Zastav se poutníče a vyslechni si můj příběh!
Jsem Kateřina z Redernu, rozená Šliková, bývalá regentka na panstvích Frýdlant, Liberec a Zawidów a jsem více než čtyři století mrtvá…
Narodila jsem se v roce … U žen není záhodno starat se o jejich věk, proto toto datum vynecháme, stejně je dnes již zapomenuto. V rodině s několika sourozenci se mi podle dobových zvyklostí dostalo základního vzdělání (čtení, psaní, počtů a církevní výchovy).
V listopadu roku 1582 jsem se provdala za svého jediného manžela Melchiora z Redernu. Jeho rod svobodných pánů v Království českém představuje jen zlomek příbuzenstva usazeného od středověku v mnoha evropských zemích. Pouze v Čechách setrval krátce, na Frýdlantsku v letech 1558–1621, tedy jen o málo více než šest desetiletí. (Ale i takto krátká doba výrazně kraj a obyvatele v něm žijící, ovlivnila.) Volba manžela nebyla náhodná, naše rody se znaly, setkávaly, kromě politických názorů nás pojilo pouto luteránského vyznání, a tak jsme je zpečetili trojími sňatky, když si vzal Melchior mne, rok předtím se Melchiorův bratr Kryštof oženil s mou sestrou Alžbětou Šlikovou a ve stejném roce se jejich sestra Judita vdala za mého bratra Štěpána Šlika.
Můj choť však byl nejen svobodný pán a rytíř, ale také zdatný válečník, který se proslavil v mnohých bitvách s Turky. Často byl ve vojenských taženích a já zůstávala na panstvích bez něho. Dlouho se nám nedařilo mít potomka. Až v roce 1591, přesněji 17. srpna, se narodil Kryštof II. z Redernu. Shodou okolností ve stejném roce zemřel i manželův bratr Kryštof I. z Redernu. Nyní již nebyla jiná možnost než abych v době manželovy nepřítomnosti v Čechách, kontrolovala chod panství pouze sama. Nebyl to jednoduchý úkol v době, kdy ženy byly poslušny svých mužů, „mlčely v církvi“ podle apoštola Pavla a více méně se od nich očekávalo pouze zachování rodu, nikoli znalost účtů, hospodaření, obchodování, vedení rodinných statků a vyřizování vzniklých sporů. Mně nezbývalo nic jiného, než se všemu přiučit… Časem se o mně bude říkat, že jsem se vymkla z mužského pojetí dějin, kde toto vše bylo troufalostí, nezvykem a nepřístojností. Já ale neměla na výběr.
Stala jsem se pečující matkou, tetou i sestrou, starala se nejen o syna, ale také o synovce Albína Šlika. Důstojné zázemí na libereckém zámku jsem zajistila svým ovdovělým sestrám Anně Marii a Kateřině Eleonoře. Vedla jsem chod tří panství. Rodové sídlo jsem přenesla do Liberce, kde jsem se zasloužila i o rozvoj tamního zámku. Zde rodové sídlo zůstalo až do roku 1615, kdy zámek vyhořel. Dále jsem založila obec Kateřinky, pojmenovala také obec Bílý Potok (německy Weißbach), dala zbudovat dva mlýny, tři hamry, poplužní dvůr, kostely, dále jsem podporovala důlní, železářské a sklářské podnikání, financovala městské špitály ve Frýdlantu a v Liberci, dohlížela na zbudování nového křídla frýdlantského zámku a zámecké kaple, částečně s manželem, od roku 1601 výhradně sama.
Melchior z Redernu zemřel na podzim roku 1600. Vdovství ze mě učinilo dědičku tří patrně výnosných panství, ale současně mě vrhlo do ještě tvrdší role správkyně držav budoucího vlastníka otcových statků Kryštofa, a to až do jeho plnoletosti. Musela jsem se postarat o splacení nemalých dluhů z Melchiorových válečných tažení (70 000 tolarů). Chtěla jsem uctít i manželovu památku, a tak jsem nechala v letech 1605-1610 Gerhardem Heinrichem z Amsterodamu zbudovat nákladné mauzoleum ze třech druhů mramoru a jaspisu, zdobené dalšími drahými kameny neboli rodinnou hrobku ve frýdlantském děkanském kostele Nalezení sv. Kříže za 36 960 říšských tolarů. Ústřední postavou je na monumentu Melchior coby vojevůdce, polní maršál a několikanásobný vítěz nad Turky v Uhrách. Stavitelem pohřební kaple byl Ital Marcus Spazio di Lanza.
Jako rod Redernů jsme se věnovali těžbě mědi, železa a cínu, prodeji dřeva, chovu ryb i výrobě piva. Ještě za Melchiorova života byl dokončený frýdlantský pivovar, ve kterém se vyrábělo panské pivo. Když přestaly vynášet doly s těžbou kovů, abych zajistila splacení všeho potřebného, snažila jsem se (už jako vdova) prodávat pivo nejen v měšťanských hospodách, ale i ve vesnicích. To zapříčinilo můj střet jako vrchnosti s měšťany, kteří se cítili hospodářsky ohroženi a chtěli dodržování svých starých privilegií. Musela jsem sáhnout i k trestům, kdy někteří poddaní byli uvězněni. Měšťané mi začali přezdívat „zlá Kateřina“ a podali stížnost k císaři. Spor o právo várečné jsem ale prohrála.
