Emmerich Rath bývá občas nazýván Járou Cimrmanem českého sportu, ale narozdíl od našeho imaginárního národního génia byl Emmerich Rath skutečnou osobou, na kterou se ovšem díky složitým dějinám dvacáteho století tak trochu zapomnělo. To se postupně mění a jméno Emmerich Rath vstoupí ve známost i díky filmu Poslední závod, který uvádí na pravou míru, jak to bylo s Hančem a Vrbatou během tragédie na Zlatém návrší v Krkonoších.
Část života Emmericha Ratha je spojena s tímto krajem, zejména s Broumovem, kde prožil dětství a mládí. Poslední 4 měsíce svého života pak strávil v domově důchodců ve Stárkově, k němuž se váže tato keš svým jménem i umístěním. Zvu vás tedy k přečtení jeho, místy až neskutečného, životního příběhu, na jahož konci byste měli tušit kam vyrazit pro krabičku.
Emmerich Rath
Svojí bohatou životní pouť začal Emmerich Rath v Praze, kde se 5. listopadu 1883 narodil jako druhé dítě v rodině Josefa Ratha a jeho manželky Františky, rozené Vanerové. Prvorozený syn v rodině Rathových, Emmerichův bratr Rudolf, byl o sedm let starší. První čtyři roky života prožil Emmerich s rodiči v Praze. V druhé polovině roku 1887 se celá rodina přestěhovala do Broumova. Po celou dobu bydleli Rathovi v Broumově-Horním Poříčí č. p. 62. Jeho otec zde našel zaměstnání jako ošetřovatel nemocných, pravděpodobně v nevelké soukromé nemocnici Schrollovy textilní firmy.
Školní docházku začal Emmerich Rath v roce 1889, kdy byl 18. září zaevidován jako žák první třídy všeobecné obecné a měšťanské školy chlapecké v Broumově, ovšem v poznámce příslušného třídního výkazu se uvádí, že navštěvuje soukromou Schrollovu školu v Olivětíně.
Ve školním roce 1893-94 přešel do páté třídy obecné školy chlapecké v Broumově, kde navštěvoval ještě v letech 1894-1897 tři ročníky měšťanské chlapecké školy. Prospěchem nijak ve škole nevynikal, nejlepší známky měl ze zeměpisu, dějepisu a přírodopisu. Podstatně horší prospěch měl v předmětech jako písemné práce, krasopis a z německého jazyka.
Za pozornost stojí i jeho klasifikace v tělocviku, zde by se dalo očekávat, že vzhledem k jeho pozdější hvězdné sportovní kariéře nebude mít s tělocvikem žádné problémy. Nebylo to tak jednoznačné. Dnešním kvalifikačním stupněm „výborně“ byl ohodnocen v tělocviku pouze v prvním ročníku měšťanky, v následujících dvou letech už pouze „dobře“ a „chvalitebně.“
V této době také mladý Emmerich, ještě žák měšťanské školy dostal své první lyže. Daroval mu je v roce 1896 jeden vídeňský student, který tehdy studoval v Broumově. Sám Emmerich Rath vzpomíná na své začátky lyžování na Broumovsku v časopise Zimní sport v ročníku 1931-32. Ve svých vzpomínkách uvádí, že měl jednu dlouhou bambusovou hůl, kterou se odrážel. Lyžařské technice se učil sám jako samouk s obrovským zápalem kluka, kterému všichni záviděli. Netrvalo dlouho a jel sám „na hory“, což představovalo cestu z Broumova na kopce při hranicích s tehdejším Pruskem. Zastavoval vlastním způsobem, jakýmsi švihem podobným pozdějšímu telemarku. Domů se vracel řádně propocený a mokrý, takže mu otec lyžování zakazoval a lyže schovával. Až když otci vysvětlil, že na lyžích bude dřív ve škole, otec mu prkýnka vrátil. Ve vzpomínkách také Emmerich uvádí, že netrvalo dlouho a v Broumově se našlo více lyžařů, on však byl první, navíc také jediný kluk mezi dospělými.
Emmerich Rath byl skutečným průkopníkem lyžování na Broumovsku, vezmeme-li v úvahu fakt, že první dvoje lyže do Čech dovezl hrabě Harrach z Norska v roce 1892 pro své lesní dělníky, podle nichž teprve nechal zhotovit další páry. Jen pouhé čtyři roky poté, kdy byly dovezeny první lyže do Čech, už v Broumově mladý Emmerich Rath lyžuje!!! Byl tedy nejen prvním lyžařem na Broumovsku, ale i jedním z prvních v Čechách.
