Psal se rok 1741, když na Hukvaldské panství přijel Johann Ziegenbock, veterán války o Španělské dědictví a šlechtic ze Slezska. Údajně prchal před Pruskými vojsky, která postupovala od severu při slezských válkách. Od hejtmana Matyáše Valentina Molitora, na přímluvu neznámého vlivného přítele a za nemalý obnos, získal do správy malou usedlost na jižním okraji panství v obci Trojanovice, o kterou si vyloženě řekl, a právo hospodařit ve zdejších rozsáhlých lesích.

Na místní obyvatele od začátku působil jako podivín. Malý vzrůstem, s hustým plnovousem a vrásčitou tváří, která neodpovídala jeho stáří kolem 60 let. Všechny záležitosti navenek za něj vyřizoval jeho pobočník Konrád Steiner, velmi schopný a vzdělaný muž, původem snad z Královce. Konrád se staral o všechny úřední věci, zabezpečení chodu statku a také najímal dělníky na práce v lese. Velmi brzy se však mezi lidmi začalo šuškat, že uprostřed kopců se děje něco velmi podivného. Dělníci o tom nechtěli mluvit, když na to přišla v hostinci řeč, tak i veselí chlapíci zvážněli a byli skoupí na slovo. Práce v lese byla nebezpečná a čas od času se tam stávaly smrtelné nehody. Ale bylo náhodou, že těžká zranění postihovala převážně ty, kteří se přecijen svěřili v úzkém kruhu rodiny anebo nejbližších přátel? Práce to byla dobře placená a v chudém podhorském kraji o ni nikdo nechtěl přijít, tak všichni mlčeli.

Johann Ziegenbock několikrát do týdne odcházel ze svého statku jižním směrem a zpovzdálí dohlížel na stavební práce probíhající na odlehlé parcele. Pod hranou svahu ve velké jámě dělníci lámali kámen a kopali přitom štolu hlouběji a hlouběji do hory. Z kamene přímo nad štolou stavěli mohutnou kamennou stavbu, která rostla více a více do výšky. Jak šly roky, mezi lidmi se vyprávěly mysteriózní až fantastické příběhy a historky se zaručeným původem. Ziegenbock svým zjevem připomínal trpaslíka a tak se říkalo, že na hoře staví svůj hrad a hluboká štola jej má propojit s trpasličím královstvím pod zemí. Také měl být černokněžníkem z dávných časů a do hlubin země chtěl ukrýt zdroj své síly a nesmrtelnosti, aby na něj nikdo nedosáhl. Ti pragmatičtější zase uvažovali, že pod zemí musí být zdroj velkého bohatství, vydatná zlatá nebo stříbrná žíla, aby se důlní dílo vyplatilo. Jistě však nikdo nevěděl nic, dělníci měli přísně zakázáno o stavbě v lese mluvit, smrtelné nehody byly stále častější a ze Ziegenbocka šel strach. Stížnosti na něj hejtman Molitor vždy smetl ze stolu a odmítal prošetřit podivná úmrtí.

Vše se však změnilo po roce 1755, kdy hejtmana Molitora nahradil vrchní úředník Anton Jakob Kolísko, jenž vyslyšel proseb z Trojanovic a vyslal spolehlivého podřízeného úředníka Leopolda Kramáře, aby případ prošetřil. Nešlo to však úplně hladce, Konrád Steiner odmítal Kramáře pustit na državy Ziegenbocka a odvolával se na dekret vydaný roku 1741 Molitorem, který zajišťoval Ziegenbockovi absolutní svrchovanost nad svými pozemky. Úřední tahanice však došly tak daleko, že na přelomu jara a léta roku 1757 se vydal Kramář v čele početné výpravy místních obyvatel i přes protesty Steinera na místo hluboko v lese, které popsali dělníci, aby prošetřil, co se tam děje. Pod kopcem dnes zvaným Kršla se jim do cesty postavil Steiner a několik žoldáků. Kramář se pokoušel vyjednat volný průchod a apeloval na ně, že násilím se nic nevyřeší, jenže se stalo, že v rostoucím napětí jeden žoldák vystřelil a těžce zranil jednoho z vesničanů. Dalšímu průběhu už nešlo zabránit. Rozlícený dav se vrhnul na skupinku žoldáků s velkou přesilou, zahnal je na útěk a neoblomný Steiner byl na místě ubit. Když dav došel až na místo stavby, spatřil mohutnou a vysokou kamennou věž, tyčící se mezi stromy. Lidé byli ohromeni, včetně dělníků, kteří stavbu v této podobě nikdy neviděli. Kamenná věž vyrostla doslova přes noc.

