Hudlická skála

Zvu vás na velmi atraktivní turistické místo - Hudlickou skálu (487 m), ze které jsou překrásné výhledy do všech stran. Na některé zajímavosti jsou namířené průhledové směrovky.

Souřadnice vás přivedly k východní straně severní části Hudlické skály. Zde můžete zaparkovat geovozidlo a pokračovat pěšky.

Na vrchol kamenného masívu se dostanete po modré značce pěšinou, která rozděluje skálu na severní a jižní část. Asi 250 metrů dlouhá skála, tvořící dominantu obce, je protažena ve směru JZ - SV. Částečně je porostlá vegetací (převážně břízy a borovice), ale ještě po 2. světové válce byla skála holá.

Geologická charakteristika

Hudlická skála je morfologicky výrazný skalní hřbet horniny odolné vůči erozi a zvětrávání, který je tvořený silicitem (buližníkem) a je doslova vypreparovaná působením dlouhodobé eroze z měkčího okolí.

Co znamená měkčí okolí? V období svrchní křídy bylo české území z velké části zaplaveno mořem a tato záplava zanechala na našem území velmi patrné stopy v podobě mocných sedimentárních hornin a fosílií. Zůstaly zde kaolinické pískovce a vápnité jíly. Tato přírodní zvláštnost berounského regionu vznikla před desítkami miliónů let v údobí zvaném OLIGOCÉN. Na jejím vytváření se podílely různé geologické pochody jako eroze = rozrývání a denudace = obnažování. Hlavními činiteli těchto gigantických přeměn zemského povrchu byly především tyto vlivy - voda, led, vítr a tektonické zdvihy ker českého masívu.

V této krajině se v řádu miliónů let vytvářela mohutná údolí a na povrch vystupovala celá horstva, ale ani ta neodolala intenzívní denudační činnosti. Zvětráváním a odnosem zvětralé horniny vodou se terén pozvolna měnil a z jeho povrchu čněly jen ty nejodolnější a nejtvrdší horniny (jako např. Hudlická skála). Ze zvětralé horniny se pak následně stala tzv. mateční hornina roztroušená v okolní krajině. Takovým způsobem se tedy zrodila celá řada buližníkových skal. Kromě této skály je možné vidět i další v okolí Hudlic, např. u obce Svatá nebo na Unhošťsku.

Jak dochází k zvětrávání?

Zvětrávání je proces, při němž působí mechanické (fyzikální), chemické a biologické pochody a jevy na horninu, která je vystavena povětrnostním vlivům. Původně celistvá hornina se rozpadá na drobnější části, mění svoji fyzikální strukturu a někdy také chemické vlastnosti. Částečně nebo úplně zvětralá hornina může zůstat na místě a stát se mateční horninou nebo může být erozí odnesena na jiné místo. Zvětrávání může trvat různě dlouhou dobu, zde to bylo v řádu miliónů let. Rychlost zvětrávání je závislá především na vlastnostech původní horniny a také na klimatu.

Mechanické (fyzikální), chemické a biologické zvětrávání obvykle probíhá souběžně, každé má však převahu za různých okolností.

Mechanické – vede k rozpadu horniny na menší částice až na minerální složky, kde dochází ke změně fyzikální povahy horniny. K mechanickému zvětrávání dochází zejména tepelnými změnami, růstem krystalů a jejich objemovými změnami a mechanickým působením rostlin. Mrazové zvětrávání vzniká tlakem mrznoucí vody v mikroskopických trhlinkách hornin. Mrznoucí voda zvětšuje svůj objem, až se postupně začne trhlina prostřednictvím krystalizační síly zvětšovat. Mrazové zvětrávání probíhá nejintenzivněji v oblastech, kde teplota mezi dnem a nocí přechází přes 0°C viz obr.

1 - průnik vody, 2 – led, 3 - eroze

Chemické – zde dochází k rozkladu horniny působením chemických procesů, mění se chemické složení horniny. Chemické zvětrávání je závislé na teplotě a vlhkosti, přičemž čím je vyšší teplota, tím je proces chemického zvětrávání rychlejší. Voda hraje v tomto typu zvětrávání roli rozpouštědla. Dále zde působí kyslík z ovzduší, oxid uhličitý, srážková voda obohacená o minerály, slabé kyseliny (uhličitá, sírová), pyrit (sulfid železnatý) a přírodní kouřové plyny. Hlavní chemické reakce, které se vyskytují při chemickém zvětrávání, jsou:

