Pavel „Pavúk“ Pochylý
Pavel „Pavúk“ Pochylý (25. září 1945 – 25. února 2000 Malý Kežmarský štít) byl významný slovenský horolezec, průkopník extrémního horolezectví, ale i jeho enfant terrible. Postrach Tater šedesátých let. Hubený mladíček z Bratislavy dráždil ortodoxní horolezce všech ročníků a tehdejší špička zavětřila nebezpečí. Ignoroval všechna posvátná pravidla, do cest nastupoval před polednem v lezečkách a za jakéhokoliv počasí.
Hned po příchodu do Tater vzbuzoval Pavúk respekt ale zároveň i kontroverzi. Nedodržoval žádná pravidla a do stěn nastupoval v kteroukoliv denní dobu, i když se blížila bouřka. Odmítal konformismus, nepřizpůsoboval se stávajícím poměrům a zásadám. Tím si nadělal mnoho nepřátel nejen v horolezeckém světě. Bořil na tehdejší dobu limity v Tatrách. Nebál se žádné stěny. Nejvíce navštěvoval údolí kolem Zeleného plesa, Ostrvu, Ganek nebo Věž Železné brány. V Tatrách zvládl více než 300 těžkých výstupů, což je úctyhodné číslo. Mnoho z nich bylo hodnotnými prvovýstupy. Například cestu plotnou v jižní stěně Jestřábí věže (1963), prvovýstup v Galerii Ganku a taktéž i v zimě (1963), zimní superdirettissima na Malý Kežmarský štít (1967), superdirettisisima Kazalnice Mieguszowiecké (1970), Černým pilířem v západní stěně Lomnického štítu (1970)…
Dalo by se říct, že každý tehdejší horolezecký problém vyřešil tím, že v každé těžké stěně udělal nejtěžší prvovýstup, který navíc napodobit zopakoval i v zimě. Jeho výstupy byly přímočaré, což je činilo o to víc vzrušujícími. Nelezl jen rukama. „Jeho největší síla byla v hlavě,“ zdůraznil Ján Ďurana. Za každým jeho výstupem byla dokonalá příprava. Byl také extrémista. Lezl jen s nevyhnutelně potřebným materiálem. Nepotřebné nebo překážející věci zahazoval. Nikdy s sebou nenosil ani spacák. Považoval ho za zbytečnost, která navlhne a zmrzne. Celou stěnu Eigeru i pochod Hlavního hřebene Tater absolvoval bez spacáku. Spal jen v lyžařských oteplovačkách a přikrýval se tzv. ždárákem – tedy potahem na stan bez tyček.
Přechod Hlavního tatranského hřebene
Mezi jeho nejhodnotnější akci, společně se sólo výstupem severní stěnou Eigeru, se řadí sólo přechod Hlavního tatranského hřebene v zimě v roce 1979. Přechod Hlavního tatranského hřebene absolvoval už roce 1970, ale v rámci několikačlenné expedice, která byla radši zásobovaná z dolin. Tento pochod ho inspiroval k provedení hodnotnější čisté varianty a to bez zásobování a navíc sólo. Hlavní tatranský hřeben vede přes Západní Tatry, Vysoké Tatry a Belianské Tatry, tedy od Hutianského sedla (také jako sedlo pod Bielou skalou) na západě po Ždiarské sedlo na východě. Celkově dosahuje délky 75 kilometrů s převýšením okolo 22 000 metrů! Jen ve Vysokých Tatrách zahrnuje přibližně přes 40 významnějších štítů a to nemluvě o nepřeberném množství věží a sedélek. Pavel opět nepodcenil přípravu. Hřeben rozdělil do několika etap a podle toho vytvořil jídelníček. Celý hřeben zvládl za necelých patnáct dní.
Zimní přechod charakterizují někteří jako mnohem hodnotnější počin než třeba výstup na Mount Everest klasickou cestou. Až v roce 2013 pokořila v zimě celý hřeben dvojice lezců ze Slovenska Michal Sabovčík a Adam Kadlečík. Jak sami uvedli, bylo to na hraně i s moderním vybavením a lehčími batohy. O to víc je udivující Pavlovo sólo v dobovém oblečení a s dobovou výbavou. Dodnes se nikdo sám do takové akce nepustil. I když jak sám Pavúk uvedl, spolupráce ve družstvu je hodnotnější.
Eiger severní stěnou
Velký ohlas ve světě a hlavně ve Švýcarsku vzbudil jeho zimní sólo výstup ideální direttissimou v severní stěně Eigeru (3970 m), která se řadí mezi nejvyšší a nejobávanější v Alpách. Více než 1800 metrů zmrzlé skály, kde výstup neulehčuje padající kamení, led a sníh. Zahynulo zde velké množství lezců a proto bývá nazývaná také jako Mordwand (vražedná stěna). Jeho výprava na severní stěnu Eigeru v roce 1983 byla opět kontroverzní jako on sám. Na švýcarskou hranici se propašoval v kufru auta. Cestoval s ním i Milan Matis. Jejich švýcarské víza anulovali, jelikož se v severní stěně zabilo mnoho lezců. S tím si vůbec nelámal hlavu – nastoupili co nejrychleji do stěny, aby je nemohli odklidit. Když Pavel uviděl, co je čeká, odmítl lézt s Milanem a vrhl se do stěny sólo. Nechtěl nést vířit zodpovědnost za někoho jiného, neměli ani uzavřené pojistky po případnou záchranu. Čtrnáct dní bojoval sám ve stěně. Hrozné zimní podmínky dosvědčuje i fakt, že když dosáhl vrcholu, tak se nikdo neodvážil jít mu naproti s oblečením a jídlem z opačné, téměř chodecké strany. Opět rozdělil lezeckou komunitu – pro někoho byl lezecký génius a pro jiné magor.
MOMKKEQJZHQUUEXBPPFKWIHALHQUOEOZTNIULNFZOEXSZHQUOAX
Přeji úspěšný lov.
