Ahoj, vítám Vás u další mé kešky, tentokráte tradičky. Původně to měla být eartcache, ale nenašel jsem odvahu a hlavně něco ke zjištění v terénu, aby earthcache fungovala tak jak má. Keš jsem umístil v blízkosti Malého potoka nedaleko od soutoku s potokem Kačina, který bývá někdy když není dostatek srážek vyschlý. Doufám, že se Vám malé dobrodrůžo bude líbit...
TĚŽBA ZLATA NA MANĚTÍNSKU - MALÝ POTOK a POTOK KAČINA
Malý potok je drobný vodní tok v Rakovnické pahorkatině v okrese Plzeň-sever. Je dlouhý 6,2 km, plocha jeho povodí měří 26 km2 a průměrný průtok v ústí je 0,11 m3/s.Potok pramení v nadmořské výšce 575 m, asi jeden kilometr severně od vrcholu Lom a 1,2 km východně od vrcholu Velká mýť. Protéká lesnatou krajinou směrem na severovýchod. Jižně od Lipí teče přes Horní rybník a Dolní rybník a u osady Dolní Lipí přes další vodní nádrž. Pod ní se stáčí na sever a u Švandova mlýna přijímá drobný levostranný přítok Kačina. Na okraji Manětína napájí tamní koupaliště a vzápětí se zprava vlévá v nadmořské výšce 395 m do Manětínského potoka.
MALÝ POTOK - ZÁKLADNÍ INFORMACE
Délka toku 6,2 km
Plocha povodí 26 km2
Průměrný průtok 0,11 m3/s
Světadíl Evropa
Hydrologické pořadí 1-11-02-045
Pramen
k. ú. Radějov u Manětína
49°56'44,55” s. š., 13°12'19,39” v. d.
575 m n. m.
Ústí do Manětínského potoka v Manětíně
49°59'29,35” s. š., 13°14'27,01” v. d.
395 m n. m.
Protéká - Česko (Plzeňský kraj – okres Plzeň-sever)
Úmoří, povodí
Atlantský oceán, Severní moře, Labe, Vltava, Berounka, Střela, Manětínský potok
První písemné zmínky o těžbě zlata v okolí Manětína pocházejí zřejmě až ze zápisků Mauricia Vogta (1669–1730), řeholníka cisterciáckého kláštera v nedalekých Plasích. Ve své studii o počátcích těžby a využívání zlata dává do souvislosti možnou těžbu zlata v okolí Manětína s nálezy na pozdně halštatském až časně laténském pohřebišti v Manětíně - Hrádku. Část výbavy tamějších hrobů tvoří výrobně jednoduché zlaté kroužky, zlaté jsou i části některých terčovitých spon a byla nalezena také jedna zlatá kulička. Z uvedeného nenáročného provedení lze usuzovat místní původ. Pohřebiště Manětín - Hrádek je situováno v blízkosti zlatých zdrojů, jež mohly být kromě místního výskytu železné rudy impulsem k jeho osídlení. Dle charakteru valounového materiálu, petrografického složení základní hmoty slepenců a asociace těžkých minerálů lze předpokládat značně širokou a horninově pestrou snosovou oblast tvořenou krystalinikem s plutonity a žilným doprovodem, barrandienským proterozoikem a barrandienským starším proterozoikem. Hlavní směry přínosu do sledovaných částí sedimentačního prostoru lze předpokládat ze sektoru jihovýchod až jihozápad od Manětína. Chemické složení zlata se vyznačuje vysokou ryzostí a charakteristickou příměsí rtuti. Zlato se vyskytuje ve formě velice drobných zlatinek, které jsou rozptýleny v celém rozsahu slepencové polohy. na 1 g zlata je třeba cca 7–10 000 zlatinek. Množství vytěženého zlata bylo odhadnuto dle obsahu zlata v původních slepencích a dle rozsahu devastovaného terénu na několik desítek kilogramů. Celková plocha zachovaných starých prací byla odhadnuta na cca 1,25 km2. Montánní reliéf v povodí Malého potoka má podobný charakter jako pozůstatky na podrobně sledovaném území Kačina. Najdeme zde nejen rýžovnické sejpy v bezprostředním okolí vodoteče, ale i rozsáhlé obvaly na místech značně vzdálených a převýšených nad potokem. Přímo v těžebním poli bylo rozpoznáno také několik reliktů vodních koryt. Směrem po proudu potoka přibývá těžních rýh, z nichž největší má nepravidelný tvar a dosahuje délky až 350 m, šířka dna nabývá až 50 m a hloubka až 10 m. Při vyhodnocování výsledků povrchového průzkumu je nutno mít na zřeteli značné narušení původního montánního reliéfu, jejich relikty jsou v terénu dodnes patrné.
