Lovoš a Kibička
Lovoš je významná krajinná dominanta okraje Českého středohoří, zvedající se nad Lovosicemi.
Geologie Lovoše
Souměrný vrchol Velkého Lovoše (kóta 570 m) se sklonem svahů 20 – 25°, představuje selektivní erozí vypreparovanou přívodní dráhu (tvořenou olivinickým nefelinitem s vysokým obsahem vápenatých sloučenin) bazaltového vulkánu, který již podlehl erozi. Hornina místy vystupuje na povrch skalkami s naznačenou sloupcovitou odlučností. Pod nimi jsou rozlehlá suťová pole, tvořená hranolovitými, gravitačně vytříděnými bloky a úlomky. Svahy kopce jsou pokryty hlinitokamenitými kvartérními sedimenty.
Kibička (z němčiny: Kibitschken neboli spíše nesprávně Kybička či Malý Lovoš, kóta 489 m) je hřbet táhnoucí se JZ-SV směrem, který nasedá na kužel Velkého Lovoše v mělkém sedle. Jím probíhá ostrá hranice mezi oběma tělesy. Malý Lovoš je subvulkanické těleso, které je tvořeno sodalitickým trachytem. Na jeho hřebeni vystupuje několik skupin kvádrovitých skalních bloků s deskovou odlučností, pod kterými jsou vytvořeny sutě z velkých deskovitých úlomků.
Obě tělesa, patrně oddělená zlomem, intrudují do křídových sedimentů a spolu s nimi jsou součástí tektonicky nejvýše vyzvednuté kry v oblasti Českého středohoří. Pod křídovými sedimenty pod Lovošem jsou permokarbonské ryolity, které zde tvoří rozsáhlý příkrov na podložním krystaliniku. Podél jižního úpatí Lovoše probíhá významné poruchové pásmo litoměřického zlomu.
Původní kužel sopky byl asi 300 metrů nad vrcholem Lovoše. A právě vodní toky obnažily ztuhlé podpovrchové magma a prohlubovaly údolí, což dalo Českému středohoří majestátní krajinný ráz.
Odlučnost
Odlučností se rozumí plochy dělitelnosti magmatických hornin. Okrajové části těles magmatických hornin chladnou rychleji, což v hornině vyvolává napětí, jež se vyrovnává vznikem odlučných puklin; často rozhodují o užití a způsobu těžby kamene. Podle tvaru těchto ploch rozdělujeme odlučnost na deskovitou, sloupcovou, kulovitou, lavicovou a jiné odlučnosti.
Sloupcová odlučnost
Jak vzniká sloupcovitá odlučnost? Při chladnutí magmatu (žhavé magma má vždy o 6 - 8 % větší objem než magma vychladlé) dochází k zmenšování objemu a vzniku pravidelných trhlin a sloupců, obvykle kolmo na směr . Obvykle vznikají pětiboké až šestiboké sloupy, výjimkou nejsou sloupy až desetiboké. Chladnutí magmatu probíhá od okraje směrem ke středu. Velikost (průměr) sloupů je závislé na rychlosti chladnutí.
Vznik sloupcové odlučnosti
Typickou horninou se sloupcovou odlučností je bazalt. Bezesporu nejznámějším útvarem je Panská skála na Práchni u Nového Boru, hovorově označovaná jako "kamenné varhany" nebo "skalní varhany". Proslulá je pravděpodobně díky neobvyklému vzhledu a velmi zřetelně modelovaným sloupcům. Ze zahraničí je velmi známá skála islandského vodopádu Svartifoss.
Většina těchto útvarů vznikla při třetihorní sopečné činnosti. Láva vystupovala na povrch z hloubek větších než 30 km. Při rovnoměrném velmi pomalém ochlazování lávy vznikaly většinou pěti nebo šestiboké sloupce. V pozdějších údobích byly různými erozními procesy obnažovány a preparovány.
