Nevím, jestli jste slyšeli o pokladech zavřených v Babí hůrce - to je ta památná hora nad Šumicemi. U nás se o tom udržují pověsti a všechny se shodují v tom, že zlato není pro lidi požehnáním. Mnozí však před touto pravdou zavírají oči a říkají si: “Nu což, zkusit to mohu, na mě snad ty povídačky neplatí. A kdyby, v nejhorším se vrátím domů s prázdnou.”
Tak asi uvažovali dva peněz chtiví baráčníci, když se kteréhosi roku, ale to už je hodně dávno, vypravili o Velkém pátku za zlatem na Babí hůrku. Opřeni o hole z vazového dříví, postavili se k balvanu na vrcholu hory a napínali uši, aby při závanu větru zachytili začátek pašijí, zpívaných v šumickém kostele.
Po dlouhém čekání přinesl k nim větřík tichý zpěv. Sotva však se z kostela ozvalo: “Za onoho času Ježíš vyšel s učedníky svými přes potok Cedron,” zahučel jim nad hlavou hrom a skála se s rachotem otevřela. Před nimi zela temná hlubina. Opatrně se rozhlédli, není-li někdo nablízku, ale nějak se jim dolů nechtělo. Jeden druhého strkal dopředu a najednou se jim oběma brady rozklepaly. “Máš strach?” zašeptal prvý. “Zima je mně!” ještě tišeji odpověděl druhý a na potvrzení svých slov pořádně zajektal zuby. “Tak rychle!” pobídl prvý. “Teď nebo nikdy!” opáčil druhý.
Když si takto navzájem dodali odvahy, narazili beranice na uši a hupky, hup po kamenech dolů pod zem. Každý měl přichystán důkladný vak, aby nabral zlata co nejvíce. Kuráže měli též dost. Věděli také, že nikdo z nich nesmí při práci promluvit, ani dát najevo strach. Zpívané pašije trvají déle než půl hodiny, nu - spolehnout se na to nelze. V podzemí letí čas na vlaštovčích křídlech, ani se nenadáš a rok je pryč. “Ty sudy zde jsou plny zlatých jablek. Kousat to nemůžeš, to dá rozum, ale vyměnit, to je něco jiného. Dáš pět jablek a máš krávu. Za deset jablek pěkný kus pole u Říky, rovného jak stůl.
Oba rance naplníme, že s nimi nepohnem, a ten fousáč, co tu hlídá, nepozná ani, že v bečce ubylo. Že to pálí v prstech? Nevídano, trochu ohně. Nejsme z koudele!” Takové myšlenky přeletovaly od jednoho k druhému. Jen přeletovaly, nahlas je vyslovit nesměli. A do smíchu jim také moc nebylo. Jablíčka hořela jim v dlaních, leckteré vyklouzlo z třesoucích se prstů a zazvonilo o kamennou dlažbu. Kam dopadlo, tam vytryskl ze země roj jisker jako žhavý gejzír a zaplál žlutý plamínek. Brzy měli sotůrky napěchované k prasknutí. Sotva každým oba hnuli.
Ach, zlato, kouzelný kove, nepřinášiš lidem štěstí. Jsi tyranem a vládcem. Tvůj lesk a zvuk probouzí zlověstné démony. Jen pod ochranou zákona můžeš být dobrodiním. Hodili si vaky na záda - brrr! Z koutů a děr začali vylézat oškliví hadi a slizké ropuchy. Kroutili se, jeden lezl přes druhého, syčeli a klapali čelistmi, bylo to něco strašného. Jeden z mužů se přece jen bál. Couval před ohromným pavoukem, který se mu chtěl zakousnout do nohy. Ale nakonec už neměl kam couvat a přežehnal se křížem: “Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, amen!” V ten ráz všecka havěť zmizela, zlato a stříbro se však začalo propadávat do nitra hory, odkud je už nikdo nemohl vybrat. V jeskyni zůstaly prázdné sudy. Oheň z nich šlehal, plameny však teď zapalovaly a zraňovaly a ze sudů páchlo, až se dělaly mdloby.
“Pryč odtud!” vykřikl kmotr ustrašený, obrátil se a upaloval ven, nechávaje kamaráda i svůj vak všem hrůzám na pospas. “Stůj, zemřeš!” volal za ním druhý, ale sám měl také namále. Plameny zachvacovaly už i jeho. Stěží se vydrápal z díry a snažil se dohnat bázlivého druha. Ohnivé sudy valily se za nimi. A ten vítr, stromy z kořene vyvracející, odkud se vzal? A ten déšť, kameny z polí strhávající, komu přišel na pomoc? Dva muži, prchající druh vedle druha, ucítili oheň v patách a rozdělili se, aby unikli strašným sudům. Jeden běžel vlevo, druhý vpravo. Sudy valily se za nimi, jedna polovina vlevo, druhá polovina vpravo. Studenými biči liják švihal ohnivé sudy. Voda syčela při dopadu na žhavý kov, bílé páry smuteční rouškou zahalovaly muže, který ze strachu uhnul vlevo, vítr mu zpíval smuteční žalmy, nekonečné šumění vod byly jeho pohřební zvony.
Příští den našli ho zpola utopeného, zpola spáleného v mlýnském náhonu, kam ho zanesl dravý proud. Muž na pravé straně, statečné srdce, bojoval ze všech sil a odolal. Těžce sežehnut uskočil ohnivým válcům z dráhy a dal se na zoufalý útěk. Bez zlata, bez beranice i bez sotůrku a popálen. Nikdy se z té hrůzy nevzpamatoval. Do smrti již nepromluvil rozumnou větu a ranhojič musel mu trvale obvazovat nezhojitelné vředy. Děs, nesmazatelně vepsaný v jeho tváři i v jeho zraku, kráčel s ním pak po všech cestách, až do konce života. A tak poklady, ukryté v Babí hůrce, nikomu nepřinesly ani bohatství, ani slávu, ani štěstí.
