Masakr sudetských Němců na Podbořansku
Je začátek června roku 1945, Československo je po sedmi letech opět svobodné. V pohraničí ještě není dost českých četníků ani vojáků, a tak tam na pořádek dohlížejí české Revoluční gardy, kterým i Češi přezdívají „rabovací“. Jsou také na Podbořansku, v severozápadních Čechách. Právě tady se odehrál jeden z velkých poválečných excesů na našem území.
Revoluční gardisti dohlížejí na Němce Zdroj Soukromý archiv J Hasenöhrla.jpg | Foto: Soukromý archiv J Hasenöhrla
„Zkraje června 45 jsem byl u svého dědy v hostinci, v Očihově. Tam jsem na vlastní oči viděl, jak revoluční gardisté zatýkali mého otce. Na korbě nákladního vozu ho odvezli do vězení v Podbořanech. To bylo naposledy, co jsem ho viděl,“ říká starý jednaosmdesátiletý muž. V době, o které vypráví, mu bylo šestnáct let.
V podvečer 7. června 1945 se od nedalekého valovského lesa, kterému místní Němci říkali Elementenwald, ozvala střelba. Pamětník se velmi záhy dozvěděl, co se stalo.
„Několik revolučních gardistů přišlo podvečer do vesnice. Přikázali nám, několika klukům a mužům, abychom sebrali krumpáče a lopaty. Když jsme přišli k lesu, viděli jsme tam ležet mrtvoly.“
Když dorazili na místo, byla už tma, vypravuje osmdesátník: „Na kraji lesa stáli Češi s kulomety. Nebylo jich víc než deset. Čas od času nám stříleli nad hlavami. Přikázali nám, abychom začali kopat jámy.“
Vykopali dva mělké hroby, necelý půldruhý metr hluboké. Pak dostali příkaz svléknout mrtvá těla a naskládat je do hrobů.
„Pochopitelně jsme měli strach, že v těch jámách skončíme i my. Mysleli jsme si, že až tu jámu vykopeme, střelí nás do hlavy a spadneme do ní také.“ Netušil, že v jedné ze dvou jam ležel i jeho otec. To se dozvěděl až později.
„Když bylo po všem, směli jsme odejít domů,“ vzpomíná si na pocit úlevy, že tuto noc přežil. „Cestou jsme se zastavili u potoka, abychom se umyli. Měli jsme ruce od krve.“
Tento starý muž, který žije v jedné vesnici v Bavorsku a který je posledním žijícím pamětníkem podbořanského masakru.
Kdo byli zastřelení Němci?
Příběh podbořanského masakru, který se stal u valovského lesa, není zdaleka úplný. Stále je tu mnoho otázek: Kdo byly ti zastřelení Němci? Těch zhruba sedmdesát Němců? Byli to obyčejní lidé, nebo nacisté a ochotní přisluhovači Třetí říše? Odpověď rozhodně není jednoznačná.
V seznamu obětí, který sestavili sudetští Němci, jsou u jmen obětí poznámky – dělník, úředník, rolník… Nejsou to ale úplné údaje.
Revoluční gardisté se zajatými Němci - Podbořany Zdroj Archiv J Hasenöhrla .jpg | Foto: Soukromý archiv J Hasenöhrla
„To byli většinou ti, kteří tady zastávali nějaké funkce, úřady,“ říká František Barák, rodák a pamětník z Podbořan, ročník 1926. „Samozřejmě že mezi nimi byl i prostý člověk. Ale spíš to byli lidé, kteří se angažovali, o kterých bylo známo, že někoho udali a dostali někoho do koncentráku.“
Jeho tvrzení se shoduje s tím, co stojí v seznamech členů nacistických organizací, uložených v Archivu bezpečnostních složek České republiky. Mezi oběťmi podbořanského masakru byli také členové NSDAP, několik z nich patřilo k jednotkám SA a našlo se mezi nimi i pár příslušníků SS.
Podbořansko: nacionálně-socialistický kraj?
„Před válkou to tady bylo dobrý,“ vzpomíná František Barák. „Soužití s Němci bylo ideální. 26, 30, 35. Otec měl orchestr, v něm Němci, Češi, krásně se snášeli. Výborná spolupráce s Němci.“
Všechno se prý změnilo až s agitací Konráda Henleina a jeho Sudetoněmecké strany. Z některých německých sousedů se najednou stali fanatici.
„Jak jsme se k nim nedali, tak jsme tady měli peklo. Když se začalo stmívat, tak najednou buch buch a už jsme měli v obýváku dlažební kostky na podlaze. A rozbitá okna. Tato okna!