Všestranný sportovec – z Broumova až na olympijská sportoviště
Rodina Rathových, včetně Emmerich a, získala 13. března 1901 v Broumově domovské právo. V následujících letech se Emmerich vyučil obchodním příručím v pražském železářství U Rotta.
Po vyučení žije a pracuje převážně v Německu, zde mladý a plný energie získává členství v mnoha sportovních klubech a účastní se mnoha závodů a sportovních klání.
24. června 1912 se v Berlíně oženil s Františkou Krausovou, v tuto dobu se živil jako obchodník. Necelé dva roky poté, 1. dubna 1914, se manželé stěhují do Prahy-Vršovic, Hálkova ul. čp. 43a, kde si Emmerich otevřel obchod se sportovními, později i tábornickými a trempskými potřebami.
Sportovní profil Emmerich a Ratha tvořila široká paleta sportů a sportovních odvětví. Právem byl v době své vrcholné sportovní kariéry nazýván ALLROUND-SPORTSMAN, všestranný sportovec. Pěstoval atletiku – vrh koulí a diskem, skok vysoký i do dálky, jako horolezec vylezl mnoho alpských velikánů, hrál kopanou, hokej, ragby, tenis, zápasil, závodně boxoval a plaval, miloval vodní sporty, jezdil na kajaku, byl známým rychlobruslařem, v mládí stejně jako po padesátce miloval vytrvalostní běh a chůzi, ale jeho největší sportovní láskou bylo lyžování. Závodil v Čechách, Německu, Rakousku, Itálii, Švédsku, Finsku i Norsku, všude měl přátele.
Za svou sportovní kariéru byl členem tělovýchovného spolku S.K.Slané u Prahy, S.K. Slavia Praha, F. C. Germania, Sport Favorit, D.F.C. Touring klub, R. C. Regalta Turnverein, Lyžařský závodní klub, Berliner Sportsclub, Ruders klub Hellas Berlin, F.C.Rapid Bolzano, Vegetarian athletic club London, Boxing club Hamburk, S.C. Charlotenburg, byl členem Chodecké federace a dalších.
V atletice pěstoval hlavně běh a chůzi na dlouhých tratích. Maraton běžel už v r. 1904 na Olympiádě v Londýně, byl i mezi maratonci na Olympiádě ve Stockholmu v roce 1912. V chodeckém závodě Liberec-Ústí nad Labem (108 km) přesvědčivě zvítězil s náskokem jedné hodiny. V Německu byl nazýván „králem dálkového pochodu s armádní výzbrojí“ – v tomto závodě zvítězil jedenáctkrát, z toho čtyřikrát v Berlíně v závodě na 50 km. Organizoval a cenami dotoval běžecké závody „na lišku“, většinou sám jako liška vytyčoval trať. V letech 1904-1911 zvítězil v mezinárodních cyklistických závodech v Drážďanech, Štětíně, Schwerinu, Brémách a Hamburgu. V boxu se stal v r. 1912 mistrem Německa v těžké váze a téhož roku porazil v Hamburku i mistra anglických kolonií. V rychlobruslení závodil ještě v roce 1932, tehdy zvítězil i nad Nedvědem, kterému tak oplatil porážku z r. 1904. Takový závod, kdy i po 28 letech proti sobě stojí stejní soupeři je ojedinělý v celém sportovním světě.
V kanoistice vynikal již před 1. světovou válkou, byl prvním tajemníkem Svazu kanoistů u nás. Sjel mnoho řek jako pionýr, hlavně v Itálii, kde se mu dostalo i triumfálních poct za sjetí Tibery z Citta di Castello do Říma. V roce1921 sjel alpské řeky z Bressanone (německy Brixen, místo internace našeho K.H.Borovského v letech 1851-55.) až k moři do Benátek. O tři roky později, v roce 1924 urazil na skládacím kajaku trasu dlouhou 360 km po Seině, aby byl v den zahájení 8. olympiády v Paříži, odkud si přivezl diplom podepsaný baronem Pierrem de Coubertinem, tehdejším předsedou Mezinárodního olympijského výboru.
Třetí hrdina ze Zlatého návrší
O Velikonocích 24. března 1913 se konal VIII. mezinárodní závod na 50 km se startem na Labské boudě, třemi okruhy na hřebenech a cílem na Horních Mísečkách. V tuto dobu to však byl závod s průměrnou rychlostí 6-9 km/hod a hodinovou pauzou na oběd, naplno se závodilo až posledních 10 km (v r. 1910 byl vítězný čas v tomto závodě 8.06 hod a v roce 1912 rovných 7 hodin). V osudném roce 1913 se na start postavilo šest závodníků (4 Češi a 2 Němci), mezi nimi i všeobecně uznávaný mistr lyžař Bohumil Hanč, který startoval hlavně proto, aby nezvítězil některý z Němců. Mnoho německých závodníků tehdy české závody bojkotovalo, ale Rath se jich účastnil pravidelně, mluvil i psal stejně dobře česky jako německy a mezi českými závodníky měl několik nejlepších přátel.