ZPŮSOBY DOBÝVÁNÍ ZLATA
Způsob těžby zlata určovala jeho přírodní ložiska. U primárních ložisek se jedná převážně o žíly křemene obsahující rozptýlené plíšky a zrnka zlata. Sekundární ložiska jsou situována ve zlatonosných náplavech. Zdrojem zlata v rozsypech byly prvotně denudované vrcholové části primárních ložisek s opakovanou redepozicí zlata během geologického a morfologického vývoje oblasti. V okolí Manětína se nachází sekundární ložisko zlata, získávání zlata z primárních ložisek nebude tedy věnována pozornost. Historicky byla produkce zlata z rozsypových ložiskových akumulací významnější než z ložisek primárních. Na většině sekundárních ložisek se zlato získávalo několikrát, což potvrzují písemné zprávy, které se týkají rýžování za dobu od 16. století. Protože technika rýžování se téměř neměnila, je velmi těžké relikty chronologicky zařadit, což neusnadňují ani ojedinělé nálezy jednotlivých artefaktů.
PRANÍ ZLATA Z POVRCHOVÝCH NÁNOSŮ
Nejstarším způsobem dobývání zlata je rýžování (praní), proplavování štěrkopísků k oddělení těžších zrnek plíšků zlata za pomoci dřevěné rýžovnické mísy. Při tomto způsobu byl získáván jen hrubý podíl zlata (jemné zlatinky odplavou). Zdokonalení praní zlata z povrchových nánosů přineslo používání žlabů, později splavů. Pozůstatkem zmíněné činnosti jsou protáhlé haldičky, jež se řadí téměř rovnoběžně s korytem vodoteče. v našich zemích bylo zlato získáváno praním ve vodním proudu pomocí rýžovnické misky již v době bronzové, vrchol je kladen do 2. poloviny 1. tisíciletí.
DOBÝVÁNÍ TERAS
Po vyčerpání ložisek zlata při vodoteči se vyhledávaly zlatonosné sedimenty ukryté pod nánosy hlíny ve větších hloubkách i vzdálenostech od vodoteče. Objektem zájmu byly zlatonosné terasy, pozůstatky starých toků, ležící nad dnešními koryty. Těžba v terénních partiích, jež byly převýšené nad vodotečí, je označována jako tzv. jílování, které bylo technologicky i organizačně mnohem náročnější než rýžování v aluviu, vyžadovalo nesrovnatelně větší koncentraci lidí a kapitálu. Při dobývání teras byla velmi důležitá voda, jež sloužila ve dvojí formě. Představovala nosné médium, ve kterém mohla probíhat gravitační úprava (pouze v pohybující se vodě se mohly vznášet lehčí částice jaloviny, v ní se oddělovaly od těžšího zlata). Zároveň byla voda vedle lidské práce jediným zdrojem energie pro těžbu rudniny. Dobývání na převýšených terasách s sebou tudíž neslo nutnost budovat soustavy umělých nádrží pro zachycení srážkových vod, rybníčků na potocích, systémů přívodních, propojovacích a odpadních vodních struh. V místech, kde voda nebyla dostupná, mohla být hornina pouze prvotně rozpojována a vytříděna hrubší frakce. Poté byl materiál transportován k vodoteči a až teprve tam byl prorýžován.
Z ekonomických důvodů bylo někdy snadnější provádět těžbu pomocí hlubokých příkopů vedených po zlatonosných strukturách. Těžní rýhy dosahovaly délek mnoha desítek metrů, hloubek až 15 m. Postupně byla rozrušená hornina odebírána a promývána, na konci příkopu byla vytvořena plošina s rovným dnem, kde se hromadil těžký podíl se zlatem. Ten byl přerýžován a lehký podíl byl odnášen odtokovým kanálem níže pod těžební příkop, kde vytvářel ploché výplavové kužele jílovito-písčitého materiálu o mocnostech několika metrů, jež nejsou většinou v terénu už znatelné. Jemný materiál byl splavován až do koryta potoka, kde jej přívalové vody lehce odnesly. To vysvětluje chybějící množství hlušiny v okolí zlatodolů. Těžní rýhy mají většinou spádnicový charakter. od erozních rýh se liší svým ostrým (zcela jednoznačně umělým) okrajem, skupinovým výskytem a charakteristickým rozdělováním a opětovným spojováním ramen. antropogenní původ dokazuje taktéž absence (nebo zanedbatelné rozměry) dejekčního kužele. Podobně i sejpy, které někdy navazují na konec rýh, svědčí o jejich montánním původu.
