho velkou fyzickou sílu a pro výraznost jeho postavy a charakteru. Charakteristika postavy ve stejnojmenném románu není pouhou autorskou licencí. Že jde o literárně zpracovanou skutečnost dokládá fakt, že ti, kdo ještě Cimburu znali, vyprávěli o něm řadu dalších historek, o kterých buď Baar nevěděl, nebo se do románu nevešly.
O tom, že měl Cimbura velké nohy, dnes bychom řekli nadměrné číslo, je známo, ale málo se ví o tom, jaké s tím měl potíže. Zatímco ostatní sousedé chodilli na podzimní výroční trhy "jarmarky" nakupovat zimní oblečení a boty, Cimbura si musel dát boty ušít. Tak velké boty, jaké potřeboval, na trhu zkrátka nebyly. Mrzelo ho to, ale ne snad proto, že by mu ty velké nohy vadily, ale protože byl velice šetrným hospodářem a boty šité na míru byly drahé. Stejný problém měl i s rukavicemi a nezbylo, než si je vyrobit doma.
Ti, co se na Jana Cimburu pamatovali jako malí školáci, vyprávěli, že ráno vě škole stávali u oken a čekali, až půjde starý Cimbura do kostela. V zimě nosíval beranní kožich na zádech vyšívaný, kožené kalhoty, zelené valchované punčochy a teplou beranici. Často chodíval ve dřevácích, ve kterých tehdá už do kostela nikdo nechodil, ale právě to děti přitahovalo.
Cimbura mýtický a kritický
aneb splývání skutečnosti s literární fikcí
Putim z pohledu "literární geografie" představuje místo, kde se odehrávají hned dvě dějové linky slavných románů české literatury. Známější je samozřejmě Jaroslav Hašek se svými Osudy dobrého vojáka Švejka, kdy se hlavní postava Josef Švejk v rámci své chaotické anabáze objevuje v Putimi hned dvakrát. Jindřich Šimon Baar si zas zprostředkovaně vypůjčuje od svého strýce, putimského faráře, životní osu skutečného sedláka Jana Cimbury a rozvijí ji volně dál. Baar tedy alespoň částečně vychází z historické skutečnosti, kdežto postava Švejka je zcela smyšlená, což je ovšem u geniálního mystifikátora Haška běžná věc. V této souvislosti mě napadají Haškovy Historky z ražické bašty, kde si podobně jako Baar hraje s postavou skutečného schwarzenberského baštýře Jareše, což byl Haškův opravdový dědeček z matčiny strany, ovšem dále již používá místní reálie tak, jak se mu nejlépe hodí - a nutno dodat, že skvěle.
Člověk si najednou připadá jak v jiném světě, kdy románové postavy vlivem čtenářského zlidovění ožívají, dotvářejí své povahové rysy a žijí po boku ostatních smrtelníků. Najednou se zdá, jako by zde od nepaměti žili, místní občané je dokonce opečovávají, chrání jejich odkaz, vidí v nich své vzory, ztotožňují se s nimi. V Putimi je tento střet patrný více než kde jinde. Řekněte sami - Socha románové postavy Josefa Haška si vykračuje k hospodě U Jana Cimbury. Je to jako na lysohlávkovém tripu, vymyšlené se stává hmotným a skutečným, nemyslitelné očividným a hranice mezi fikcí a realitou za neexistující.
Nehodnotím, jen upozorňuji na zvláštní, ba přímo magické, mísení spisovatelské geniality s reáliemi skutečné vesnice, kterou si jako filmovou kulisu propůjčili dva velikáni české literatury. Baar, který trávil v mládí v Putimi několikery prázdniny u svého strýce, si jistě vesnici i v dospělosti pamatoval. Hašek vycházel z příběhů vyprávěných svou rodinou a dále pak vše brilantně splácal dohromady (slavná švejkova anabáze má totiž pododně logiky jako rozhovory po jedenáctém pivu v kavárně Montmartre). S největší pravděbodobností Hašek v jižních Čechách nikdy dlouho nepobýval, ba možná zde nebyl vůbec. Je tedy pozoruhodné, co s jejich romány posléze udělali jejich četní čtenáři. Krásným případem je doplnění kříže a hrobu Jana Cimbury o černou cedulku písmem zlacenou, kde je ve verších epitaf, který byl ovšem jen Baarovou románovou fantazií.
Představte si Putim bez Švejka, Cimbury a francouzských vojáků v kostnici - najednou se zdá, jako by vypadla na barevné pouti elektřina, neóny zhasly, hudba ztichla. Ale i tu pouť musel někdo připravit, vtěstnat klíny pod kolotoče, utáhnout šrouby, natáhnout kabely. Teprve z těchto elementárních základů se tvoří tyto předobrazy literárních postav, a možná proto jsou nám některé z nich tak blízké - jsme v nich nepatrně obsaženi, otisknuti. A nebo je to opačně, na základě četby se s nimi ztotožňujeme a oni nás následně v jistých směrech utváří. Možná je přirozené být alespoň na něco blízkého hrdý, na něco konkrétního pyšný, ovšem není to v tomto případě naprosto falešné? Podobně jako některé africké kmeny vyvolávají zpět své mrtvé předky a žádají je o radu, tak obdobně my vyvoláváme mantry švejkovských prupovídek nad sklenicí piva a společně tvoříme mýtus. Mýtus, který byl kolektivně vystavěn, je udržován a předáván. Mýtus, který je pevný v kramflecích, dává nám pocit bezpečí a zakořenění, pocit, že někam patříme a jsme si podobní. No, a tak je to se vším, ale kdo by se občas nechtěl zatočit, že jo.