Teplé předjarní počasí se však během závodu zhoršuje, nejprve prší a déšť se posléze mění ve sněžení za doprovodu neobyčejně silné vichřice. Všichni závodníci postupně vzdávají, Emmerich Rath ze závodu odstoupil již po prvním kole. Jen Hanč, v košili a bez čepice, běží dál. Snad někde u Harrachových kamenů se setkává s přítelem Václavem Vrbatou, který ho až z Mříčné přišel povzbudit. Vrbata mu dává svůj kabát a čepici a opět se rozdělí. Hanč se v předpokládaném čase stále neobjevuje, a tak se jej z Labské boudy vydají hledat do různých směrů tři kolegové, mezi nimi i Rath. Ten poblíž dnešního Hančova pomníku nalézá hledaného závodníka, který je ale na konci svých sil. Zouvá mu lyže, ale v hlubokém sněhu je sám schopen Hanče dovléci jen kus nad Pančavský vodopád. Vrací se pro pomoc na Labskou boudu a zde padá vysílením. Záchranná skupina tvořená jak z Čechů, tak Němců přiváží Bohumila Hanče již bez známek života a lékař konstatuje smrt selháním srdce. Asi o dvě hodiny později je u opuštěných Hančových lyží nalezen zmrzlý Vrbata, který předtím zřejmě sám v mlze zabloudil. S oběma hrdiny se při smutečním obřadu v Jilemnici přišly rozloučit celé hory, hlavní řeč přednesl řídící učitel Jan Buchar, který byl jedním z těch, kteří Hanče přemlouvali k účasti v závodě… Na Zlatém návrší se nyní tyčí pamětní mohyla se jmény Hanče a Vrbaty, nechybělo mnoho a Rath mohl být třetí obětí tohoto závodu.
Emmerich Rath – sportovec, tremp a indián
Již od raného mládí miloval Emmerich dobrodružné romány, indiánky, romantiku a život v přírodě. Pořídil si už v době mezi světovými válkami dřevěnou chatu v Lukách pod Medníkem na skalách nad romantickou řekou Sázavou. Sem dojížděl o volných víkendech po celý rok. Uvnitř měl vyřezávaný totem, večer k táborákům chodil v indiánském obleku s čelenkou a indiánským tomahavkem. V tomto oblečení chodil i doma v Praze popřát pěkné prožití Vánoc do rodin svých přátel a známých.
Sportovního ducha vnášel i do trampského prostředí v Lukách pod Medníkem. Vybudoval u chaty antukové hřiště, běžeckou dráhu, doskočiště pro skok daleký i vysoký i prostor pro vrh koulí. Po celý rok k němu přijížděla trempská mládež ze širokého okolí, Emmerich tu pro ni pořádal různé soutěže a závody, bylo to jakési dnešní fitcentrum navíc kořeněné romantikou. Brzy se celému sportovnímu areálu začalo říkat „Rathův ranč“ a také on sám si brzy vysloužil trempskou přezdívku „Šedivý vlk“. Tady prožíval Emmerich své šťastné dny, po celý rok tu chodil bos, i v zimě po sněhu, byl velice otužilý – mj. člen pražského Klubu otužilců.
Také o něm bylo známo, že byl 33 let vegetariánem, nechtěl připustit, aby kvůli němu byl usmrcen nějaký jiný tvor, v těchto věcech byl velice zásadový.
Za druhé světové války
Začátek druhé světové války zastihl Emmerich a Ratha již více jak padesátiletého. V tuto dobu již měl svoji největší závodní kariéru za sebou a sport dělal jenom rekreačně, o to více se mohl věnovat svému obchodu v Praze a chatě u Sázavy. Pražský Němec Emmerich Rath se však i v těžkých dobách protektorátu choval k Čechům slušně, přesto, že mohl získat se svým německým původem privilegované postavení, kdyby se přihlásil k „vyšší rase“. To ale nikdy neudělal, naopak svým smýšlením byl antifašistou. V tuto dobu ale život Emmerich a Ratha a jeho ženy Fanynky visel na vlásku, protože ve skladu nebo sklepě své prodejny ukrýval německého Žida Borise Efenbergera. Po válce mu pak pomohl odjet do Švédska. On jako antifašista mohl naopak zůstat i po odsunu Němců v Praze.
