Tenhle „?“ je bonusovou keší k labkám, které jsme si pro vás připravili v našem uranovém revíru. Všechny indicie pro její odlov budete mít pohromadě po vyřešení pěti labkeší, které lze navštívit v libovolném pořadí. Nezbytnou aplikaci si můžete stáhnout na Google Play nebo App Store.
Název kešky je jedno z hesel, které tady při budování socialismu byly dost "populární" a "zdobily" řadu poutačů u šachet, stejně jako transparentů v průvodech. K tématu uranového hornictví zde tak nějak patří. Historickému dolování neuranových rud se věnuje Seizova série labek na Březových horách, my jsme v této podobě vytvořili variantu k novější historii těžení v regionu. Je tu samozřejmě již pár (někdo podotkne, že dost) vyvedených kešek k uranovému tematu (t.č. 7 aktivních k 27 zde zmiňovaným šachtám), odkazujeme na ně v textu. Pro získání indicií pro odlovení labkeší i bonusové keše je třeba postupně (ale v libovolném pořadí) navštívit vytyčených 5 míst. Po splnění podmínek labkeší získáte potřebné údaje pro souřadnice bonusové keše. Protože jsou šachty i geozastávky rozptýleny do většího teritoria, není jednorázové pěší navštívení všech tím nejschůdnějším řešením. Se začátkem túry na milínském vlakovém nádraží se však dá postup přes nejbližší labku s pokračováním dále proti směru hodinových ručiček zvládnout za den – počítejte ale s délkou tůry kolem 35 km (z toho po silnicích do osmi km). Na kole by to bylo vhodnější, autem samozřejmě nejpohodlnější a nejrychlejší. To by pak šlo spojit i s návštěvou Památníku tábora Vojna a odlovem řady nejen uranových krabiček.
O výskytu uranových rud na Příbramsku se vědělo již od druhé poloviny 19.století. Mezi příbramskými se traduje hrdá informace, že smolinec, ze kterého dvojnásobná nobelistka Marie Curie-Sklodowská izolovala radium, pocházel právě odsud, z dolu Lill (spíše byl ale materiál, který studovala, z Jáchymovska). Doložitelné každopádně je, že se vzorky místního uraninitu rozhodně také pracovala. Po druhé světové válce byl na Příbramsku s podporou (a velkou iniciativou) sovětských vědců zahájen rozsáhlý geologický průzkum národním podnikem Jáchymovských uranových dolů (JDJ – Jáchymovské doly v Jáchymově). Byly revidovány odvaly starších rudných šachet, realizovány vyhledávací a průzkumné práce ve vymezeném revíru. Jedna z prvních oblastí, kde „bylo kopnuto“, se nacházela v jižní části regionu u vesnice Vrančice. První jáma, původně označená Vrančice I, byla vedena pod názvem Alexandr, vedlejší Vrančice II jako Václav. Obě šachty, resp.jejich výtěžnost uranového zrudnění, byly pro odborníky a těžaře nakonec zklamáním, a tak na obou byla těžba záhy zastavena (fungovaly 1947-1950). Úspěchy v podobě bohatších zásob uranové rudy byly ale následně slaveny v severnějších lokalitách revíru. Alexandra a Václava čekal po útlumových letech podobný osud, to ale již v područí Rudných (a ne Uranových) dolů. V roce 1966 zde RD (Rudné doly) Příbram zahájily těžbu stříbra. Byly zde rovněž nalezeny a využity zajímavé zásoby rud měděných, zinku, či olova.
Šachta Alexandr byla v letech 1968-71 prohloubena do 506 metrů a těžba v ní přetrvávala do roku 1976. Po roce 1990 byly práce na ní ukončeny a odval šachty následně rekultivován. Jedna z labzastávek nás zavede k sesterské šachtě Václav.