• hydrolýza, kdy se ionty vody stávají součástí strukturní mřížky nerostů

• rozpouštění

• oxidace, která způsobuje vzrůst kladného elektrického náboje ve struktuře krystalů

• hydratace, což je obohacování minerálu vodou

• karbonatizace, kdy dochází ke slučování s oxidem uhličitým

Biologické - na biologickém zvětrávání se nejvíce podílejí rostlinné a živočišné organismy, dále různé bakterie (nitrogenní, sirné, železité), plísně, lišejníky, houby apod. Pro biologické zvětrávání mají význam huminové kyseliny, jež vznikají při rozkladu organismů. Rozklad organismů zahrnuje procesy tlení, trouchnivění a rozrušování kořeny rostlin.

Zvětrávání závisí na vlastnostech klimatu, geografické poloze, nadmořské výšce a vlastnostech horniny, která zvětrává. Jedná se o proces selektivní – lidově řečeno - výběrový, jenž si vybírá méně odolné horniny.

Buližník je křemitá hornina a jeho barvu ovlivňují příměsí oxidu železa a uhlíku v podobě grafitu. Buližník není ale jen z křemene, obsahuje i zbytky droboučkých mřížovců a někdy také zbytky křemenitých hub. Místy se v hornině vyskytuje příměs jílových minerálů. Mívá barvu v různých odstínech šedi. Někdy víc do hnědé, jinde zas do černé barvy, často se žilkami bílého křemene.

Buližníky se hojně vyskytují v usazených vrstvách ve středních a západních Čechách, kde tvoří protáhlá čočkovitá tělesa o rozměrech řádu stovek metrů. Tato tělesa bývají soustředěna v pruzích sledovatelných na mnohakilometrové vzdálenosti. Díky své odolnosti vůči zvětrávání a erozi tvoří v krajině vyvýšeniny a skaliska. Co se týče stáří, patří mezi nejstarší horniny v Českém masívu. Některé zdroje uvádí až 650 miliónů let. Tento tmavý kámen si zachovává po mnoho miliónů let, ostré hrany a členité výstupy.

Jak vlastně buližník vznikl?

Na to není úplně jednotný názor, ale mezi geology převažuje shoda, že k tvorbě této horniny přispěly hydrotermální roztoky spjaté s vulkanickou činností.

Na vrcholu Hudlické skály lze pozorovat mohutnou destrukci a dávný posun obrovských buližníkových bloků. Ač je buližník tvrdá hornina, tyto destrukce vznikly mrazovými procesy ještě z dob ledových. Skály se pak trhají a vznikají bizarní, štíhlé, věžovité a další útvary. Tak také vznikl chráněný skalní převis, na jehož stěně je patrný velmi zajímavý ohlaz vzniklý před milióny let posuvem ohromné části horniny.

Pod temenem skály na jižní straně je úzký štěrbinovitý vchod do nekrasové jeskyně, která je téměř 12 metrů dlouhá (některé zdroje uvádí až 19 metrů). Vstupní chodbička do tohoto prostoru je dost těžko průlezná. Asi po dvou metrech se na pravou stranu rozšiřuje ve větší prostor. Odtud je možné dostat se dvěma směry do zadní části jeskyně, jejíž střed je vyplněn zřícenými bloky a menšími balvany. Jeskynní prostor byl prvně změřen a mapován v roce 1954. Jeho dno je na mnoha místech pokryto slabou vrstvou splaveného i navátého humusu, v němž se nalézají kosterní zbytky drobných hlodavců.

O jeskyni v Hudlické skále se zmínil již dříve ve své sbírce pověstí z tohoto regionu berounský profesor Kazda. V nejzazším koutě jeskyně je kamenný stůl, za nímž prý sedává panna v bílém rouchu a šije košili. Každým rokem udělá jeden jediný steh. Až bude košile došita, přijde konec světa. Kamenný stůl, sedadlo i bílá panna jsou samozřejmě výplodem lidské fantazie.

Pro uznání logu je nutné správně odpovědět na tyto otázky:

1. Z jakého geologického období pochází hornina buližník?
2. Čím je ovlivněna barva buližníku?
3. Jaká barva buližníku převládá na této skále?
4. Proč je buližník tak tvrdý?
5. Vysvětlete, proč Hudlická skála vyčnívá nad terénem, který v okolí jinak rychleji zvětrává?
6. K logu přidejte vaše foto z návštěvy tohoto místa.