|
Ichnofosilie - fosilní stopy
Ve fosilním záznamu se často zachovávají kromě zkamenělin organismů i stopy po jejich činnosti, které označujeme jako ichnofosilie (fosilní stopy), kterými se zabývá odvětví paleontologie zvané ichnologie.
Podle definice se za stopy považují výsledky činnosti organismů, které jistým způsobem odrážejí morfologii původce, ale neodpovídají přesně jeho tvaru (aby nebyly mezi stopy řazené schránky, které si organismus sestavuje z materiálu z okolí - tzv. agutinované schránky jako je tomu např. v nedaleké lokalitě Na Vinici, kde je světoznámé naleziště trilobitů), a při kterých dochází k manipulaci s cizím materiálem (aby nebyla mezi stopy řazena vajíčka).
Podle tvaru stopy zde můžeme pozorovat stopy lezení mořských červů z období ordoviku, což je geologický útvar starších prvohor (paleozoikum) a je tedy také součástí eónu fanerozoika.
O období
Název podle starověkého kmene Ordoviků (ve Walesu obývali území severně od Silurů) zavedl Charles Lapworth roku 1879 pro uloženiny tzv. druhé fauny, kterým v Čechách odpovídala Barrandova etapa D. Název sám byl však kodifikován až na 21. geologickém kongresu v Kodani roku 1960.
Spodní hranice je charakterizována nástupem graptolitů (Dictyonema flabelliforma) a změnami v trilobitové fauně, svrchní hranice pak je vedena po graptolitové zóně Akidograptus acuminatus.
Na konci kambria došlo k dočasnému ústupu moře a v některých oblastech i k slabému vrásnění. V geosynklinálních oblastech Evropy však sedimentační cyklus probíhal většinou bez přerušení. Ordovické moře zalilo značnou část zpevněných bloků a vyznačovalo se malými hloubkovými rozdíly. Maximální transgrese moře probíhala v caradocu (berounu). Kolem starých štítů, zejména v severních částech kontinentů, vznikaly organogenní vápence. Těmito místy pravděpodobně probíhalo teplé rovníkové pásmo. V hlubších oblastech(například ve střední Evropě, severní Africe aj.) se ukládaly písčitojílové sedimenty (hlavně graptolitové břidlice. Tyto sedimenty jsou důkazem chladnějšího podnebí v těchto oblastech. Ordovik je považován za jedno z nejchladnějších období v historii naší Země. Jižní pól se v té době nacházel na území kontinentu Gondwana v oblasti dnešní Sahary. Na tomto kontinentu se v nejvyšším ordoviku vytvořil mohutný kontinentální ledovec, jehož vznik způsobil pokles hladiny světového oceánu o sto i více metrů.
Pro geosynklinální oblasti jsou významné podmořské a podpovrchové výlevy zásaditých magmat. Sopečnou činností bylo moře obohacováno o železité látky. Vysrážením sloučenin železa (patrně činností baktérií) vznikla význačná ložiska seménkových železných rud (střední Čechy, Durynsko, Severní Amerika a jiné).
O jaké organizmy se jedná?
Skolithos (dříve hláskovaný Scolithus nebo Skolithus) a Phycodes jsou běžná stopová fosilní ichnogenie, která je nebo byla původně přibližně vertikální válcovitá. Je produkována řadou organismů v mělkých mořských prostředích po celém světě a v sedimentárních horninách se jeví jako liniové rysy.
Studium ichnofosilií výrazně napomáhá možnosti sestavení paleoekologických a paleogeografických rekonstrukcí a také lze učinit odhady o hloubce dna a podmínkách prostředí.
Obrovská výhoda při studiu ichnofosilií spočívá v tom, že jsou nepřemístitelné (na rozdíl od živočichů či rostlin, které mohou být před fosilizací transportovány), a vypovídají tak o prostředí vzniku (přímo na místě). Ichnofosilie lze také lokálně využít ke stratigrafickým účelům.
Největší stratigrafický význam mají ichnofosilie v nejsvrchnějším proterozoiku a nejspodnějším kambriu. Například báze kambria je dána výskytem ichnofosilie Treptichnus pedum. Ichnofosilie jsou také odolnější vůči metamorfóze než tělesné zachované fosilie, což umožňuje využití ichnofosilií ve stratigrafii metamorfovaných jednotek. Nesmírně důležité jsou v případech, kdy se nezachovají zkameněliny organismů, např. když jsou schránky rozpuštěny ještě před fosilizací.
Také tvoří často jediné svědectví o organismech s měkkými těly.
|