Jenže po Johannovi Ziegenbockovi jako by se slehla zem. Na svém statku nebyl, vlastně nikdo ho už týdny neviděl. Musel se schovávat ve věži. Věž však neměla žádné dveře ani okna a vchod do štoly pod ní byl zasypán. Kramář tedy povolal císařské sapéry z pevnosti Olomouc, aby udělali do věže díru. Než sapéři dorazí, nechal věž hlídat. Ve dne byl u věže naprostý klid, ale v noci korunu věže ozařovala mdlá načervenalá záře, z útrob se ozývalo podivné mumlání připomínající zaříkávání a také tlumené údery mlátků a želízek, při kterých se otřásala zem kolem věže. Ozbrojené hlídky u věže se klepaly hrůzou a vstávaly jim vlasy na hlavě, zkušení vojáci popisovali, že nikdy nic tak hrozného nezažili. Sapéři měli dorazit v sobotu, ale jakmile se tak stalo, již jich nebylo potřeba. Navečer předchozího dne se přihnala velká bouřka, toho roku první. Hustý déšť a silný vítr bičoval krajinu a nebe křižovaly mohutné blesky. Vyděšená hlídka prchla od věže, přesně ve 23h večer zasáhl blesk statek Johanna Ziegenbocka a následný požár jej spálil do základů. Když se lidé ráno po bouřce vrátili k věži, nalezli pouze obrovskou hromadu kamení a Ziegenbock zmizel beze stopy. Stalo se tak v pátek, 13. května roku 1757.

O těchto událostech z poloviny osmnáctého století se v místních kronikách nedochoval ani řádek, snad sám Leopold Kramář se postaral o to, aby případ Johanna Ziegenbocka zůstal navždy zapomenut, neboť události doprovázející jeho počínání ve zdejším kraji byly příliš pobuřující a neuvěřitelné. Mezi lidmi se však ještě dlouho vyprávělo o tajuplném šlechtici, který stavěl na kopci věž a kutal tak hluboko pod ní, až se věž zřítila a pohřbila ho pod svými základy. Těžko říct, jaká touha, běs či mamon ho k tomu poháněly. Dodnes je prý možné na místě kamenné věže, zvláště za temných nocí, slyšet z hlubin země údery kladiva, jak se Ziegenbock snaží prokopat na povrch.

Kudy ke keši

Jak již podle příběhu víte, stojíte nedaleko Kamenné věže a její tajemství vám pomohou odhalit indície, které jste si zapsali cestou. Stačí provést jednoduchý výpočet a dosadit do souřadnic. Pokud jste si příběh o Johannu Ziegenbockovi přečetli pozorně, tak hned poznáte, jestli jsou spočítané souřadnice správně. Kdo nečte, bloudí...

Finální souřadnice

N 49°3(B),(E)(D+B)(A)

E 018°1(G-F),(C+A)(E)(F)

Poznámka pod čarou

Kdyby příběh o Kamenné věži vešel v široké povědomí a nebyl úmyslně zapomenut, nemuselo by roku 1982 dojít k opakování historie jen zhruba 1,5km daleko pod stejnou horou, jejíž název Kozinec je jedinou připomínkou na Johanna Ziegenbocka.

Zdroje