Nedávno jsme narazili v černovírské ročence z roku 2019 na skvěle zpracovaný článek od Rudolfa Hradečného o těžbě písku v Černovíře a nejbližším okolí. Koho toto téma nezajímá a ještě k tomu nerad čte dlouhý listing, tak ať tuto keš odloví pro radost z procházky k ní a získaného bodu. Věříme však, že se najdou i tací, které listing zaujme a obohatí o nové poznatky z historie této části Olomouce, tak jako nás.
Černovírští pískaři
V roce 1913 přichází do Černovíra mladý Václav Milder. Hledá zde nový domov. Všímá si okolí a hlavně, svoje dojmy si zapisuje a tak nám zanechává důležité svědectví nejen o stavu obce, ale také o lidech a jejich činnosti. Ostatně, poslechněme si jeho první dojmy: ...byla to hrbolatá a za deště blátivá, za tmy neosvětlená cesta, na nynějším náměstí Frajtově potok s kalužemi sloužící jako husí pastvisko, staré domky z „vepřovic“ volaly po řádné opravě a sociální poměry pracujícího chudého proletariátu nevalné. Typickým černovírským zjevem té doby byly černovírské chudé pradleny peroucí prádlo pro vojsko olomoucké posádky a černovírští a lazečtí pískaři, těžící ručně písek a štěrk z řeky Moravy, aby tak svoje živobytí svých mnohdy početných rodin uhájili. Dvě činnosti spjaté s řekou Moravou (praní prádla a těžba písku) ho zaujaly natolik, že je neváhal zaznamenat. Pro nás tak zanechal důležité svědectví, že již na přelomu století byla těžba písku a štěrku z řeky Moravy v Černovíře důležitým zdrojem obživy. Dnes si už jen těžko představíme, o jak těžkou práci šlo.
Vraťme se o jedno století zpět a sledujme, jak se postupně příležitostná dřina změnila v zajímavé podnikání, které nakonec poznamenalo i krajinu, zvláště v západní části černovírského katastru. Obec, situovaná severně od Olomouce, je od roku 1919 jejím předměstím. Leží v Hornomoravském úvalu, který je geologicky poměrně mladou sníženinou. Zde se po miliony let ukládaly sladkovodní (jezerní a říční) písky, později pak říční nánosy řeky Moravy a jejich přítoků. Z tohoto období jsou zachovány především hrubé štěrky, písčité hlíny, jemnozrnné písky a povodňové hlíny. Ve východní části černovírského katastrálního území jsou rozsáhlé plochy černých slatinných půd a hlín. V historickém období bylo celé území pokryto lužním pralesem. Příčinou osídlení v prostoru pod hradišťským kopcem na levém břehu Moravy byl velmi pravděpodobně výchoz kulmských břidlic, který zde dodnes přehrazuje řeku ve směru východ – západ. Pro plavbu či překročení toku nebezpečné místo skýtalo možnost obživy při službách pro kupecké lodě (přetahování peřejemi) a karavany (při přechodu řeky). Morava, která tvoří osu katastrálního území Černovíra, oplývala hojností ryb, byla přirozenou spojnicí s územím ležícím proti proudu. Každoročně přinášela stovky tun naplavenin. Těmi zanášela sníženiny a prohlubně. Část jich zůstávala na povrchu v podobě písečných a štěrkových mělčin a náplavů. Poměrně lehká dostupnost vedla při růstu zájmu o písek a štěrk na přelomu 19. a 20. století k jejich těžbě. Předmětem zájmu tehdejších pískařů nebyly zatím hlubší usazeniny. Ty čekaly na své objevitele a hlavně nebylo možné je s tehdy dostupnými technickými prostředky efektivně těžit. Lidé ale znali povrchové náplavy Moravy, které se navíc na určitých místech periodicky obnovovaly. Písek a štěrk z nich odebírali pro vlastní domácí potřebu. Štěrk a větší valouny byly vhodné ke zpevňování cest a hlavně neustále rozbahněných selských dvorů. Jemnější písek sloužil k sypání cestiček v sadech a zahradách. Jemný písek používaly hospodyně k drhnutí podlah a nádobí, jako popeliště pro slepice a rády si v něm hrály děti. Ještě v 19. století se objevil nový zájemce – armáda. Olomoucká posádka zpevňovala vedle svých cest také „execír-placy“ (cvičáky) a tu nejlepší kvalitu vyžadovala pro jízdárny. Těch bylo v Olomouci několik a písek se zde musel pravidelně obměňovat. Hlavní ovšem bylo, že vojsko bylo ochotné za dodávku štěrku a písku platit.