Pro představu uvádím několik titulů, které se podobnou problematikou zabývají a doporučuji jejich přečtení:
Kateřina Sýkorová zde: https://is.muni.cz/th/ndfga/definitivni-verze-cimbura.pdf, dále třeba rigorózní práce Regionální kultura a úloha elit od Marie Sternové, pro literární fajnšmekry pak Česká katolická literatura 1848 - 1918, kap. 3.6 Jindřich Šimon Baar - mýtus, soucit, světlo od Martina C. Putny.
Historik Ondřej Kolář ve své Historické ročence 2012 v příspěvku Trojí život Jana Cimbury pojednává o cimburovském "mýtu" takto:
více zde: http://www.ctenizpisku.cz/wp-content/uploads/2017/03/kolar_historicka_rocenka_2012.pdf
Zrod románu
Osobnost Jana Cimbury se JŠB vryla do paměti a k tomuto námětu se neustále v myšlenkách vracel, až se konečně odhodlal k napsání knihy. Vzpomínky na Cimburu mu – již po sedlákově smrti – v posledních letech svého života zprostředkoval v dopisech strýc Josef Baar. Spisovatel použil kulisu Putimi a okolní krajiny, základní osnovu Cimburova života, ale dále již s textem nakládal zcela svobodně. Obohatil děj o řadu dílčích příběhů volně fabulovaných i přejatých odjinud; třeba příběh koně Běláčka zpracoval podle vzpomínek z dětství svého přítele P. Františka Teplého. Především však vložil do Cimburova životního příběhu – snad na základě jeho intuitivně předpokládaných názorů, které ovšem nemohl znát – nový, vlastní, baarovský smysl. Výsledkem je kniha svrchovaně autorská, jež se v postavě literárního hrdiny dotýká jeho předlohy jen letmo - byť pro čtenáře zajisté atraktivně.
Dvě zrcadlové knihy
Již jsem jinde podotkl, že v zrcadlové dvojici románů z roku 1908, Jan Cimbura a Poslední rodu Sedmerova, vylíčil JŠB příchod „moderní doby“ na český venkov, „poslední dny“ patriarchálního selství. Oba hrdinové, oba „typy“ svůj boj prohrávají a umírají: zbožný „Jihočech“ Cimbura hrdě a vzpřímeně, s pokorou jen vůči Bohu, když do poslední chvíle odmítal vymoženosti „moderní doby“ (byť někdy s dětinskou naivitou a tvrdohlavostí), zpupný „Středočech“ Sedmera v bídě, když na všechny „novoty“ doslova všechno vsadil. Ovšem i Cimburovo osobní vítězství je zároveň prohrou jeho „typu“; v tom smyslu obsahuje podtitul románu – Jihočeská idyla – autorovu hořkou ironii.
O smyslu románu
Zde mi nezbývá než ocitovat vlastní slova ze staršího textu: „Základní myšlenkou knihy je konflikt, který nastolil právě rok 1848, konflikt mezi uzavřenou selskou patriarchální společností, procitnuvší náhle z feudálních pout, a prvky nového života, které – jak to v kapitalismu platí – zjednodušeně shrnuje fenomén s názvem město. Uprostřed konfliktu se ocitá urostlý, moudrý a dobrý čeledín a poté sedlák Jan Cimbura, který je konfrontován s prvky, pronikajícími do venkovské idyly. Město odmítá jako nepřátelskou stranu, jako zdroj neřesti, zahálky a zábavy, a hodlá venkovskou čistotu uhájit. Jako podvědomý fyziokrat je přesvědčen, že hodnoty přináší pouze práce na půdě, a zdroje, které na venkově vznikají, venkovu také stačí. Své přesvědčení brání s prostotou vizionáře. (…) Hrdina neustoupil, pro sebe boj vyhrál, v Pánu zemřel. A jeho boj byl zatím prohrán. Stará venkovská uzavřená společnost podlehla moderní dravé době, která vtrhla do venkovské idyly. (…) Jan Cimbura je v Baarově koncepci tragickou postavou.“
Lidové ztotožnění předlohy a literární postavy
JŠB 7. srpna 1922 v Klenčí „vzpomínaje Cimbury (…) vypravoval, jak inkognito seznal žárlivost Putimanů na Cimburu („ale to tam nenapsal“, řekl mu ve vlaku jeden, „že pil kořalu“), která časem zmizela a přeměnila se v pýchu, takže na Cimburově hrobě objevil se i náhrobní nápis z knihy Baarovy, který tam dříve nebyl.“ Právě příběh náhrobního nápisu („Zemřelému v Pánu Cimburovi Jánu postavili nyní kříž ten jeho syni“ atd.) je pro zrod cimburovského mýtu příznačný. Štítek litinového kříže na Cimburově hrobě v Putimi obsahoval původně zřejmě jen obvyklé osobní údaje, které kolem roku 1910 nahradily verše JŠB z románu, který se stal záhy populárním; tak si hrob zapamatoval básník Antonín Klášterský, který v letech 1910-922 trávil letní dovolenou každoročně v hájovně u hajného Keclíka na Hůrkách nad Putimí. Zato 28. ledna 1925 po hrobu již marně pátral Otto Fantl, který na hřbitově našel jen hroby Marie Cimburové a Martina Cimbury z let 1916 a 1918; jakási stařenka mu sdělila, že kosti Jana Cimbury byly již dávno vykopány. Došlo tedy mezitím k likvidaci nápisu na kříži (tedy druhotně vepsaných veršů JŠB) a možná i k novému použití hrobu, byť pro některého z rodinných příslušníků. Nepodařilo se mi zjistit, kdy v době pozdější (někdy po roce 1926) byl veršovaný nápis na štítek kříže – kdoví, zda toho původního – opět vepsán a na hřbitově v Putimi instalován.