Deskovitá odlučnost
Deskovitá odlučnost vzniká při tuhnutí lávových proudů a příkrovů. Povrch lávy tuhne rychleji, čímž vzniká pevná kůra. Chladnoucí hornina tak praská podél puklin, které jsou rovnoběžné s povrchem, protože odpor proti smrštění je rovnoběžně s povrchem velmi malý, ve srovnání s odporem kolmo k povrchu. Deskovitá odlučnost může být v závislosti na mocnosti desek lupenitá, tence deskovitá, hrubě deskovitá nebo lavicovitá. Vyskytuje se u výlevných hornin, ale také u hlubinných.
Typickou horninou s deskovou odlučností je trachyt, nebo velmi blízký fonolit (horniny světle šedé až nazelenalé barvy). Rozdíl mezi trachytem a fonolitem (znělcem) je v chemickém složení; sodalitický trachyt ve větší míře obsahuje minerál zvaný sodalit.
Kulovitá odlučnost
Při rovnoměrném smršťování ve všech směrech kolem určitých center vzniká kulovitá (sférická) odlučnost. Lze ji spatřit u hlubinných vyvřelin (žuly, diority, gabra aj.). Pro sopečné sklo – perlit, je typická drobně kulovitá odlučnost, tzv. perlitická.
Zvětrávání
Zvětrávání je proces, při němž působí fyzikální, chemické a biologické pochody a jevy na horninu, která je vystavena povětrnostním vlivům. Původně celistvá hornina se rozpadá na drobnější části, mění svoji fyzikální strukturu a někdy také chemické vlastnosti. Částečně nebo úplně zvětralá hornina může zůstat na místě a může se stát půdní matečnou horninou nebo může být erozí odnesena na jiné místo. Zvětrávání může trvat geologicky poměrně krátkou dobu (v řádu let) nebo také dlouhou dobu (v řádu milionů let). Rychlost zvětrávání je závislá především na vlastnostech původní horniny (některé horniny zvětrávají velmi rychle, některé pomalu), dále na klimatu (ve vlhkém a teplém podnebí probíhá zvětrávání rychle, ve studeném pomalu). Fyzikální, chemické a biologické zvětrávání obvykle probíhá souběžně, každé však má za různých okolností převahu.
Fyzikální (mechanické) zvětrávání
Fyzikální zvětrávání je proces, při kterém dochází k rozpadu hornin, aniž by nastaly výraznější změny v jejich chemickém složení. Na horniny působí především rozdíly teplot. Například v suchém tropickém klimatu v poušti může rozdíl teplot mezi dnem a nocí činit až 60°C. Horniny nevydrží v soudržném stavu, v horku se roztahují, v chladu smršťují a objevují se v nich pukliny. Původní velké kamenné bloky se mohou takto rozpadnout až na písek.
V mírném, subpolárním a polárním klimatu působí na horniny často teploty okolo 0°C. Jakmile se v hornině objeví jakákoli puklina vzniklá již pří vzniku horniny nebo vzniklá předchozím procesem, pak při teplotě nad 0°C do ní může natéct voda. Při teplotách pod nulou voda zmrzne, zvětší svůj objem o 1/10 a okolní horninu roztrhne. Pukliny se zvětšují, původně celistvé kamenné bloky se mohou tímto zvětráváním rozpadnout až na písek. Popsaný jev se jmenuje mrazové zvětrávání.
Chemické zvětrávání
Hornina se skládá z horninotvorných minerálů. Při chemickém zvětrávání proběhne v hornině chemická reakce a jeden nebo více minerálů v hornině změní svůj chemický vzorec.
Na chemickém zvětrávání má rozhodující podíl voda v atmosférických srážkách. Voda působí na horniny mechanicky, ale pokud ve vzduchu reaguje s atmosférickým oxidem uhličitým (H2O + CO2 = H2CO3), stává se slabou kyselinou uhličitou, která na horniny působí i chemicky. Za vyšších teplot, tedy v tropickém a vlhkém podnebí je chemické působení vody rychlejší. Příkladem může být zvětrávání živců. V mírném podnebí se horniny obsahující živec, třeba žula, rozpadnou na drobný písek, ale pořád je v nich obsažen živec s původním chemickým vzorcem. V tropickém a vlhkém podnebí živce zvětrají na kaolinit, což je minerál s jiným chemickým vzorcem než má živec.