Na podkladě terénních gama průzkumů se perspektivnější lokalitou stala oblast na východ od vrchu Vojna, kde byly v roce 1948 zahloubeny další jámy, v kterých bylo dosaženo výraznějších uranových úspěchů. Nedobrovolnými zaměstnanci zde v počátku dolování byli němečtí váleční zajatci, kteří sem byli přetransportováni z Jáchymovska a z táborů v Sovětském svazu. Byly to šachty číslo 1 (Vojna 1), 2 (Vojna 2) a 3 (Vojna 3 – Kamenná). Němečtí váleční zajatci byli i „zakladateli“ a prvními obyvateli pracovního tábora Vojna, který byl vybudován nedaleko jámy šachty č.1, těsně u jámy šachty č.2. Její odval (úvodní souřadnice této bonusové keše) dominuje při pohledu od jihu „panoramatu“ tábora Vojna. Po plnění dohod o repatriaci válečných zajatců režim zaplnil jejich místa politickými odpůrci režimu v táboře i v pracovním zařazení. Reorganizací byl v roce 1951 Tábor nucených prací přeměněn v Nápravně pracovní tábor, což již bylo přímo vězeňské zařízení. Připomínkou těchto dob je autenticky dochovaný vězeňský areál tábora, který v otevíracích hodinách můžete navštívit. Památník Vojna
Expozicí, ač to zní v tomto případě značně nevkusně, nebudete zklamáni. Každý by měl poznat i to špatné v naší historii a tohle memento si udržet a předávat dál. Pokud nebude otevřeno, je zajímavé se alespoň kousek vydat podél plotu z ostnatého drátu… Za jeho severovýchodním okrajem narazíte na zbytky budov areálu šachty č.2 a nedaleko za nimi i na zásyp její jámy. Vedle tábora je také GCX2PN Vojna
Necelé dva kilometry přibližně na jih odsud byla u obce Kamenná vyhloubena šachta č.3. Poblíž i uvnitř tamějšího zámeckého parku byly následně vyraženy další dvě šachty. A do této oblasti nás zavede i další labka.
A pak už to jelo…. V následujících letech se otevíraly další a další šachty v revíru.
1950: šachta č. 4 (Lešetice), kam nás na odval s pozoruhodným výhledem zavede stejnojmenná keška GC2YE85
šachta č. 5 (Brod), jejíž odval po asanaci a rekultivaci může pro nezasvěceného pozorovatele působit vedle blízkých odvalů mohutných šachet č.6 a č.15 jako původní, přírodní zvlnění krajiny.
Na vrchol odvalu šachty č. 6 (Brod) se můžeme vydat za krabičkou GC16K6G ORIN. 6. 11. 1956 zde byl stanoven nový světový rekord v měsíčním postupu při rychloražbě - 1 021,3 m.
1951: šachta č. 7 (Třebsko)
šachta č. 9 (Jerusalem) Zde se podíváme přímo pod odval, abychom získali indicie z další labcache.
šachta č. 10 a č. 11 (Bytíz).
1952: šachta č.11 A, která se se svými 1503 metry hloubky stala druhou nejhlubší v příbramském uranovém revíru. Její 32 metrů vysoká těžní věž dominuje okolí, ať už budete příjíždět po D4 od Prahy, nebo v opačném směru klesat po dálnici od Milína k Dubenci. Pokud nepojedete příliš rychle, tak na západ od dálnice (či paralelní silnice) stihnete zahlédnout zhruba v dolní třetině stoupání (či klesání) silnic odbočku asfaltky na odval. Směřuje k Věznici Příbram (Bytíz), schované za odvalovými kopci.
1955: šachta č. 15 (Konětopy-Brod) - pro labku si budeme muset kus dojít a při té příležitosti si třeba i vypočítat souřadnice multinky GC2Z33E, se kterou mají stejné téma. „Patnáctka“ je největším dílem místního uranového revíru. Svou polohou v dolíku s výškou odvalu asi 53 metrů proti nedaleké „šestce“ ani „čtyřce“ nijak nedominuje, ale svým objemem 7 569 113 m2 je nejmohutnější.