Jan Cimbura jako „typický Jihočech“
K procesu „mýtizace“ Jana Cimbury od poloviny dvacátých let 20. století přispělo též šíření teorie o národní povaze jihočeské. Autor této teorie, svérázný myslitel Emanuel Chalupný tvrdil, že „Jihočeši“ jsou potomky jižního z původních dvou českých kmenů, což se projevuje v jejich povahových rysech, protikladných k „Severočechům“. Původní obyvatelé jižních Čech či jejich potomci se vyznačují výjimečnými schopnostmi, tvrdil Emanuel Chalupný, ale malou schopností se prosadit, nebo i neochotou prosazovat se za každou cenu. Pro svou hloubavost a originalitu „Jihočeši“ často v minulosti dávali podnět k velkým dějinným událostem či vytvořili mimořádné dílo (Jan Hus, Jan Žižka, Josef Holeček, Otokar Březina, František Bílek, August Sedláček, Mikoláš Aleš a další), ale výsledky a slávu za ně sklízeli jiní; ve většinové české společnosti ovládané „Severočechy“ proto často naráželi a narážejí na nepochopení. Do tohoto Chalupného schématu – jež koneckonců doposud spoluvytváří dnešní představu o současných Jihočeších – dobře zapadal ideální Jan Cimbura jako bytostný venkovan, člověk trvající na svých zásadách za každou cenu, zbožný a přemýšlivý, ztělesnění „typu“ jihočeského sedláka.
Shrnutí a závěr: cimburovský „mýtus“
JŠB nebyl autorem „lidového čtiva“, jak si snad představuje dnešní nepoučený čtenář, zejména takový, který po jeho knihách raději ani nesáhne. Právě naopak: „Ač Baar ve svých spisech nejraději prodléval na starosvětském venkově a ve farských světnicích a skromných kaplankách, jeho podstatnou zkušeností byla moderní intelektuální kultura, znalost „světa“, zážitek společenské a duchovní krize od doby fin de siècle. Byl v hloubi duše odbojnější, vzdornější, ale i moderně rozkolísanější, individualističtější osobností než ti, s nimiž jej spojoval zájem o objektivní svět lidu, venkova, dějin, např. Jirásek, Rais. (…) Ve vášnivých protispolečenských protestech, v naturalistických obrazech hrůzy života, ve výbuších citů a smyslů proniká vyznavačsky tento moderní charakter Baarovy osobnosti, zastíraný, ale nezastřený sebekázní kněze-buditele, lidového epika, laskavého vychovatele."
Ale cimburovský „mýtus“ se rozšířil právě proto, že se román takovou lidovou četbou stal – knihou čtenou pozorně, okouzleně, ale přesto mělce. Mýtus se stal třetím životem Jana Cimbury, vycházejícím ze života skutečného Cimbury, z literární postavy – Cimburova „typu“, i místních reálií, ovlivněných nejen v povědomí lidí, ale i v materiálních úkazech – jak ukázal příběh veršů JŠB umístěných na putimský hřbitov – zpětně knihou, bezděčně kanonizovanou stejně jako její hrdina.
Ovšem naše téma překračuje rámec literární historie, neboť cimburovský mýtus nevytvořil ve své knize JŠB (přeměnou motivů ze života skutečné osoby v příběh literárního hrdiny), ale tento mýtus vznikl až postupně „zlidověním“, rustikalizací čistě epicky (bez filozofického kontextu a podtextu) čtené knihy, knihy čtené zjednodušeně i nepřesně, ne-li nesprávně. Dnes už nelze rozkrýt, do jaké míry se na této mýtizaci v průběhu více než sta let podílely jednotlivé složky naznačené kolektivní interpretace.
Ondřej Kolář
Dobová recenze p. Bílého v Hlasu lidu (1908) pojednává (naopak!) o románu takto: http://kramerius.cbvk.cz/search/i.jsp?pid=uuid:b4f72647-d2f3-11e5-8252-001b63bd97ba&q=jan%20cimbura#periodical-periodicalvolume-periodicalitem-page_uuid:b4f6ff34-d2f3-11e5-8252-001b63bd97ba
O polemice vzniku románu o Janu Cimburovi píše dcera Václava Pixy Anna Wretzlová Pixová následující:
(v návaznosti na vzpomínky Josefa Máry v Cimborovi literárním, více zde: http://zputimi.webz.cz/cimbura/jc.pdf)
Můj otec, Václav Pixa, píše o jedné sousedské pivní besedě z roku 1904, kdy se putimští vrátili ze slavnosti odhalení pomníku rychtáře Kubaty. Při této příležitosti se farář Josef Baar, který rád mezi sousedy chodil, poprvé zmínil, co píše jeho synovec J. Š. Baar o Putimi. Vlastně tím chtěl sousedy připravit na vydání knihy, která byla již připravována a psána. O dochovaném vyprávění pana Josefa Maary z roku 1954 můžeme jen pochybovat, když vezmeme v úvahu, že Josef Mára se přiženil do Putimi č.p. 26 v roce 1888. V té době Jan Cimbura již nebyl jeho sousedem, ale jednasedmdesátiletý nemocný člověk žijící u svého syna Martina, č.p. 10.