Biologické zvětrávání
Biologickým zvětráváním se rozumí působení živých organismů na horniny. Někdy se přitom mění chemický vzorec horninotvorných minerálů, někdy nikoliv. Horniny zvětrávají vlivem mikroorganismů, lišejníků nebo jsou rozrušovány kořeny rostlin. Na zvětrávání má velmi silný vliv činnost člověka, zejména při těžbě surovin, při zakládání staveb, při ukládání odpadů a podobně.
Výsledkem zvětrávání je zvětralina (reziduum). Pokud nastanou další přírodní procesy, zejména tvorba humusu, pak na zvětralinách vznikají půdy. Podmínkou samozřejmě je skutečnost, že zvětralina není odnesena erozí.
Suťová pole
Jako suť označujeme hranaté úlomky hornin od velikosti ořechu až po metrové bloky vzniklé zvětráváním a rozpadem skalních masívů. Úlomky menších rozměrů jsou horninová drť. Tvar úlomků závisí na petrografické povaze hornin, na jejich odlučnosti, na puklinovém systému apod. Svahovou plochu na strmých svazích (sklon větší než 20°), pokrytou z větší části sutí, označujeme jako suťové pole. Vlivem gravitace dochází k ukládání úlomků od horní části pole až k úpatí svahu. Většinou jde o plochy o rozloze několika desítek až stovek metrů, nepravidelného tvaru v horní části užší, dole se rozšiřující.
Suťové pole
Suťová pole na Lovoši, letecký pohled
Podmínkou uznání logu je potřeba zaslání odpovědí na tyto otázky:
1) Při cestě od waypointu 1 k vrcholu Lovoše (výchozí souřadnice) jsou na několika místech vidět výchozy horniny s typickou odlučností. Popište o jakou odlučnost se jedná a podle toho odhadněte o jakou se jedná horninu.
2) Jaký musí být minimální sklon svahu se suťovým polem?
3) Proč dochází k akumulaci úlomků na svazích Lovoše (lze vidět na waypointu 1)? Jsou úlomky na svahu nějakým způsobem vytříděné? Zdůvodni proč ano, či proč ne.
4) Pozorujte skalní masiv na waypointu 2, popište mi směr (orientaci) puklin. Převažuje rovnoběžná orientace, převažují horizontální nebo vertikální pukliny? Na základě orientace puklin zkuste vyslovit závěr, o jaký typ odlučnosti se jedná.
5) Jakou úlohu sehrávají plochy odlučnosti (pukliny) při zvětrávání. Čeho jsou příčinou? Který z následujících činitelů zvětrávání je podle vás převažující na lokalitě (voda, střídání teplot)? Zdůvodněte svůj výběr.
6) Povinně přiložte foto u 9. zastavení naučné stezky, buď sebe (není nutné ukazovat tvář, viz foto), nebo předmět, který vás jednoznačně identifikuje.
Odpovědi zasílejte přes profil, poté můžete ihned logovat, pokud bude něco špatně, ozvu se.
Pokud nebude log obsahovat povinnou fotografii, nebo neobdržím odpovědi na otázky, log bez upozornění smažu (platí pravidlo nejprve odpovědi, poté logování).
Zdroje:
- Informační tabule na místě
- České středohoří - kolektiv autorů, ČGÚ Praha 1996
- Atlas skalních, zemních a půdních tvarů - J. Rubín, B. Balatka a kol., Academia Praha 1986
- web Geologické mapy – Pavel Bokr
- on-line Geologická encyklopedie (http://www.geology.cz/aplikace/encyklopedie/term.pl)
- CHKO České středohoří
Poděkování:
Bubenik_cz za neocenitelnou odbornou pomoc při tvorbě listingu.
Soon....