1956: šachta č. 8 (Nová Ves pod Pleší)
šachta č. 17 (Dubenec), do jejíhož okolí nás zavede keška, která má úvodky „přes ulici“… GC68E9C Bytizsti vezni
šachta č. 18 (Třebsko)
1957: šachta č. 16 (Háje) V roce 1976 se při dosažení svislé hloubky 1838,4 metrů stala nejhlubším rudným dolem v Evropě. Tady těžní věž stále stojí, ale podle pohledu na ní plní zcela jiné funkce než v minulosti. Zato odval šachty na sever přes silnici od věže byl už téměř celý zpracován. GC33CTH. Soustava chodeb 21.patra šachty o celkové délce 45 km se od roku 1998 využívá jako kavernový zásobník zemního plynu. O něm nám více prozradí petegeova keška GC1P0TT Podzemní zásobník plynu Háje
šachta č. 20 (Skalka-Drásov)
1958: šachta č. 21 (Háje)
šachta č. 22 (Skalka)
1959: šachta č. 23 (Obořiště)
šachta č. 24 (Libice)
1961: šachta č. 25 (Daleké Dušníky)
1965: šachta č. 13 (Háje) dosáhla také přes 1000 metrů svislé hloubky a sloužila jako jáma větrací. Části jejích chodeb jsou využity jako „technická podpora“ podzemního zásobníku plynu Háje (šachta č.16)
šachta č. 19 (Dubenec) Při hloubení jámy bylo využito šachty, která na místě již založena byla a to v hloubce 650 metrů pod povrchem ! Ta navazovala na chodby 5 km vzdálené šachty č.16. Takže při vlastním hloubení téhle jámy bylo třeba z povrchu přesně trefit již založenou šachtu pod zemí. Což se povedlo :-) Obrovské parkoviště před areálem aspoň trochu naznačuje, kolik lidí takové dílo zaměstnávalo. Udává se, že těžebním podnikem UD Příbram během jeho existence prošlo okolo 100 000 lidí, z toho přibližně 65 000 bylo civilních zaměstnanců, cca 35 000 pak odsouzených. V roce 1955, kdy počet zaměstnaných v revíru kulminoval, se dostaneme na množství 46 351 pracujících :-) 21.července roku 1971 zde byla na 32.patře dosažena svislá hloubka 1681, což tehdy byla největší hloubka dolu v Československu, i v Evropě.
1967: šachta 17S (Bytíz)
1973: šachta č. 68 (Milín) …..
Nové šachty vznikaly, staré zanikaly, „pracovní síly“ se přesouvaly a s postupným útlumem těžby odcházely z regionu za prací jinam. Někteří horníci na Příbramsku zůstávali, ale museli opustit svou profesi nebo žili z renty a výplat za přiznané zdravotní následky …. Přímo při práci ve spojení s těžbou bylo zaznamenáno v letech 1949-1991 227 smrtelných úrazů. Při útěcích z Táborů pro německé válečné zajatce resp. Uranových nápravně pracovních táborů byli zastřeleni dva zajatci, resp. čtyři vězni. Kolik z dobrovolných či nuceně nasazených horníků a podpůrných pracovníků v uranovém průmyslu zdravotně doplatilo na tuhle náročnou, exponovanou a rizikovou práci, známo není. Nebude se bohužel jednat jen o jednotky tisíců obětí téhle „uranové slávy“ regionu. V roce 1991 byla těžba uranu na Příbramsku ukončena. Poslední vůz byl slavnostně vytěžen 30.9.1991 na jámě číslo 19.
Těžba tedy skončila a cesta po uranových šachtách také, a vy už byste tak mohli mít všechny potřebné indicie pro výpočet souřadnic bonusové keše. Tak je teď zbývá jenom správně seřadit a vyrazit na místo finále. Nacházime se na 49°severní šířky a 14°východní délky..a...
Diky za návštěvu.
Údaje pro přípravu listingu a konsolidaci informaci v něm čerpány z :
diplomová práce Kláry Saskové – Historie dolování uranového ložiska Příbram, 2011
Vladimír Valenta – Po stopách uranového hornictví na Příbramsku
František Bártík – Nad krajinou slz a radiace, 2017
webovych stranek www.zdarbuh.cz