Těžké chvíle po roce 1948
Po únoru 1948, stejně jako ostatní živnostníci, o svůj obchod přišel, a dokonce strávil i rok ve vězení. V obžalobě byl viněn z toho, že propagoval západní styl života a amerikanismus. To proto, že ve výloze svého obchodu měl vystaveny skautské a trempské odznaky, indiánskou čelenku a totem, kožené opasky z Colorada, kovbojské klobouky zn. Stetson, Pepka námořníka a americkou vlajku. V této době mu také zemřela manželka Fanynka. Po návratu z vězení mu přiznali ten nejnižší důchod: 374.- Kčs měsíčně. To mu pochopitelně na živobytí nestačilo, a tak si přivydělával jako pomocník u zedníků a jako pražský metař.
V roce 1956 natáčel režisér Čeněk Duba podle povídky Františka Kožíka film „Synové hor“, filmový příběh z krkonošského závodu v r. 1913, který Emmerich Rath na vlastní kůži prožil. Film měl hvězdné herecké obsazení, roli Hanče hrál Josef Bek, Vrbatu Jiří Vala a Emmericha Ratha Otakar Brousek. I Emmerich Rath dokonce ve filmu hrál, z milosti dostal malou roli hajného, patřičně zamaskován nalepeným plnovousem (byl uveden i v titulcích filmu). Kdo se však ve filmu snaží s nasazením vlastního života Hanče zachránit, to se divák nedozví. Nemohl přeci být hlavním filmovým hrdinou člověk, který strávil rok ve vězení za „kažení mládeže“. Při premiéře filmu, kterou Rath sledoval se svými přáteli, jen se slzami v očích říkal „Tak to vůbec nebylo…“
Velice tíživá finanční situace na něj dolehla v roce 1959, to mu již bylo 76 roků, práci v těchto letech už nemohl nalézt, a tak se obrátil na Náprstkovo muzeum, kde nabízel k prodeji své sbírky a majetek. Muzeum však koupilo pouze model čínské džunky a jihoamerické bolaso, obojí za 600.- Kčs.
Starý tremp a sportovec se nevzdává
To se již blížil rok 1960 a olympiáda v Římě. Rath si dal předsevzetí jet do Říma na kole se spacím pytlem a stanem, po návratu chtěl o této cestě pořádat přednášky v Rakousku, Německu, Švýcarsku i Československu. Na olympiádu však neodjel, onemocněl těžkou cukrovkou, ocitl se v domově důchodců v Odlochovicích u Benešova, kde dostával třikrát denně insulinové injekce a téměř stále spal. Tam jej navštívil jeho bratranec Jan Rath z Broumova a nabídl mu, že může bydlet u něj v Broumově. Starý Emmerich tím byl velice potěšen a po vyřízení potřebných formalit se odstěhoval za bratrancem do Broumova.
Poslední měsíce „Šedivého vlka“
Společné soužití s bratrancem však netrvalo dlouho, po několika měsících Emmerich a z bytu vyhodil a ten se zcela bez prostředků potuloval po Broumově. V tomtéž Broumově, kde jako kluk budil obdiv svým lyžařským uměním, nyní spal po lavičkách a myl se na náměstí v kašně. Po nějaké době, špinavý a zanedbaný, neunikl pozornosti Národního výboru a SNB. Ti mu zařídili převezení a umístění do domova důchodců ve Stárkově. Když ho 11. srpna 1962 služební auto SNB do domova důchodců přivezlo a pracovnice domova s ním sepisovala přijímací protokol, v kolonkách hotovost, vklady a pohledávky bylo zapsáno „NE“, nic totiž při sobě neměl. Rovněž do rubriky závěť bylo zapsáno: „Nic nemá-odpadá.“ Zato do rubriky osobní záliby žadatele zapsali: „Chce sportovat a pracovat.“
Z domova důchodců zajel několikrát navštívit do Hronova svého někdejšího kamaráda a spolužáka ze školy v Broumově Františka Vaňka. Bezdětný Emmerich Rath se nejednou při návštěvě v rodině Vaňkových starému příteli svěřil, jak mu závidí jeho rodinné zázemí, které jemu v posledních letech tolik chybělo.
V domově důchodců ve Stárkově prožil Emmerich Rath pouze poslední čtyři měsíce svého života. Allround-Sportsman zde doběhl svůj poslední maratón … zemřel na infarkt 21. prosince 1962 ve svých 79 letech. Urnu s popelem odvezli jeho sousedé z Prahy, manželé Fejglovi, a uložili ji na hřbitově v Praze-Motole. Pasáž, která v Praze spojuje Příkopy a Ovocný trh, kde do roku 1948 býval pod prosklenou střechou asi uprostřed pasáže Rathův sportovní obchod, se nyní jmenuje „Rathova pasáž“.
Text převzat ze sborníku Rodným krajem č. 55, autor Petr Hnyk