V tomto domku bydleli už před válkou. „Pak jsme to už nezasklívali a mazali jsme. Člověk se bál jít ven, odplivovali si před vámi – tschechische svině, tschechische schwein, říkali.“Byla podepsána Mnichovská dohoda. A když potom do zabraných Sudet, do Podbořan na začátku října roku 1938 dorazila německá armáda, „v ulicích zavládla radost a lidé slavili“ – tak to ve svých vzpomínkách sepsala jedna německá rodačka z Očihova. Masírovaní nacistickou propagandou a s pocitem, že Československo není jejich stát, se konečně vrátili domů, do Říše.
Nutno říct, že Žatecko, ve kterém Podbořany leží, patřilo k pohraničním regionům, které si nacionálně-socialistické ideály osvojily velmi rychle.
Žatecký okresní vůdce NSDAP Alois Kaiser v roce 1940 sliboval „vyčistit okres nejen od Židů, ale také od všech Čechů“. Což se mu v případě Židů v podstatě podařilo.
Pochody smrti a masové hroby
Masové hroby na Podbořansku nebyly v roce 1945 nic ojedinělého. Nejen v divokých poválečných týdnech, ale ještě v době, kdy zemi spravovali nacisté.
Podbořanskem v posledních měsících války prošlo několik takzvaných pochodů smrti. Na několika místech jsou zakopáni ti, kteří už nemohli dál a kteří zemřeli vysílením nebo byli zastřeleni.
Zdokumentovaný je také osud dubnového transportu z koncentračního tábora na sasko-české hranici. Vlak se zuboženými vězni mířil do Terezína.
Vlak projel Podbořany a zastavil se v Kašticích. Do Terezína ale nedojel, vězni byli v hrozném stavu. Byli zastřeleni, asi 230 obětí na životech. Pohřbeni byli ve staré pískovně.“
Po válce, hned v roce ‘45, byl tento hromadný hrob otevřen a těla pochována na pšovském hřbitově. Mezi oběťmi byli Poláci, Rusové, Holanďané, Belgičané, Francouzi, Italové, byla tam zastoupená celá okupovaná Evropa.
Když se blížila kapitulace Třetí říše, přední nacisté a prominenti z Podbořanska vzali nohy na ramena, zmizeli. Zůstali zde řadoví členové. Nejspíš si mysleli, že se jim nic nestane.
Jenže následovalo živelné a nahodilé zatýkání v režii Revoluční gardy. „Byli to fanatici. Stačilo jim upozornění. Nic nevyšetřovali. Ukázali a bylo to,“ vzpomíná opět František Barák.
Sebrali kupříkladu také invalidu z první světové války, protože si mysleli, že ke zranění přišel v té poslední válce. V budově podbořanského soudu skončilo ve vězení na sedmdesát Němců.
7. června pětačtyřicátého roku je odtud v podvečer vyvedla zhruba desítka členů Revoluční gardy v improvizovaných uniformách. Jejich průvod viděl tehdy sedmnáctiletý Josef Hasenöhrl.
„Stál jsem nedaleko našeho domu, ještě když jsme tam bydleli, před odsunem. Viděl jsem tlupu asi padesáti lidí – nepočítal jsem je přesně – okolo byli hlídači v béžových uniformách Afrikakorpsu. Vedli je směrem na Očihov, z Podbořan ven. Myslel jsem, že asi půjdou někam na práci.“ Jenže zanedlouho se od valovského lesa, od Elementenwaldu, ozvala střelba.
Jak se to vlastně stalo?
Co přesně se na kopci mezi Podbořany a Očihovem stalo? Pamětníků je málo, zato verzí je mnoho.
„Oni je vedli z Podbořan na Plzeň po silnici, ale když přišli k tomu lesu, který je nad Podbořany, tak se jim začali rozutíkat,“ říká Václav Jelínek, který na Podbořansko, do vesnice Letov, přišel v šestačtyřicátém roce.