Zájem o štěrkopísky vzrostl po zrušení olomoucké pevnosti. Nastal překotný stavební ruch. Vyrůstaly nové moderní domy, celé ulice rostly jako houby po dešti. Při budování se začala ve větší míře používat staronová stavební hmota – beton. Zatímco pevnostní stavby byly budovány z pálených cihel (první užití volně uloženého betonu na zpevnění cihlových kleneb je doloženo až v letech 1871–76 na Radíkovské pevnůstce), nové moderní činžáky se bez betonu neobejdou a beton se neobejde bez štěrku a písku. Říčního! A toho je v Moravě zatím dost. Jenom ho dostat z řeky na stavby. A této příležitosti se černovírští nádeníci, pardon nyní už pískaři, a hospodáři, disponující koňskými potahy, chopili.
Hodně štěrku a písku bylo vytěženo při regulaci řeky Moravy. Ta probíhala v režii města ve dvou etapách. V roce 1909 bylo vyrovnáno koryto od černovírského jezu proti proudu a v roce 1912 po proudu až po dnešní ulici Komenského. Hráze v přibližně dnešní podobě byly navršeny až v roce 1924, a tak mohl Václav Milder pískaře v řece skutečně pozorovat. Po černovírském jezu zůstala dlouhá léta památka: rozsáhlá zátoka pod dnešní Sokolovnou, které se obecně říkalo Okroužek. Voda se zde při zvýšených stavech točila a po opadnutí hladiny se zde těžil písek a štěrk ještě v polovině minulého století. První pískaři používali jednoduché nářadí. Především to byly lopaty. K vyvážení hmoty na břeh sloužila dřevěná jednoduchá kolečka. Důležitou pomůckou byly silné desky – fošny. Z těch sestavovali pískaři někdy podivuhodné konstrukce jako oporu pro nohy při těžbě a jako trasu pro lepší pohyb koleček s pískem. Na břehu se vršil vyvezený materiál na nevysoké hromady k odvodnění. Potom byl přes katr vytříděn podle požadavku zákazníka a koňským spřežením odvezen na místo určení. Narovnání říčního koryta a zrušení jezu v Černovíře přispělo k rychlejšímu průtoku vody. Povodním, jak víme, nezabránilo. Přestalo ale přinášení a ukládání štěrkopískových nánosů. Zůstal pouze Okroužek, ale k uspokojení potřeb to bylo málo. Objevila se však jiná příležitost! Podnikavý černovírský občan pan Dudek využil toho, že v místě zrušeného esovitého meandru západně od obce bylo při regulačních pracích odhaleno několik metrů silné ložisko štěrkopísku a začal zde soustavnou těžbu. Do toho ale vypukla v roce 1914 válka. Téměř ustala stavební činnost, nádeníci i sedláci rukovali a tím skončilo i slibně rozjeté pískařské podnikání. Na novou příležitost si Černovírští museli počkat až do dvacátých let. Po těžkých začátcích nového Československa a nyní už české Olomouce se poměry stabilizovaly. Nedostatek bytů a naděje obyvatel na lepší uspořádání sociálních poměrů stejně jako nové příležitosti k výdělku, to vše nastartovalo nebývalý stavební ruch. Vždyť jen do roku 1933 bylo v Olomouci postaveno téměř 2000 obytných domů. Vedle toho se stavěly i veřejné budovy a výrobní podniky.
