Proč VÝROČNÍ?
Moji rodiče se brali před dvaceti jedna lety. Já u toho bohužel nemohl být, protože mi je teprve patnáct, takže jsem v tu dobu ještě nebyl na světě. Nechal jsem si o tom, alespoň vyprávět. Postupně jsem si zapisoval informace, protože mě napadl nápad udělat výroční keš. Původně měla být k 20. výročí, ale bohužel jsem to nestihl zpracovat, a tak je keš k 21. výročí. Takže jako dar ode mě mají tuto keš. Původně měla začínat u obřadní síně v Praze, ale nakonec jsem se rozhodl dát keš do míst, kam se moji rodiče vydali na svatební cestu. I tak mi dala hodně práce a usilí, ale myslím si, že stojí za to. Schránka funguje i jako šperkovnice, jelikož mi to přišlo ke svatbě tématické. Takže neváhejte a přineste sem prstýnky, náhrdelníky, náušnice i cokoliv podobného. A pokud možno zlaté...nebo alespoň skoro zlaté:-)A zase si třeba něco hezkého můžete odnést na památku.
Příběh
Ahoj, já jsem Adam. Potřeboval bych od tebe pomoc, ale dříve než ti řeknu, co po tobě chci, tak tě uvedu do děje. Pojď se semnou přenést do časů minulých. Nepředstavuj si pyramidy ani Vikingy. Já se chci přesunout pouze o 21 let. Do roku 2001. Vrátíme se spolu v čase přesně na ráno 13.7. do Petrohradské ulice v Praze. Tam bydleli moji rodiče a tam také začíná můj příběh. Jo a proč 13.7. ? Protože zrovna v tento den mají moji rodiče svatbu. A není to jen tak ledajaký den. Je to pátek třináctého. Pro spoustu lidí obrovská hrozba. Jiný termín bohužel nebyl volný, tak to přijali jako výzvu.
Moje maminka, Martina, má jako svědkyni tetu Jitku a můj tatínek, Petr, má svědka strýce Pavla. To je jen tak na úvod, ale teď se pojďme schovat za tamten hezký keř. Tam bychom mohli počkat až půjdou na svatbu...
Hele, už si to štrádují na pražský zámeček ve Vršovicích. Pojď, půjdeme za nimi. I kdyby nás viděli, tak se nic nestane, protože já se narodil až o pět let později a tebe nikdy neviděli.
...A jsme u zámečku. Jdou dovnitř. My však bohužel zůstaneme venku. Ty ani já na to nejsme vhodně oblečeni. Ale támhle je okénko, tak akorát pro dva. Pojď se podívat, třeba tam bude něco vidět...
Je to celkem vysoko, ale něco málo uvidíme. Když ne, tak to strýc Tomáš natáčí. To je poslední svatební host. Naši to pojali totiž hodně komorně, ale to tady rozvádět nebudu...
Tomáš : „Petře, máme problém. Ta kamera má vybitou baterku.“ Martina: „Jejda, já jí zapomněla nabít.“ Petr: „Tak to holt nebude natočené. Co se dá dělat. Tady to nevyřeším.“ Jóó, pátek 13...
Paní oddávající jim dovoluje vytáhnout jedinou klimatizaci vzadu v sále, takže hodí kameru do zásuvky, tudíž jakýsi záznam z tohoto okamžiku existovat bude. Za cenu toho, že se místnost začíná plnit nesnesitelným horkem. Naštěstí to ta paní nijak neprotahuje. Rodiče si říkají své ano, nasazují si prsteny a svědci vše stvrzují svými podpisy. Komorní svatba je do 10 minut dokonána. Uf. Moji rodiče teď jdou oslavovat do vršovické restaurace Ambrosie. Jdou i s Jitkou a Pavlem…..ale my se vrátíme ještě zhruba o dvě hodinky zpátky a tam začne upravený předpříběh později zasazený do zdejších reálií.
Pavel s tátou se probouzejí docela pozdě a hlava jim dost třeští. Holt se slavilo do pozdních nebo chcete-li brzkých ranních hodin a neříkal bych tomu snad ani loučení se svobodou. Naši v tu chvíli spolu byli už 10 let a mojí budoucí ségře byly přes 2 roky. Oba jsou zralí dát si tak mokrý hadr na hlavu a lehnout si. Ale svatba je svatba a to je holt povinnost. Takže se z toho snaží oklepat, zmátořit a začnou se upravovat. Máma sice říká, že se už dost upravili včera, ale hledí si své garderóby a na chlapy nedbá, neb ví, že to nejsou žádní cucáci a že to zvládnou. Když už jsou všichni hození do gala a máma tříme v rukou takovou tu svatební kytičku, řekne, ať si všichni zkontrolují doklady, sama mrkne, jestli má prstýnky a vyráží do parného pražského pozdnějšího dopoledne….Pavel v tom začne nervózně hledat svojí peněženku s doklady. On i táta ji vidí naposledy předchozí večer na schodech před bytem a Pavel se začíná obávat, že je pryč a že tudíž nemůže svědčit a celkem to rodičům pohnojil. I táta s mámou začínají horečnatě hledat a propadají panice……..