METODA PRÁCE
Rozsah těžebních pozůstatků v okolí Manětína byl vymezen při geologickém průzkumu lokality, v 70. letech prováděl Geologický ústav av ČR při řešení výzkumného úkolu, který sledoval zlatonosnost stratiformních formací Českého masívu. Mapa starých prací je uložena v Geofondu České geologické služby v Praze. Dle jejího schéma vyplňují relikty po staré těžbě území o rozloze cca 1,25 km2, které sleduje povodí pěti drobných vodotečí jižně od Manětína.
CHARAKTERISTIKA MONTÁNNÍHO RELIÉFU NA MANĚTÍNSKU
Montánní tvary na zkoumané lokalitě můžeme rozdělit dle tvaru na konvexní a konkávní. Mezi konkávní objekty patří povrchové dobývky, příkopy, vodní koryta apod. Ke konvexním tvarům řadíme valy, sejpy, hromady protříděné hrubé frakce, odvaly. Jako konvexně-konkávní objekt lze označit obval, jejž tvoří jáma a přiléhající odval vytěžené hlušiny. Konvexní tvary bezprostředně v terénu navazují na konkávní, přímo na dně depresí se z velké části jedná o rýžovnické sejpy, postupně směrem do svahu se objevují odvalové formy, jež byly vytvářeny během jílování. vyskytují se vždy spolu s jámami kruhového (nebo nepravidelného) půdorysu, z nichž byl deponovaný materiál vybrán. odvaly mají charakter kupovitých tvarů s půdorysem od 2 do 15 m, největší z nich dosahují až 3 m výšky. v některých polohách jsou odvaly spojeny v pásy. největších rozměrů dosahují v terénu těžní rýhy spádnicového charakteru, kde zcela chybí odvaly.
Hlavním zdrojem vody pro montánní činnost byla na podrobně zkoumaném území vodoteč Kačina, na níž bylo zbudováno pět umělých nádrží. Rybníčky sloužily k regulaci průtoku vody v potoce a také jako zásobárna vody. dodnes se v terénu dochovaly dvě nejobjemnější nádrže. další, dle počasí proměnlivé, zdroje vody představovala síť vodních koryt, jež pravděpodobně sváděla do těžebního pole vodu při srážkách a jarním tání.
Do Manětína jezdím od roku 1973 a za tuto dlouhou dobu jsem už viděl na Malém potoce a na jeho přítoku Kačině spoustu dobrodruhů a zlatokopů, kteří zlato hledali a zlatinky opravdu našli... tak jestli to chcete zkusit, tak tady máte malý návod a třeba budete úspěšní.
NÁVOD NA TĚŽBU ZLATA...
Je zapotřebí mít lopatku buď splav nebo pánev, misku, sklenici a kyblík...
Po výběru správného místa k umístění splavu nás ke konečné fázi, kdy se nám objeví zlato dělí několik nevyhnutelných kroků: 1. spravné nastavení splavu v řece či potoku. 2. přesívání materialu říčního dna či mimo řeku z náplavu podél okrajů a nebo břehu řeky. 3. vkládaní přesetého štěrkopísku na hrubost optimálně do 5mm. 4. když už jsme dostatečně unavení, někdo po hodině, jiný po osmi hodinách, tak si ve vodorovné poloze vyzvedneme splav z vody a vložíme do připraveného kyblíku, splav rozebereme a důkladně pročistíme každou součást. 5. materiál z kyblíku dáme do pánve a nahrubo v řece kde není silný proud, odstraníme ryžováním další části lehčího štěrkopísku, zde je vhodnější nedočištovat moc důkladně, jinak nám spoustu zlatinek uplave, je vhodnější nechat v pánvi zhruba jen 10 kávovych lžíček šlichtu, který obsahuje různé těžké horniny, z pánve ho přelít s vodou do sklenice a důkladně pročistit pomocí jaru až v domácích podmínkách, kdy si dáme do pánve jen na dno trochu vody, přidáme jednu kávovou lžičku šlichtu, kterou zakapeme deseti kapkami jaru,který zmírní napětí vody a na zlatinky se přestane uchycovat kyslík. Zlatinky nyní budou krásně sedět u dna pánve a nebudou poletovat. Když tohle vše máme, můžeme se pustit do dočištování. Odsávat zlatinky můžeme injekční stříkačkou, nebo jen pomoci nalepení zlatinek na prst,který následně propláchneme v lahvičce. Celý proces čištění můžeme opakovat podle potřeby.
Zdroj: wikipedie, Český geologický ústav avČR, historie Manětína, internet a vlastní zkušenosti a postřehy...
Přeji příjemný lov a kdo zkusí rýžování zlata tak mu přeji úspěch...