Písemné vzpomínky na J. Cimburu nám zanechala Anna Babáková, nar. 1881 v Putimi č.p. 32. Anna Babáková napsala své paměti v roce 1956, ve svých 75 letech. Vzpomíná na rodiče, mládí, učitele, sousedy a také na Jana Cimburu, o kterém píše, že ho dobře znala. Píše události přehledně a čitelným písmem. Cituji: „ Pásávala jsem husy a kolem jezdil na pole Martin Cimbura se svou ženou Marjánkou, která mně vždy dávala namazaný chleba máslem. Starý Cimbura sedával vzadu na voze a držel si rukama nohy pod koleny, aby se jeho dlouhé nohy netloukly o zem. On na mě volával: „Aničko, tu máš jablíčko!“. Ovoce míval plné kapsy. Také měl pěknou zahradu, byl dobrý sadař jak u Pixů, tak u syna Martina. Cimbura byl velký silák, kde bylo jeho síly třeba, přišel a pomohl. Ale síla sílu zmáhá a také ho přemohla při nakládání kněžského kamene v luzích, kde si udělal pruh (pruh = kýla, pozn. autorky), který ho trápil celý život. Cimbura byl poctivý a spravedlivý jako jeho předchůdce František Pixa, takových lidí je dnes málo. Oba Cimburové – jak otec, tak syn Martin rozuměli nemocnému dobytku, volali je i do okolních vesnic. Když viděli, že některý dobytek má zlomenou nohu nebo není již do chovu, zvíře odkoupili, dokrmili a měli masa na celou zimu. Nejen oni, ale i přátelé a čeládka.“ Anna Babáková zapsala i vzpomínku na svého muže Jana Babáka, nar. 1881 v Putimi. „Jan jako mladý sloužil za kočího u Martina a rád vzpomínal, jak se měl u Cimburů dobře.“
Další písemné vzpomínky pocházejí z deníku akademického malíře Jana Hály. Roku 1939 Jan Hála uzavřel smlouvu se zemědělským nakladatelstvím novin v Praze, že bude ilustrovat knihu Jan Cimbura. Blížila se válka a vydání knihy měla prohloubit vlastenecké cítění, v té době tak potřebné. Jan Hála rád práci na knize přijal a snažil se co nejlépe sžít s hrdiny v místě příběhu a vše si zapisoval do svého deníku. Vzpomínky z deníku J. Hály vydal jeho vnuk Jan Olejník v publikaci „Výběr z prací členů historického klubu při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích“ r. 1990. V uvedeném článku jsou z malířových deníků citovány pasáže z jeho návštěvy v Putimi roku 1939, z nichž vyjímám doslova: „Vcházím brankou na putimský hřbitov. Blízko branky je čerstvě vykopaný hrob, vedle na drnu sedí stařec, motyka a lopata leží vedle. „Kopete hrob?“, oslovím ho. „A vy jste hrobař a kolik je vám let?“ „Osmdesát, v šedesátým sem se narodil.“ „To jste znal Cimburu!“ „Toho jsem znal dobře! To byl moc hodný člověk. To už sem byl ženatej u hrobařů a potřebovali sme dvěstě zlatejch a Cimbura nám je pučil. Tenkrát směnky nebyly, to byly oblikací. Cimbura povídá: "Já žádný oblikací nepotřebuju, to já si vezmu za svědka Pána Boha!" Vyptávám se dál, jak Cimbura vypadal.
„Velikej člověk to byl, silnej, větší něž já. Byl zrzavej, hlavu měl šišatou. Nosil beranici a kožich takovej jak bejvaly. Obličej podlouhlej, nos jako já. Starej Cimbura, toho nesmím pohanět, to byl moc dobrý člověk. Dyž sem byl kluk, ministroval sem s Martinem. Cimburka dycky dyž pekla chleba, přinesla hrnec bramborů a marš do pece! A ty byly dobrý... To si dycky na to vzpomínám.“ Starý hrobník vyprávěl a já jsem si kreslil jeho zajímavou hlavu. Položil jsem mu poslední otázku: „Jak se jmenujete?“ „Matěj Hála.“
O manželském souladu J. Cimbury a jeho ženy Marjánky svědčí vyprávění nevlastního vnuka - mého otce V. Pixy, nar. 1897 v Putimi č.p. 25. Můj otec vzpomínal na nedělní odpoledne, kdy po požehnání v kostele, které začínalo ve 13,30 h a končilo ve 14 h, chodily jako děti s rodiči na návštěvu k dědouškovi, babičce a ke strýci Martinovi. I dnes udržujeme přátelství s potomky Jana Cimbury. Podle zápisu v matrice mrtvých nezemřel J. Cimbury bídně, zemřel stářím, jak je zapsáno v matrice na „marasmus“. Zemřel 16. ledna roku 1898 na den sv. Antonína poustevníka.
Jak najít kešku?
Vaším úkolem bude logicky navštívit všechna místa, které jsou s životem putimského sedláka spojená. Lokace jsou od sebe relativně dost vzdáleny, sám bych to asi pěšky nešel, ale na kolo ideální výlet.
Bezpečných silnic a cyklostezek je dost, z Písku do Semic nejlépe po staré cestě nebo kolem lesů Píseckých hor. Ze Semic vede cyklostezka 1164, v Písku se projede centrem města a za lávkou vedoucí přes Městský ostrov se napojíte na cyklostezku 1045, která Vás přes zastavení na Hradišti dovede až k Putimi. Keš se nachází zhruba uprostřed tohoto pomyslného cimburova trojúhelníku.
Jediné místo, kde si dávat majzla, ať už jedete čímkoliv, je semická křižovatka na hlavní silnici. Přejíždět přes oba pruhy směrem do Smrkovic a pak následně do Putimi je skvělá zábava pro začínající sebevrahy, ostatní se aspoň pořádně rozhlédněte! Lov je možný všemi možnými prostředky, extrémně leniví jedinci si můžou jednotlivá místa najít na snímcích Google Street View a Panorama od mapy.cz.
Když už tak lamentuji, tak chci upozornit všechny, kteří by snad odbyli svůj log pouhým smajlíkem či holou větou, že jejich log bude smazán bez předchozího varování. Existuje ignore list, kam si tuto keš můžete bez problému zařadit a nemusíme se společně trápit. Děkuji uctivě všem předem za respektování.