„Vedla je Rabovací garda, jak se jim tady říkalo, a když se jim začali rozutíkávat, tak je všechny postříleli.“ Panu Jelínkovi bylo tenkrát 17 let. „Vím, že si tady o tom v hospodě lidé povídali. Každý to věděl.“
To, co si lidé mezi sebou vyprávějí, začne od jisté doby žít vlastním životem. Ivo Frühauf, současný kronikář obce Očihov, slyšel podobnou verzi červnových událostí:
„Vedli skupinu – měli to být gestapáci, kteří měli mít něco společného s Lidicemi. A měli je dovést do vězení a k soudu v Podbořanech. Když přišli k tomu lesu, tak oni se rozprchli a utíkali na všechny strany a oni je postříleli.“
Další verze masakru je zaznamenána ve zprávě vyšetřovací komise z roku 1947. Vyšetřování bylo rychlé a s překvapivým závěrem: Tento zločin údajně spáchali Rusové, vojáci Rudé armády. Ve zprávě se píše:
Zpráva vyšetřovací komise Zdroj Archiv bezpečnostních slože ČR .JPG | Foto: Archiv bezpečnostních složek
„(…) do tábora se dostavili příslušníci sovětské armády vedení důstojníkem, kteří podle nezjištěného klíče vybrali 70 Němců většinou příslušníků SS a udali, že je odvádějí, aby byli odvezeni do Ruska na práci. Němce pak odvedli směrem na Očihov a podle zpráv v místě kolujících je u leda po pravé straně silnice Podbořany-Očihov (…) postříleli.“
Václav Jelínek z Letova řekl, že v kraji o tom každý věděl. Ve zprávě komise však překvapivě stojí: „Svědci tohoto případu zjištěni nebyli.“ Vůle k vyšetřovaní, zdá se, nebyla velká.
A že se kolona Němců na kopci rozutekla, jak se povídá na Podbořansku? Postřílení Němci leželi zhruba 200 metrů od cesty. A na jednom místě. Verze o jejich útěku se tedy nejeví pravděpodobná. Vše nasvědčuje tomu, že se u valovského lesa odehrála poprava bez soudu. Jakých se v českém pohraničí odehrály stovky nebo spíš tisíce.
Kde jsou těla?
Kde jsou dnes ostatky zastřelených Němců? Kde jsou ty dva masové hroby, o kterých vyprávěl poslední žijící pamětník a které zmiňuje zpráva vyšetřovací komise?
Vraťme se k příběhu sedmnáctiletého chlapce, který sledoval kolonu zatčených Němců v doprovodu Revolučních gardistů. Vraťme se k Josefu Hasenöhrlovi, dnes dvaaosmdesátiletému muži.
Pan Hasenöhrl emigroval v roce 1973 na Západ, do Německa. Vstoupil do Sudetoněmeckého landsmanšaftu, spojil se s ostatními krajany z Podbořanska, kteří byli po válce odsunuti.
Mezi sebou o masakru pochopitelně mluvili. Koneckonců mnoho z nich, stejně jako Josef Hasenöhrl, ztratilo u valovského lesa příbuzné. Po listopadovém převratu se rozhodl hroby najít.
„Aby ti zastřelení měli řádný pohřeb. Aby byli řádně uloženi v hrobu tak, jak se pro křesťany patří,“ vysvětluje Hasenöhrl důvod svého hledání.
„Bohužel jsem žádné hroby nenašel,“ přiznává. „Přestože jsem věděl, kde asi jsou. Snažil jsem se s pomocí dvou bagrů a s povolením od Ministerstva vnitra kopat na různých místech. A při tom jsme nic nenašli. Dělali jsme analýzy, letadlem se to filmovalo, ale do dnešního dne se nic neobjevilo.“
Konec tohoto příběhu tak zůstává otevřený a tím vlastně také trochu tajemný. Chybějí těla a tím chybí důkaz, že k povraždění sedmdesáti Němců skutečně došlo.
Přiložená mapka Zdroj Archiv bezpečnostních slože ČR.JPG | Foto: Archiv bezpečnostních složek
O tom ale nikdo nepochybuje, nejen v Německu, ale ani tady v Čechách, na Podbořansku. Je dost dobře možné – a některé indicie to napovídají -, že těla byla po válce tajně exhumována a spálena, popřípadě uložena na jiném místě.
Příběh masakru u Valovského lesa nebo - jak Němci říkají – u Elementenwaldu přivádí k obyčejné myšlence: že násilí plodí jenom násilí. Poválečné krutosti, které spáchali Češi na Němcích, nepřišly jen tak, z čistého nebe. Předcházela jim nacistická hrůzovláda. Nejspíš proto byly poválečné zločiny společensky akceptovány. A nejspíš proto nebyly nikdy vyšetřeny. Pachatelé podbořanského masakru se nikdy nedostali před soud.
zdroj:irozhlas
I když ke keši vede polní cesta, doporučujeme vozidla zanechat na jednom z parkovišt a dojít po svých. Nejblíže je to ze silnice Podbořany-Očihov, nejdále pak z Valova, bud po polní cestě nebo lesem po lesních cestách (Pro ty co mají rádi procházky).