…teď se přesuneme v prostoru. Jsme na Vysočině kousek od Moudrova, na úvodních souřadnicích a tady se ten původní příběh začne prolínat s tímhle letterem. Pavel zaparkoval geovozidlo a dumá, kam se vydat, kde sakra ta zpropadená šrajtofle může být??? Drbe si hlavu, že to včera neměl s tím alkoholem takhle přehnat. Není mu moc dobře, je horko a jdou na něj mdloby. Dohaduje se s tátou, proč na jeho peněženku nedával větší pozor, ale to je naprosto bezpředmětné a jen to přilévá olej do výhně. Je tu 1 cesta a silnice, takže může vyrazit hledat třemi směry. Vydá se nazdařbůh a polohlasně se modlí, ač je ateista. Asi ho přitahuje nějaké místo, kde by se na Boha skutečně mohl obrátit. Snad mu odpustí, že v něj nevěří a podá mu pomocnou ruku. A skutečně najde takovou malou kapličku. Není dále než 100 metrů od místa, kde začínal. Jen si už nepamatuje směr, kterým se vydal. Začíná se polohlasně modlit nebo alespoň něco žvatlá, protože hodiny náboženství v osmdesátkách moc nefrčely. Ještě popojde k vedle stojícímu křížku a pokračuje ve svých nářcích.
Za tím křížkem jsou takové dva pichláky. S tisíci jehličkami. Stejnými, jaké má teď Pavel v hlavě. A buší mu zevnitř do lebky. Div, že se mu hlava nerozeskočí. Nejradši by ty pichláky vyndal z hlavy. Nebo alespoň do těchhle za křížkem sáhne a třeba mu něco napoví. Neví proč, ale začíná si předříkávat abecedu…A, B, C, D….au, to to píchá. Měl si vzít rukavice. Další dnešní chyba. Ale ta písmena by šla třeba někam dosadit, ale co to vlastně celé znamená. Sedne si a zhluboka dýchá, vyndavajíc si z rukou jemné, ale o to ostřejší bodlinky. Teď mu přijdou horší, než ty v hlavě. Měl si fakt vzít rukavice. Ale jakási stopa to je. 4 písmena…ale co s nimi? A co s tím, co je uvnitř??? Nechápe.
Tím, jak je horko a jak mu je dost ouvej, tak se mu jako přízrak ukáže na okamžik ve vzduchu jakási rovnice. Jen si jí rychle zapamatovat, než zase zmizí. Je to tak přízračné a nadpozemské…rychle sbírá zbytky zdravého rozumu, vyndává takový zmuchlaný papírek a propisku a snaží se tu formuli rychle napsat. Snad ani nedýchá, aby jí nezahnal a nevyplašil, protože věří, že to je to, co mu někdo napovídá shora. Rychle zapisuje 49.23.(A-D)C(A-A). Zhluboka polkne a teď mu to začíná mizet. Přivře oči a vidí ještě něco: 14.58.A(C-B-D)(A+B).
Začne znovu provětrávat svůj mozek a najednou mu ta písmena i co se skrývalo pod nimi dávají logiku. Rychle spočítá výsledek a věří, že ho to přivede k peněžence. Svatba už každou chvíli začne. Běží tam, co mu ukázaly pichláky u křížku a tuší, že ten přízrak asi viděl špatně nebo si ho nesprávně zapsal. Vzdychne. Copak tady může něco být? Asi těžko. Tady stojí jak pitomec a nechápe, co se od něj čeká. Má ten Pavel ale opravdu dlouhé vedení. On mu to táta také často říká i když ho má rád. A jak Pavel měří přes 2 metry, tak vždycky ještě dodává dlouhé a vysoké. Ale po chvíli mu všechno scvakne a on si jde správným směrem pro peněženku. Je totiž chvíli před polednem a sluníčko ho hřeje na pravém uchu. Už mu přestává i dunět v hlavě. Jen doufá, že nepůjde daleko. A je to tak. Po pár metrech - snad několika desítkách, těžko říci (?) - opravdu něco nachází. Je to ale to, co hledá? Jakási skříňka, ale jak do ní? Ještě před tím jí totiž musí nějak odemknout. No jasně, tady se už nemůže seknout. Tady je to totiž hned jasné. A uvnitř vidí svojí milovanou peněženku. Jako obvykle bez peněz, ale s občankou. To si oddechl. On i všichni aktéři. A za chvilku si mí budoucí rodiče řekli 2x ANO. A vy si můžete říct: Dám si razítko :-)A můžu nahlédnout do té šperkovnice a něco vyměnit.
Ve skutečnosti byla peněženka na palubce za sklem tátovy zelené felicie na rušné ulici ve Vršovicích. A světe div se, odemčené. V ulici, kde prý každý den vykradli alespoň jedno auto. Asi ten den měl ty flamendry opravdu tam nahoře někdo rád. Nechali jí tam, když šli večer koupit ještě něco k pití a pak vyvenčit Pavlova pejska. Tak aby jí neztratili, nechali si jí v autě a oba si pamatovali okamžik, když opouštěli byt a ležela na schodech. Lidská mysl je občas holt vrtkavá…………….
Přeju příjemnou zábavu a hodně štěstí při hledání.
|