Zajímá mě, co se Vám během lovu přihodilo, jak se Vám keška líbila a jaké vzpomínky máte s Janem Cimburou spojeny Vy samotní. Četli jste román? Viděli jste film? Uvědomujete si rozdíl mezi skutečností a literární, vyprávěčskou fikcí, která se dá díky Švejkovi a Cimburovi patřičně demonstrovat? A pokud si i po tomto zjištění stejně jako já libujete v pohádkách, protože geocaching je pořád jenom hra, zapojte svou fantazii: Čerpal by v dnešní době Cimbura dotace, měl by biofarmu, nebo stříkal řepku pesticidem a k půdě neměl jakýkoliv vztah? Je i nadále venkov nositelem nezkaženosti mravů, symbiózou člověka a přírody, nebo je to od samého začátku nesmysl a výmysl romantických ideálů maloměšťáků?Nebo je Vám to úplně jedno? Budu rád, když k logu připojíte i fotografii. A ten, kdo mi vysvětlí (Putimáci prominou), odkud se vzalo, že mají v Putimi velké hlavy, má u mě pivo. Takže vzhůru na cestu!
Zastavení první - Rodný dům v Semicích
„A teď budu mít sólo – já – Semičák – já Jan Cimbura –“ zabouřil po chvíli jeho hlas.
Hodil peníz muzikantům na talíř, až na talíři vyskočil, zazvonil a chvíli jako vlček se točil – „už jsem je měl – mám je a budu je míti – ne protože vy chcete, ale protože já – já. Jan Cimbura ze Semic, z gruntu číslo jedenáct, já že je chci mít!“
Jindřich Šimon Baar, Jan Cimbura, I. část
O historii semické chalupy čp. 6 zajímavě informuje František Hrubec ve Zlaté stezce (1948): http://kramerius.cbvk.cz/search/i.jsp?pid=uuid:e4bbda28-a171-11e4-92cb-001b63bd97ba&q=jan%20cimbura#periodical-periodicalvolume-periodicalitem-page_uuid:e4bbda27-a171-11e4-92cb-001b63bd97ba
Pokud stojíte čelem k Cimburovu rodnému domu, po pravé straně máte požární zbrojnici a za zády přes cestu pomník místním obětem první světové války. Prohlédněte si jména padlých semických mužů a při pročítání Vás nejspíš praští do očí příjmení, které se v tomto listingu skloňuje ve všech pádech (ovšem Baar to není). Zajímá Vás, v jaké zemi zaplatil životem a kolika let se dožil. Pokud padl v Srbsku, tak A1=4, v Itálii, tak A1=9, v Rusku, tak A1=6 a pokud na Slovensku, tak A1=2. Od jeho věku A2 pak následně odečtete zjištěnou hodnotu A1 a máte hodnotu A.
Zastavení druhé - Kovandův grunt
Sedlák Martin Kovanda v Hradišti u Písku stal se starostou. Prvním představeným po roce osmačtyřicátém, který pochoval robotu, desátky, posnopné, osep i rychtáře — dosazované do vesnic nejmiloslivější vrchností. Všechno to v hlučném a šumném roce i v letech následujících pominulo, a když v Hradišti po prvé svobodnou volbou měli si zvolit obecního představeného, jednohlasně křičeli všichni: „Kovanda, žádný jiný než Kovanda.“ Měli ho všichni rádi pro jeho bystrost i odvahu, se kterou se stavěl proti každému bezpráví a křivdě. Nedal se nikdy uchvátiti hněvem, neopíjel se, nekřičel v hospodě a nehrozil, ale zato vždycky jednal. Byl klidný a chladný jako ocel, ale dovedl být také jako ocel tvrdý, neústupný a břitký...
„Budou s tím zaneprážky a pochůzky,“ řekl doma ženě — „aby práce nestála — přijednám si čeledína.“
„Ale kde ho vzít?“ povzdychla si žena.
Kovanda se tedy poptával a tu slyšel, že u Cimburů v Semicích mají doma syna. Vrátil se z vojny po sedmi letech a mohl si zazpívat stejně jako ostatní vojáci, kteří se vrátili z bojiště v Uhrách a Itálii: „Sedm let jsem u vás sloužil a nic jste mi nedali...“ Kus německy potištěného a popsaného papíru a na černožluté služce žlutý plíšek — to bylo vše, co si přinesl Cimbura za to, že sedm let s píseckým plukem sloužil vlasti a králi...
Živnost doma byla malá a na ní ještě asi čtyři děti.
Kovanda ledy vzkázal do Semic a Cimburovic odpověděli, že by šel jejich voják, když by to bylo do dobrého a stálého místa, ale na to nečeká, že má doma svůj chléb a lože.
Kovanda zase vzkázal — chce-li, aby přišel, že bude jako jejich — za stolem že bude sedět u hospodáře a že ho chtějí mít — bude-li hodný — jako svého.
„Tak, chlapče, vítáme tě k nám pod střechu,“ potřásal už příští neděli hradišťský, starosta ruku svému nastává jícímu čeledínovi — „a jakpak se jmenuješ?“
„Po otci Jan mi říkají.“
„Tak máš ještě bratra,“ hned uhodl sedlák, protože věděl, že se dává prvnímu synu jméno po kmotru, druhému po otci, třetímu po dědovi a ty ostatní děti, že si jména na svět nosí — že dostávají totiž jméno, jaké v kalendáři v den jejich narození anebo v nejbližších dnech.
„Ještě dva a dvě sestry — pět je nás dětí.“
Jindřich Šimon Baar, Jan Cimbura, I. část
Před statkem se nachází kaplička postavená LP 1835. Sepněte ruce k nebi a zdvihněte i hlavu, zajímá Vás pamětní deska obětem druhé světové války. Hodnota B je shodná s věkem Jaroslava Maňhala.
Zastavení třetí - Grunt Jana Cimbury
V neděli po svatbě strojili u „Piksů“ v Putimi „přátelský oběd“. Svatba přešla tiše, jak se na vdovu sluší; ale zato k přátelskému posezení sešlo se celé příbuzenstvo.
