O keši
Kousek od kaple věnované sv. Janu Nepomuckému se můžete procházku zpestřit odlovem keše. Oblast však nevypadalo vminulých staletích podobně jako dnes (nemám na mysli, že stromy byly tehdy menší). Poblíž je i přístřeší, kde je připraveno ohniště.
O místu
Kromě zámku Štemplovci vévodí Hůrka. Ta jd cestou od opavy krásně vidět a je to kopec sopečného původu. Je to nejvyšší místo obce Holasovice - 355m. V pohanských dobách tam prý bývalo obětiště pohanským bohům. Hůrka je výjimečná tím, že je to poutní místo zasvěcené sv. Janu Nepomuckému. Na vrcholu Hůrky byla kolem roku 1800 postavena dřevěná kaplička. K příčinám vzniku kapličky se dochovalo v lidové tradici několik pověstí. Podle jedné prý kůň šlechtice vykopl na Hůrce ze země mešní kalich, který tam zakopal nějaký lupič, a to považoval za znamení, aby postavil kapli. Podle jiné slíbil postavit kapli šlechtic, kterého vlekl za třmen splašený kůň a podle další šlechtická dáma, která byla při procházce na Hůrce přepadena. Dřevěná kaplička vadila těžbě kamení (dnes po těžbě téměř nejsou památky), proto byla v roce 1898 zbořena a postavena nová, zděná, na místě, kde je dodnes. K Hůrce vede alej. Ta je starší než kaple. Historik Ens píše o staré důstojné lipové aleji, která vedla ze zámku. Průvod na Hůrku se začal konat už velmi dávno, pravděpodobně hned po vystavění kapličky. Procesí vycházelo od kostela v Neplachovicích, na Hůrce se sloužila mše. Kamenec a Štemplovec měl v ten den (16. května) „karmaš“. V dávnějších dobách se v ten den odpoledne zase normálně pracovalo. V roce 2004 byla pouť na Hůrku obnovena, poněvadž se za socialismu se nekonala. Procesí vychází od kaple ve Štemplovci.
Svatý Jan nepomucký
Jan či Johánek z Pomuka byl později uctívaný jako svatý Jan Nepomucký, mučedník katolické církve a jeden z českých zemských patronů.
Jan z Pomuku se narodil kolem roku 1340 v Pomuku, Janův otec Velflín (či Welfin, Iohannes natus quondam Welflini de Pomuk) byl v Pomuku v letech 1355 až 1367 rychtářem a jednalo se pravděpodobně o Čecha německého původu. O matce není nic moc známo, ovšem byla pravděpodobně Češka, neboť Jan již odmala mluvil plynně česky a jeden z nepodložených důvodů jejího českého původu je, že pocházela z českého pomuckého rodu Hasilů. Základní vzdělání získal zřejmě ve škole zřízené roku 1344 při farním kostele sv. Jakuba. Další studia nejsou s jistotou doložena, barokní legendy uvádí, že studoval u cisterciáků v blízkém klášteře, dále studoval na pražské univerzitě.
Působil v mnoha pozicích - veřejný notář v Praze, hlavní písař u soudních akt generálních vikářů, notář kanceláře arcibiskupa, oltářník, farář, kanovník, advokát vyšhradské kapituly, generální vikář. Díky pravomocím generálního vikáře hrál podstatnou roli ve správě arcibiskupství, v neklidné době sporu mezi arcibiskupem a králem. Kvůli velkému západnímu schizmatu vzniklo nepřátelství mezi českým králem Václavem IV. a arcibiskupem Jenem z Jenštejna. Jejich spor byl také sporem o jmenování biskupů a vůbec vysokých církevních úřadů.
K zásadnímu vývoji ve sporech o obsazování úřadů došlo po smrti Racka, opata kláštera v Kladrubech. Král totiž mínil vytvořit z kláštera nové biskupství obsazené sobě věrným biskupem a tím zmenšit arcibiskupovu moc. Jan však 10. března 1393 potvrdil nového opata, zástupci kláštera navrženého Olena. Václav IV. tehdy pobýval na Křivoklátě a nestihl proti volbě včas podat námitky. Jednalo se o delikátní věc a opatrná formulace potvrzovací listiny dokazuje, že generální vikář Jan o tom věděl. Spor o Kladruby a potvrzení listiny bylo nejspíše hlavním důvodem, proč byl Jan zajat a mučen.
Dne 20. března 1393 se brzo ráno sešel král Václav IV. s Janem z Jenštejna. Po krátké hádce nechal král zajmout čtyři muže z arcibiskupova doprovodu včetně Jana z Pomuka, Ti byli vyslýcháni a mučeni. Jan zemřel během tohoto mučení, ostatní byli propuštěni. Okolo deváté večer pak bylo jeho tělo svrženo z dnešního Karlova mostu do Vltavy. Až do průzkumů tělesných pozůstatků antropologem Emanuelem Vlčkem se předpokládalo, že Jan zemřel utonutím, Vlček objevil poranění hlavy, která vznikla pravděpodobně při mučení a vedla ke smrti ještě před svržením do řeky.
Dne 17. dubna našli Janovo tělo zachycené na pravém břehu Vltavy, nedaleko svého kláštera (v místech, kde dnes stojí Základní škola a Gymnázium Dušní ulice) rybáři. Od nich jeho tělo převzali bratři Křižovníci s červeným srdcem – Cyriaci, jejichž novicové jej uctivě vyzvedli a s úctou odpovídající jeho hodnosti jej pochovali v kostele sv. Kříže většího při svém klášteře.
Osudy Jana z Pomuku nekončí jeho smrtí – legenda o jeho životě a především smrti prochází v průběhu dalších českých dějin velmi zajímavými a vrtkavými peripetiemi.
Historicky nedoložená a nepravděpodobná je role Jana Nepomuckého jako důvěrníka či zpovědníka královny Žofie, který nechce prozradit zpovědní tajemství, která je známá např. z Hájkovy kroniky. Takto důvěrná dvorská funkce je však nepravděpodobná již z důvodu Nepomukovy příslušnosti ke královi znepřátelené skupině okolo arcibiskupa.