Kdo se bojí, nesmí do lesa
Tak zní staré pravidlo. V lese na nás číhá spousta strašidelných věcí, a při západu slunce se pomalu probouzí noční obyvatelé lesa. Každou chvilku se zpoza keřů ozývá praskání větviček, někde v korunách stromů houká sova, a támhle za pařezem se zrovna něco mihlo.
V dáli zavyl nějaký pes… Nebo snad… Nebo snad hejkal? Ale ne, ten přece neexistuje. Už se stmívá, mezi stromy už jen taktak vidím pod nohy. Co to…ten pařez nějak divně svítí… Asi světlušky, co jiného… Ale světlušky se přece hýbají… Že by… Ne, ne bludičky to být nemůžou. Nejsem dítě, abych na něco takového věřila. Asi by bylo fajn nepřemýšlet a rychle utíkat.
Au, kořen. To jsem teď opravdu potřebovala. Ještě, že jsem si nevyvrkla kotník, takhle v lese… v noci… Asi už mám mžitky před očima, protože přede mnou stojí kostlivec a mává na mě svou kostnatou rukou. Jsem si na 100% jistá, že jsem střízlivá a rozhodně nemůžu mít žádné halucinace. Jak tak na něj koukám, vypadá, že mi ukazuje nějakým směrem… Asi už nemám co ztratit. Pěkně mu poděkuji, on na mě cení svoje zubiska v obrovském úsměvu a kráčím po cestě až do Branišova. Uf, už jsem myslela, že se z toho Křemešníku nedostanu.
Druhý den navečer jsem chtěla milého kostlivce navštívit a ještě jednou mu poděkovat za dobrou radu a třeba s ním prohodit pár slov. Vždyť takový kostlivec asi moc kamarádů na pokec nemá. Ale ať jsem hledala sebevíc, kostlivec se už nikdy neukázal. Asi se zjevuje pouze zbloudilým pocestným, nebo těm, kteří něco hledají…
Keš se nachází kousek od asfaltové cesty, ale těch pár metrů ke keši se musí lesem, takže doporučuji kolo/ kočárek nechat u cesty.
Lovu zdar! :)