Přišli bratří i sestry Cimburovy ze Semic, přišli i Piksové semičtí ukázat, že se nehněvají na rod Cimburův, jehož člen usadil se na části jejich zboží. I obě sestry Marjánčiny tu byly – podívat se na nového švakra a hlavně na jeho přínos do statku.
„Tak už třetí jméno ponese náš dvůr – u Soukupů se tu říkalo od stará – potom u Piksů – a teď tu bude u Cimburů,“ kousavě povídala Anka, vdaná až kdesi za vodou.
Jindřich Šimon Baar, Jan Cimbura, II. část
Jan Cimbura se přiženil k semické rodačce, vdově Marii Pixové rozené Soukupové na tento statek č. 25 v Putimi, do roku 1731 vedený jako grunt Cimburovský. Z tohoto gruntu pocházeli i Janovi předci.
Zápis v putimské matrice oddaných (20.11.1898):
Ženich Jan Cimbura, katolík, 31 let, chalupník v Semicích č. 6, syn Jana Cimbury a Majdaleny rozené Štěrba ze Semic
Nevěsta Marie Pixová, vdova po zemřelém Františku Pixovi, chalupníku z Putimi, vlastní dcera zemřelého Josefa Soukupa, sedláka ze Semic, a matky rozené Kovařík ze Semic, katolička, 29 let
Svědkové: Matěj Pixa, domkář ze Semic a Josef Šíma, podruh ze Smrkovic
Sňatek s vdovou Pixovou byl pro Jana Cimburu výhodným, neb mohl samostatně hospodařit na větším statku, který nutně potřeboval hospodáře.
Svědek Matěj Pixa, bratr zemřelého Františka Pixy, byl také ustanoven poručníkem jeho dětí. Narozen 6.2.1811 přiženil se 9.1.1838 do Semic na č. 6 k manželce Anně Cimburové. Anna byla vlastní sestra Jana Cimbury.
Podle smlouvy postupní ze 21.3 1869 převzal od Jana Cimbury chalupu č.25 již plnoletý syn Františka Pixy Jan Pixa a jeho manželka Rosálie, rozená Roučková ze mlýna v Putimi. Tímto sňatkem došlo k značnému zvelebení statku, nákupu kvalitních polí. Jan si též přivydělával prací ve mlýně. Jan a Marie Cimburovi se svými dětmi Marií (nar 20.9.1856), dvojčaty Martinem a Václavem (narozeni 6.10.1859) odešli na zakoupenou chalupu č.10. v Putimi. (syn Václav však na této chalupě 11.3.1871 zemřel na záškrt). Cimburova dcera Marie se provdala do Stříteže u Volyně, syn Martin zemřel v Putimi bezdětný ve věku okolo padesáti let.
O historii gruntu čp. 25 více v obecní kronice sepsané řídícím učitelem Josefem Kochem: https://digi.ceskearchivy.cz/90218/86/2451/1932/44/0
Pod okny domu najdete pamětní ceduli, vedle ní visí bíle natřená vývěsní tabule s povídáním od Anny Pixové-Wretzlové. Zajímá Vás, kdo grunt koupil před druhou světovou válkou. Pokud to byl Pexídr, tak C=8, když Šmidmajer, tak C=26, když Markvart, tak C=13 a pokud Kolařík, tak C=38.
Zastavení čtvrté - Putimský hřbitov
Kdy se začalo pochovávat kolem kostela, není známo. Uvažuje se, že hřbitov je tak starý, jako obec sama, tedy starší než je kostel. Urození byli pochováváni v kostele do první poloviny 18. století. Dvorským dekretem ze dne 13. 9. 1784 nařídil Josef II. pohřbívat mimo obec, tedy mimo odvod vesnic a měst, z hygienických důvodů. V Putimi byl založen nový hřbitov na místě zvaném Pod Obcizny, u tzv. Peklů kříže. Pohřbeno zde ale bylo jen několik osob a lidé začali znovu používat hřbitov kostela. V místě hřbitova Pod Obcizny zbyl jen kamenný kříž, dnes zarostlý lesním porostem. V roce 1875 již hřbitov kolem kostela nestačil a byl proto rozšířen o spodní hřbitov. Nový hřbitov byl obehnán zdí a rozpadávající se zeď starého hřbitova byla opravena. Na hřbitově odpočívají občané putimští, dále z Hradiště a Nových Dvorů, ale také ze Smrkovic. Ve Smrkovicích byl zřízen vlastní hřbitov kolem roku 1950.
Významné hroby na putimském hřbitově:
- Farář Josef Baar se svou matkou Dorotou Baarovou, příbuzní spisovatele J. Š. Baara
- Tomáš Ledecký (náhrobek je zabudován přímo do hřbitovní zdi), děkan a zřizovatel putimské fary
- Kněžský hrob (vlevo od hlavního vchodu): jako první byl do něho pochován P. O. Zloch v roce 1823, jako poslední P. F. Hroch, který zemřel v roce 1949 a je zde pochován i se svou matkou
- Poslední putimský ponocný Jan Kolářík, jenž zemřel v roce 1944 a svou službu konal 17 let
Začátkem 11. století postavili zdejší rýžovníci zlata, kteří pracovali na řece Blanici a Otavě, na tomto místě kapli. Kaple byla zasvěcena sv. Petru, později Nanebevzetí Panny Marie. V knize Dějiny města Písku píše historik August Sedláček, že kostel v Putimi byl prvním kostelem v okolí. Sedláček dále píše, že kníže Břetislav II. (1092 – 1100) daroval obec Putim a kapli ostrovskému klášteru u Davle. Ve 13. století byla již Putim v majetku zeměpanském. Kaple byla postupným dostavováním změněna na kostel (13. – 15. století). A tento byl zasvěcen sv. Vavřinci, jáhnu a mučedníku. Farním kostelem se stal v roce 1358. Tím, že byl kostel stavěn a rozšiřován postupně, měl i více stavitelů. Jejich jména nejsou známa. Ví se ale, že se na svatbě podíleli kameníci z písecké a zvíkovské huti. Farní kronika zaznamenává, že stavitelé nenásledovali ve stavebním slohu stavitele dřívější, a tím vznikla velká rozdílnost v zastřešení a ve tvaru oken.