A ještě jedna záležitost, kdy mi štěstěna nebyla nakloněna. Uzavřela jsem hejnický katolický kostel, poslušna své luteránské víry, zbožná, svědomitá, oddaná Bohu, jako superintendant (úředník evangelických církví luteránského typu). Na liberecký zámek jsem také převezla veškerý mobiliář a slavnou sošku Mater Formosy. Liberecký zámek ale vyhořel 2. května 1615, jen madona zůstala (jako znamení) nedotčena. Ještě téhož dne jsem ji zavezla vrátit do Hejnic a osobně vrátila na původní místo.
Mnohem lépe se mi dařilo v jiných sporech: vleklé dědické pře s Bibrštějny (předchozími majiteli), dále spory o hranice panství či Kryštofově poručnictví se synovcem Hiobem ze Salzu (trvaly deset let). V nich jsem uspěla, ale velmi mě vyčerpávaly.
Poslední roky svého života jsem strávila na svém statku v Nové Vsi u Chrastavy a na libereckém zámku. Oproti frýdlantským poddaným jsem byla v Liberci oblíbená. Mým významným stavebním počinem bylo postavení nové radnice, která byla dokončena roku 1604. Před příchodem našeho rodu do krajiny nebyl ještě Liberec městem a neměl zámek. Založila jsem nebo nechala přestavět několik protestantských kostelů, např. v Nové Vsi u Chrastavy (kostel Nanebevzetí Panny Marie 1616-1617), ve Stráži nad Nisou (kostel svaté Kateřiny Alexandrijské v roce 1599 náhradou za původní) či v Novém Městě pod Smrkem (opět kostel svaté Kateřiny Alexandrijské v roce 1607).
V posledním roce svého života začínám být churava, srdce se mi zastaví a naposledy vydechnu 29. 7. 1617 na libereckém zámku. Jen moji nejbližší služebníci vědí, co jsem si přála naposledy. Nebývá zvykem, aby se pohřeb ženského potomka dlouho odkládal (jen ještě nenastaly příhodné podmínky pro můj záměr). Snad i proto toto oddalování se později všeobecně věří, že jsem nezemřela a byla nucena odejít se svým synem do exilu. Kryštof II. z Redernu tam odchází sám v roce 1620 po konfiskaci statků účastníka stavovského povstání i vzhledem ke své víře luterána, kdy je nově v Čechách povinné ztotožnění se s vyznáním katolického panovníka. Nakrátko se na panství sice r. 1639 vrací, ale vestfálský mír mu zmaří všechny naděje. Znovu odchází a na trvalo. Proto není pohřben v rodinné hrobce. Ani moje tělo zde nespočine. Je převezeno na frýdlantský zámek. Zde je uloženo a hlídáno. Už ani není známo, kdy se začne tradovat, že měšťané si můj pohřeb do kaple nepřáli a nedovolili ho. To tak! Jen já a hrstka mých služebníků víme…
Rozloučení se všemi proběhne ve frýdlantském kostele až 20. března 1618. Nikoli pohřeb. Vše se podaří utajit natolik, že stále pátračům až do dnešních časů není jasné, kde spočinulo mé tělo. Ostatky se nenašly v rodinné hrobce, v kostele v Nové Vsi, v kapli libereckého ani frýdlantského zámku. Převoz těla se nepotvrdil. To nedává spát mnohým. Ještě poslední zámecký archivář Josef Bergel se snažil v roce 1944 získat povolení památkového úřadu k prozkoumání zazděných částí frýdlantského zámku, kde údajně nalezl rozpor oproti stavebním plánům. Nebylo mu vyhověno. Což neznamená, že zájem utichl. Mezi zaměstnanci památkového úřadu (a nejen tam) se ve spojení s Frýdlantem šuškaly různé věci o další žádosti nových průzkumníků ještě na konci 70. let dvacátého století. Ani jim nebylo vyhověno. Vlastně dosud jsou zdi sklepních prostor neporušené, rovněž tak slepé okno staré části zámku. Stejně tak je neporušen i můj klid… Nechť tak zůstane.
Jen čas od času mi zvědavost nedá, abych se nevydala projít komnatami. Sem tam i někoho potkám, ti vnímavější si mou přítomnost uvědomí, ale neslyší, co jim říkám, že nemohu vyjít za zdi milovaného zámku a dohlédnout na panství.
Proto tedy prosím vás, navštivte mé statky, pořiďte pět obrázků (sebe, svého jména na listině či přístroje, s nímž hledáte cestu) a vložte je ve zprávě na tomto místě dle pokynů níže.
Abyste věděli jak, přidávám pár svých obrázků, které vymaloval úžasně svou skříňkou Standa Pecka. Za to mu děkuji. První tři jsou povinné, z následujících míst si ještě dvě vyberte. Také jsem pobývala na různých statcích a měla na výběr.
hraběnka Kateřina z Redernu
Virtual Rewards 3.0 - 2022-2023
This Virtual Cache is part of a limited release of Virtuals created between March 1, 2022 and March 1, 2023. Only 4,000 cache owners were given the opportunity to hide a Virtual Cache. Learn more about Virtual Rewards 3.0 on the Geocaching Blog.