Ukázalo se, že celé území západně od Černovíra, na pravém břehu Moravy je jedinečnou zásobárnou štěrkopísku. Ten sem řeka ukládala po staletí. Na katastrálních mapách najdeme toto území pod označením polní trati Špitálka. Skutečně, stačilo odstranit horní vrstvu ornice, která zde dosahovala mocnost 80 až 100 centimetrů, a byli jste na písečné vrstvě. Ta sahala do hloubky čtyř až osmi metrů. Poměrná snadnost a zájem stavebníků po žádané surovině vedly k tomu, že zde majitelé pozemků otevírali pískovny jednu po druhé. Směle můžeme nazvat území Špitálky černovírským Klondikem. K dispozici je letecký snímek daného území z roku 1938. Na něm napočítáme od lazecké pevnůstky po Lazce 13 selských pískoven, osm z nich v provozu. Aby nemuseli majitelé budovat dlouhé příjezdové komunikace, jsou všechny situovány co nejblíže státní silnice do Chomoutova. K těm pěti mimo provoz patřila například Dudkova pískovna situovaná u pevnůstky. Tady se začalo těžit ještě před válkou a byla tedy už vytěžena. Podobně i jiné (Bázlerova), kde se majitel dostal na hranice vlastního pozemku a nemohl odkrýt další těžební prostor. Nejobtížnější bylo se na štěrkopískovou vrstvu dostat. Potom už sedláci najímali pískaře a ti pracovali lopatou, krumpáčem a různými háky, jimiž se vrstva štěrkopísku rozrušovala. Po odtěžení horních vrstev narazili na spodní vodu. Další těžba byla obtížnější, protože byla prováděna z plovoucích konstrukcí. Pískaři používali lopatu se zvýšenými okraji – koreček. Ten byl na delší násadě. Dělník ho spustil až na dno, bytelnou násadu zapřel o pevnou podložku, zapáčil a ručkováním po bidle vytahoval nabranou hmotu. Po odvodnění na břehu a případné další úpravě (katrování) byl materiál připraven pro zákazníka. Pro černovírské a lazecké hospodáře to byli ti nejbližší stavebníci v Černovíře: stavby kolem ulice Jablonského, rostly Nové Lazce a dnešní Letná. To mělo výhodu v tom, že povoz bylo možné obrátit za den několikrát. I když byla při tomto primitivním způsobu těžby omezena síla dobývané vrstvy na průměrných 150 až 200 centimetrů pod hladinou (podle stavu spodní vody), dosáhli černovírští pískaři podivuhodných výkonů. O tom svědčí nejenom objem vytěženého materiálu. V těžebním poli Jezírka (Hulíkova jezírka) se dokutali až do 10. století před naším letopočtem. Střepy, které předal Okresnímu vlastivědnému muzeu pan Grygárek, byly identifikovány jako pozůstatek popelnicového pole z období Lužické kultury. Zároveň je to nezvratný důkaz vůbec prvního osídlení na katastrálním území Černovíra. Ještě starší nález odevzdal do muzea tehdejší žák školy Jenda Dostál. Jde o krásně opracovaný sekeromlat z období neolitu. Bohužel, podle dárce byl nalezen v náplavu řeky mezi pevnůstkou a Lazcemi. Mohl být tedy přinesen vodou odjinud. Zůstává smutnou otázkou, kolik podobných artefaktů bylo při těžbě nenávratně ztraceno. Několik pískoven přečkalo i Protektorát (Benýškova pískovna u pevnůstky), některé byly přeměněny na rekreační rybníky (Dudkova pískovna). V padesátých letech byly zaváženy komunálním odpadem a stavebním rumem a posléze rekultivovány. Po skončení války se sláva černovírských selských pískoven a pískařů už nevrátila. Nastávající doba, zvláště potom padesátá léta, soukromému podnikání nepřála.
V roce 1952 byl k plnění úkolů v první pětiletce založen národní podnik Štěrkovny a pískovny Olomouc. První průmyslová těžba korečkovým rypadlem byla provedena ještě na pomezí katastrů Černovír – Řepčín, kde bylo vytěžené větší ložisko. Vzniklé jezero je pamětníkům známé pod lidovým názvem Tajvan. V roce 1957 bylo založeno Jednotné zemědělské družstvo Černovír a to převzalo selskou půdu včetně pískoven. Většina jich byla během krátké doby zlikvidována a překryta půdou v rámci technicko hospodářských úprav. Stala se opět obdělávanou zemědělskou plochou v rámci jednotlivých honů. Těžba štěrkopísku na černovírském katastru prakticky ustala. Štěrkovny a pískovny Olomouc odkryly a vytěžily v blízkosti dvě velké plochy: Poděbrady a Chomoutovské jezero. Dnešní mechanizovaná a vysoce sofistikovaná těžba probíhá na ložisku Náklo, kde jsou mohutné vrstvy těženy až do hloubky 25 metrů. Zachované pozůstatky těžby písku v polní trati Špitálka slouží dnes k různým účelům. Některé jsou vedeny jako rybářské revíry, jiné slouží k rekreaci, najdeme mezi nimi i intenzivně využívanou manipulační plochu. Jediná bývalá pískovna zůstává zachována ve stavu, v němž byla před lety těžba ukončena. Jedná se o Bázlerovu pískovnu, kterou najdete uprostřed in-line stezky mezi Lazcemi a Řepčínem. Celková výměra chráněného území činí více než 5 hektarů, z toho vodní plocha 0,38 ha. Přírodní památku – druhotně vzniklý biotop – tvoří jezírko, jeho okolí s břehovými porosty a nově založené louky s vysazenými remízky. Dotčené parcely jsou v majetku města Olomouce a celé území bylo vyhlášeno přírodní památkou v roce 1995. Bázlerova pískovna je názornou ukázkou přírodní přeměny, kterou by bez zásahu člověka prošly i ostatní bývalé selské pískovny.