Každá z lodí má vlastní střechu a původně měla i vlastní vchod. Kostel míval jen jednu (dnešní jižní) loď. Severní loď s věží byla přistavěná ve 14. století. Mohutná, dosti široká věž kostelní mívala štíhlou střechu ve tvaru osmihranného jehlanu s bání na osmi sloupech zhotovenou (obnovenou) v r. 1786 na způsob papežské trojkoruny. Pod věží je sakristie přístupná ze severní části kostela. Obě lodě byly původně odděleny zdí a každá měla zvláštní vchod a po vzniku husitství prý každá sloužila věřícím jiného vyznání - jižní katolíkům, severní utrakvistům (na severní zdi kostela je viditelné zazdění vchodu). Kostelní lodě tedy byly původně odděleny zdivem (proto dva vchody). Toto zdivo bylo odstraněno a lodi propojeny v 18. století. Vchod do lodi severní byl v roce 1988 z bezpečnostních důvodů zazděn, a to tak, aby byl z vnější strany kostela patrný. Střechy lodí byly původně výškově velmi nesouměrné. V roce 1834 byly střechy upraveny tak, aby tento rozdíl nebyl tak velký. Klenby obou lodí podpírá silný středový sloup. K severní lodi přiléhá sakristie s pozdně gotickým vchodem. Chrámová předsíň (tzv. kobka) byla přistavěna v 18. století a z ní vede do kostela původní vchod s gotickým portálem. Původní cihlová dlažba byla překryta kamennými kvádry, a to při opravě kostela v roce 1834. Kruchta (kůr) byla původně dřevěná a vedla podél celé jižní lodi ke kněžišti. Dnešní úprava kruchty je z roku 1834. Varhany nesou letopočet 1799; jejich obsluha byla až do roku 1950 ruční; v té době byl provoz varhan elektrifikován. Pod dlažbou kostela je hrobka rytířů, pánů Radkovců z Drahonic, a hroby rodu Vrábských z Mladějovic a Švamberků z Kestřan. V kostele je pochována také několik kněží a učitelů. Náhrobní kameny hrobů jmenovaných rodů byly v roce 1902 vyzvednuty a přemístěny na vnější jižní stranu kostela, aby se lépe uchovaly. Nešlo však o nejšťastnější řešení, protože kameny byly poškozovány povětrnostními vlivy. Jde o 14 kamenů z bílého mramoru a žuly. Náhrobky pocházejí ze 16. – 18. století. Pro jejich bezpečnější uchování pro příští generace, jako historická památka, byly v roce 2003 přemístěny na vnitřní zeď severní lodi kostela a přilehlé zdi. Nyní jsou v kostele dva oltáře. Hlavní oltář sv. Vavřince a oltář Panny Marie. V roce 1970 byly pro velmi špatný stav odstraněny oltáře sv. Barbory a sv. Jana Nepomuckého.
Antonín Klášterský
V putimské kostnici
|
Pojď, půjdem se toulat poli,
den je tak zářící,
na hřbitov putimský zajdem
a v jeho kostnici.
Sta lebek tam nakupených,
věk dávný probouzí.
Hr, na ně! křičeli naši,
Mon Dieu! Francouzi.
Po letech pak vykopali
sta lebek sedláci,
a tu zas jedna, tu druhá,
jak pluh zem obrací.
Teď spousta se jich zde šklebí
a cení a svítí tmou,
a důlky prázdnými hledí
na tebe najednou
|
Vy díte: Memento mori
pro spásu hříšníka,
zde pomni, rychle jak život
mizí a zaniká;
a že to krátká jen svíčka
stříbrném na svícně,
svých hříhů počne želet,
v hruď se být kajícně.
Snad ano, závěr však jiný
je, pane faráři,
když odtud jdu, všecko kolem
se víc mi rozzáří,
chce se mi zpívat a líbat,
krev žhavě klokotá,
a plnou zvedám číš vína
na krásu života.
|
Jak je vidět na snímku Viléma Munzara z roku 1915, na jedné z lebek býval nasazen (francouzký vojenský ?) klobouk, vedle byly přiloženy prameny vlasů (prý rezatých). Toto aranžmá ze začátku 20. století zřejmě způsobilo, že se ještě dnes vypráví o kostech v putimské kostnici jako o ostatcích francouských vojsk z doby válek tereziánských v roce 1842. Pověstí byl jistě inspirován i básník Antonín Klášterský.
Není však známo, že by byla u Putimi svedena nějaká bitva, nebo že se zde v této době nacházel nějaký francouzký lazaret. (Bitva z této doby, známá z vyobrazení M.Alše na fasádě hotelu Otava v Písku, je bitva u Čížové 22.11.1741. O této se však říká, že byla svou velikostí na úrovni větší hospodské rvačky.) Francouzi, kteří přišli o život při potyčkách okolo Písku, prý byli pohřbeni v příkopech v píseckém klášteře. Několik hrobů, snad z této doby bylo mnohem později v Putimi (kde se však tehdy zdržovala vojska rakouská) náhodně nalezeno mimo hřbitov.
