Javorná (Latzdorf)
Na počátku 19. století, zde majitel ondřejovického panství Karel Ignác Salis nechal postavit železnou huť. Dříví pro topení měl k dispozici v okolních vlastních lesích. V údolí Javorné byl i dostatek vody. V první fázi byla železná ruda dovážena, později těžena v pěti dolech rejvízské rudní oblasti. Nově otevřený důl Josef na Rejvízu poskytoval od r. 1824 rudu dobré kovnatosti, ta se pohybovala mezí 14 až 20 procenty, ale nadměrné množství vody ztěžovalo těžbu do té míry, že bylo nutno od ní upustit. V dole bylo zaměstnáno dosti Čechů, kteří se po roce 1795 ve značném počtu usadili na Rejvízu, z nichž se zejména Jan Svatoš osvědčil jako zkušený šichtmistr. Po vytěžení dolů v okolí Javorné byla železná ruda dovážena především z Pruska (dnes Polsko).
V roce 1821 ondřejovické panství i s železárnami odkoupili opavští podnikatelé Vincenz Tlach a Vincenz Keil. 1831 Ondřejovice s železárnami získala po smrti svého otce Keilova dcera Charlota a její manžel Eduard Rudzinski von Rudno.
Podle zprávy Wilhelma Müllera, který byl správce huti v letech 1841–1843 se železárenský komplex skládal z těchto částí:
(Na obrázku vidíte jejich umístění ve vsi, popis je níže.)
1. Vysoká pec
Byla postavena v roce 1801, vyhořela v r. 1885 a už nebyla obnovena. Byla vysoká více jak 8 m a kolem roku 1841 proběhla její rekonstrukce, byl zřízen přívod vzduchu. Dodnes je v terénu čitelný prostor, kde pec stála. Svědčí o tom také haldový materiál ze strusky rozesetý po obou stranách potoka.
Vzhled vysoké pece v 19. století (Adamov).
Drtírna (Pochwerk)
Drcení rudy a žiloviny pomocí několika tluček. Byla poháněná vodním kolem. Materiál se ručně třídil. Stála v horní části vsi u potoka. V okolí vysoké pece.
Na obrázku dobový pochwerk.
2. Pila byla poháněna vodním kolem, vodu přiváděl 100 m dlouhý náhon, zbytky kterého stále jsou viditelné v terénu pod keší.
3. Horní hamr Josefův (Oberhammer) a 4. Vincenzův hamr
Ocelářské a kovářské dílny vybavené bucharem poháněným vodním kolem. Vlastní vodní kola obvykle v hamru poháněla měchy, rozdmýchávající kovářskou výheň a brus pro zabrušování a ostření železných výrobků. V obou hamrech se týdně vyrobilo 20 – 35 q kovaného železa a 1 – 2 q pozinkovaného železa. U Josefova hamru byly dva rybníky, u Vincenzova 1 menší.
 |
 |
| Josefův hamr |
Vincencův hamr |
5. Horní válcovna a zámečnická dílna
Nacházela se vedle Vincenzova hamru. K budově byl přiveden náhon pro dva válcovací stroje na výrobu železného a pozinkovaného plechu, ty poháněla vodní energie. Kromě válcovny zde byla zámečnická dílna se dvěma výhněmi. Týdně se ve válcovně vyrobilo 100 q pozinkovaného plechu a 50 q železného plechu.
6. Správní budova
Zahrnovala mimo bytů pro pro mistry, úředníky, také kuchyně, kanceláře a sklepy. Byly zde umístěny stáje a vozovna pro vozy, menší tesařská dílna, kůlny a hasičská stříkačka. V těsné blízkosti byl rybník k regulaci toku vody náhonu pro dolní válcovnu. Objekt stojí dodnes a je v soukromém vlastnictví.
7. Dolní válcovna
Byla postavena v roce 1826. K pohonu dvou válcovacích stolic sloužila dvě vodní kola. Týdně se vyrobilo 100 q černého plechu nebo 50 q železného plechu.
8. Pozinkovna (výrobna bílého plechu)
V letech 1828 – 1827 sloužila k emailování, v r. 1847 byla budova zmodernizována. Týdně se zde pozinkovalo 15 – 20 kusů plechu.
8. Strojírna
Budova stála v řadě s pozinkovnou. Byla postavena v r. 1829 a fungovala až do r. 1947, kdy vyhořela. Byla zde kovárna, soustružnická dílna a slévárna.
Největšího rozvoje dosáhly železárny v letech 1840 – 1877 za vedení Karla Jaschke, W. Müllera a E. Wilhelma. Vedle železného plechu se vyráběl plech zinkový, měděný, cínový a olověný, a to ve všech rozměrech a tloušťkách. Dále se vyráběly hřebíky, drát a řada dalších výrobků. Firma Tlach&Keil byla prvním podnikem, který vyřešil a propracoval metodu rafinace surového zinku ve velkém. Teprve po této úpravě, která si vyžádala velké finanční oběti, bylo možno zpracovávat zinek již za studena, aniž by se lámal nebo ztrácel na ohebnosti a pružnosti. Pro své podniky ve Slezsku získala firma výhradní privilegium na rafinaci zinku. Za tento přínos získala na výstavě v roce 1856 v Paříži bronzovou medaili. A tak od původního hutnění železné rudy a výroby černých železných plechů a železného zboží se přešlo k výrobě plechu pozinkovaného a měděného. Surový zinek se přivážel z hutí v Pruském Slezsku a z haličských hutí v okolí Krakova. Měď se vozila z Horních Uher (Slovensko). Výrobky byly prvotřídní a velmi hledané. Od r. 1875 do roku 1911 vedl závod syn zemřelého V. Keila se svým švagrem J. W. Hirschem. Toto období je ovšem považováno za úpadkové. V r. 1911 firma Tlach& Keil pronajala železárny firmě Quisek, který se později spojil s Geppertem a vznikla firma Quisek&Geppert. V roce 1918 došlo k rozpuštění staré a renomované firmy V. Tlach a V. Keil, což bylo ohlášeno v listu Troppauer Zeitung z 5. ledna 1918. V meziválečném období byla produkce firmy Quisek&Geppert v Javorné už jen sporadická. Hlavní náplní byla výroba železných mostových jeřábů pro jesenické kamenolomy. Tato výroba byla obnovena krátce i po 2. sv. válce. Konec podnikání na Javorné způsobil zničující požár provozoven v r. 1947.
Dnes v Javorné z 6,5 km průmyslových závodů zbylo jen několik málo budov, část rybníků a náhonů. Do údolí se vrátila příroda a klid. Je zde krásně.