Zvonička v Záchlumí
Tato zvonička byla postavena, pro nedostatek finančních prostředků, místo kostela. Zvonička je od pradávna obecní. Přesné datum, kdy byla zvonička postavena, není známo, ve Státním okresním archívu v Ústí nad Orlicí je existence zvoničky doložena roku 1970. Novodobé dějiny zvoničky jsou známy až od roku 1945, kdy byla založena nová kronika obce Záchlumí, nahrazující kroniku ztracenou za druhé světové války.V roce 1946 proběhla menší rekonstrukce opláštění a zvonička byla opatřena zvonkem. V roce 1996 proběhla generální rekonstrukce celé zvoničky, při které byly pomocí dřevěných příložek zesíleny nosné trámy, byla sejmuta a znovu vytvořena nosná konstrukce cibule. Plechová krytina cibule byla nahrazena štípaným šindelem, kterým byl pokryt i obvodový plášť stavby. Všechny opravné práce provedl pan Josef Krahulec ze Záchlumí.
Z historie klekání
Mnohé ze stop duchovního života našich předků jsou spojeny s údery kostelního zvonu. Při prvním úderu sedlák odložil vidle, zedník položil lžíci, selce poklesla ruka s vařečkou, prelát spěchající po náměstí se zastavil, aby poklekl, děti se přestaly honit… Jakmile se rozezněl zvon, lidé ustali ve svých činnostech a soustředili se na odříkávání modlitby.
Původně se zvonilo podle ročního období, když se rozednívalo nebo smrákalo. Ranní klekání znělo mezi pátou a sedmou ranní, večer pak mezi šestou a desátou.
„Klekání“ se zvonilo zpravidla třikrát za den. Ať byla snídaně nebo oběd, lidé se vším přestali, poklekli a modlili se.
Pokud některé obce neměly kostel, vždy měly zvonici nebo kapličku, vůči které měl kostelník svoje povinnosti. Někdy zvonila osoba bydlící poblíž, která byla ke zvonění určená. Byla to vlastně celkem důležitá funkce. Zvonit klekání byla tehdy v podstatě pocta.
Délka zvonění byla přesně určena – zvonilo se po dobu trvání modlitby „Anděl Páně“, jejíž odříkávání trvá přibližně tři minuty.
Nevěřící lidé si zvonění spojovali pouze s tím, že bylo poledne a „zvonilo se k obědu“. Každopádně to znamenalo přerušit práci, a to se tradovalo ještě do 2. poloviny 20. století. Lidé na venkově podle toho vstávali, usedali k obědu nebo chodili spát.
Klekánice a Polednice
Od klekání také vznikla dvě strašidla v lidovém předání, kterými se strašily hlavně děti, postavy Klekánice a Polednice.
Dětem, které volně pobíhaly po vsi ještě večer po klekání, se hrozilo, že je „chytí Klekánice a strčí do pytle“. Původní verze o této strašidelné postavě však zněla, že by je zanesla do kostelíku a v něm by pak musely přečkat noc, a jinak jim neublížila. Rodiče toho využívali, aby děti sehnali večer domů.
Polednici známe velmi dobře z Erbenovy tragické básně, které se dostalo také filmového zpracování režiséra F.A. Brabce, kde Polednici ztvárnil Boleslav Polívka. Jak to dopadlo, když nezvedené dítě v době poledního klekání házelo hračkami, známe a víme i jak Polednice asi vypadala : „malá, hnědá, tváři divé, pod plachetkou osoba; o berličce hnáty křivé, hlas - vichřice podoba!“.
Umíráček
Kromě klekání se hlasem zvonu dávalo na vědomí, že někdo zemřel.
Lidé si s oblibou antropomorfizují hlas zvonů a slyší v něm slova nebo i celé věty – a právě pareidolie v hlasu umíráčků jsou velmi časté.
Umíráčky volávají: „Už umřel, už umřel!“ nebo „Už ho nesou, už ho nesou, už ho víckrát neponesou!“ nebo „Umřel, nechtěl, musel!“ O zemřelém chudákovi: „Nic neměl, nic neměl!“, o boháči: „Umřel nám bohatý, nechal nám dukáty!“ nebo známé „Měl pole, role, dům!“, jinde „Umřel pán s paní, - měli pole, luka, dům, - pole, luka, dům!“ apod.
Hřbitovní zvonek se nad příchodem nového obyvatele raduje: „Už přišel, už přišel!“ nebo na něj volá: „Vítám tě, vítám tě!“, při zasypávání rakve pak volá: „Šup tam s ním, šup tam s ním!“
V Záchlumí zvonění nejvíce připomínalo: „Zemřel jsem, nechtěl jsem.“
Pochod přes tři zvoničky
Každoročně se na jaře koná Pochod přes tři zvoničky (motivováno tradičním pochodem Přes tři hrady) v libovolném pořadí, a to přes zvoničky v Záchlumí, Bohousové a Liticích na Orlicí.
Zvonění v Záchlumí
Není již běžné, že by se na zvoničky zvonilo. V Záchlumí však letitá tradice zvonění je. V minulém století zvonil klekání dlouhá léta pan Jehlička z blízkého stavení a osm posledních let zvonil při západu slunce pan Pavel Janovec, od jeho nečekaného odchodu zvonička utichla, ale snad se najde nějaký další následovník této hezké večerní tradice nebo bude zvonění nahrazeno elektronicky.
V kešce není tužka, prosím o opatrný odlov, přeci jenom se budete pohybovat v zatáčce u hlavní silnice. Kešku ze skrýšky pouze vyjmete a hezky vrátíte zpět, není třeba manipulovat s kameny a nic rozebírat (vytáhnout, vrátit na to samé místo) stačí se pokrčit, a pak se dobře rozhlénout.