Přijatelnější vysvětlení vzniku kostnice však je:
Putimský hřbitov tvořila původně jen jeho horní část kolem kostela. O dolní část byl rozšířen až v r. 1875. Protože však do Putimi pohřbívali své zemřelé i osadníci z přifařených obcí, nebylo možné pro nedostatek místa držet rodinné hroby celá léta a staré kosti v nich ponechávat, tak jak je tomu dnes. Hrobové místo po uplynutí dané lhůty bylo dle potřeby opětně použito. Kosti předešlého, většinou asi nikterak příbuzného nebožtíka, které zřejmě nikdo u svého pohřbívaného člena rodiny ponechat nechtěl, musely býti někam uloženy. Je také možné že do této kostnice byly svezeny kosti z jiných hřbitovů v okolí.
Nyní již k samotnému úkolu:
Posílen největší svátostí, očekával Cimbura, až se vydá na dalekou pouť do věčnosti. O vánocích sešly se kolem něho ještě všecky jeho děti a přátelé. Rozloučili se s ním a on s nimi.
Jaképak velké loučení, shledáme se brzy — každého, kdo za mnou z Putimě přijde, poptám se na vás všecky, a to vám povídám, ať nic špatného o vás neslyším! Mějte se rádi, almužnu rádi dávejte, hospodařte, jako byste tu měli být věčně, ale modlete se, jako byste měli zítra umřít.“ Udělal všem po řadě na čele křížek, a oni mu políbili ruku. — Plakali při tom, ale duše Cimburova zůstávala klidnou a silnou. „Neplačte, blázínkové,“ napomínal je, „to tělo umírá, ale ne duch. Tělo hnůj, prach a popel a z něho vyrůstá květina — nesmrtelná duše. Jako tamhle muškát na okně ženské zasadily do země v hrnku, takovým hliněným hrncem je tělo, ale muškátem je duše a Bůh si ji co nevidět utrhne. Jsem starý tvor boží a už se těším na to, až se roztrhne záclona a na vlastní oči spatřím, čemu po celý život pevně věřím — jen mne nechtě tiše odejít, chci být zase sám.“
Bylo to 17. ledna léta Páně 1898, na den sv. Antonína poustevníka, kdy Cimbura jasně a určitě pocítil, že se blíží jeho poslední hodinka.
(...)
Tak pěkně žil, umíral a pohřben byl i ve smrti silný sedlák jihočeský Jan Cimbura.
Na putimském hřbitově na staré jeho části blízko dveří (nalevo - pozn. pro hledače) a kostela stojí kříž. Veliký, litinový kříž, zasazený v nepoměrně malém, žulovém kameni. Je hojně pozlacený a postříbřený. Tělo Páně na něm celé se třpytí zlatě a ozdoby kříže lesknou se a svítí na slunečku stříbrným bronzováním. — Hned poznáš nový kříž.
Čí je to kříž? A kdo jej postavil?
Pod probodanýma nohama Spasitele světa upevněna oválná černá tabulka a na ní čte se tento nápis:
„Zemřelému v Pánu
Cimburovi Jánu,
postavili nyní
kříž ten jeho syni.
Byl to sedlák silný,
bohatý a pilný,
rád měl v žití shoně
lidi a pak koně.
Odpočívej v pokoji.“
„Ano, odpočívej v pokoji, Jene Cimburo,“ — vroucně povzdechli jsme si i my, dopisujíce po letech tuto jihočeskou idylu.
Jindřich Šimon Baar, Jan Cimbura, III. část
Zdálo by se, že na hřbitově vše končí, ale tady je tomu právě naopak.
Vašim úkolem je nalézt hrob Jana Cimbury. Přesné souřadnice neuvádím schválně (míří do prostoru kostela sv. Vavřince), plocha je ohraničena hřbitovní zdí. Doporučuji si prostor hřbitova projít celý, naleznete tak i kostnici a uvidíte kostel ze všech stran a úhlů. Kdo čte listing pozorně, ví, kde má hrob hledat. Kdo by snad hledal podle filmového zpracování, tak hrob v Albrechticích nad Vltavou nenalezne, ovšem za návštěvu místního kostela s nevšedním hřbitovem (a také bufetem na návsi!) to zcelajistě stojí. Na místě samém se, prosím, chovejte s náležitou pokorou. Hřbitov otevírací dobu nemá (nikde jsem ji nenašel), přes den je určitě otevřený, v noci tedy nejspíš taky, ale lézt v noci na hřbitov nedoporučuji!
Kdo má žízeň a hlad, hospoda U Jana Cimbury je hned pod kostelem. Čepují tam protivínské pivo a utopenec s cibulí také dostanete. Uvnitř hospody naleznete ladovské repliky dalšího putimského literárního velikána, a sice Josefa Švejka. Ten má v obci u řeky svou sochu, která si vykračuje k policejní stanici, kde byl Švejk četnickým strážmistrem Flanderkou držen a vyslýchán. Kdo má ještě žízeň, tak hospůdka U Splavu mezi mostem a mlýnem s výhledem na řeku Blanici je také skvělým útočištěm. Jen se neopijte tolik jako policejní závodčí, ještě máte cestu před sebou. Komu by to snad ovšem ještě nestačilo, další hospoda je u fotbalového hřiště, kde zvláště o víkendu můžete být svědky pralesních taškařic nebývalých rozměrů. Místní klobásy s horčicí jsou vyhlášené. To jsem ovšem odbočil...
Pokud stojíte přímo před hrobem Jana Cimbury, odpočítejte od něj směrem doprava tři náhrobky. Pokud se jedná o rodinu Hálů tak D=1, pokud o rodinu Pixů tak D=8, pokud o Vaňatů D=15 a pokud o Kovandů tak D=5.
Finále
Spočítáno? Hezký odlov! Pro pitomce jako jsem já: násobení má přednost před sčítáním! Vyjde Vám pětimístné X a čtyřmístné Y, poté jen stačí zadat do finálních souřadnic. K potvrzení výsledku použijte ověřovač souřadnic níže.
X = (A*B*C) + 765
Y= (A+B+C+D)*D + 7 859
N 49° XX. XXX
E 014° 0Y.YYY
