Již od počátku vzniku Československé republiky se uvažovalo jakým způsobem zajistit státní hranice. V počátcích republiky se na hranicích nacházelo vojsko, které řešilo různé výboje skupin, jež nesouhlasily s vytvořením Československa, byli to především Němci a Poláci.Z důvodu střežení hranic i po stránce celní byla v roce 1919 vytvořena nástupnická finanční stráž. V roce 1936 vznikl také sbor stráž obrany státu.
V roce 1933, kdy se v sousedním Německu stal kancléřem Adolf Hitler, se potřeba ochrany republiky ještě zesílila. Generalita se musela rozhodnout, jakou koncepci obrany státu vybere. V úvahu přicházely dvě varianty obrany republiky. První variantou bylo vybudování motorizované a modernizované armády, která by se přesouvala dle potřeby. Druhou možností bylo zbudovat stálé pevnostní úseky, které by se táhly po celé ohrožené hranici. Tuto variantu podporoval dostatek stavebních firem, dobrá surovinová základna ale i reliéf západní části republiky, který krom pohraničních pohoří netvořil žádné přírodní překážky.
Československé opevnění je soustava pevností a pevnůstek budovaných Československem v letech 1935–1938 v pohraničí a na vybraných vnitrozemských příčkách. Opevnění bylo budováno proti nepřátelsky naladěným sousedním státům. Skládalo se z objektů lehkého opevnění vz. 36 a vz. 37 (tzv. řopíků), objektů těžkého opevnění a z dělostřeleckých tvrzí. Mezi jednotlivými těžkými objekty se rozkládal překážkový systém.
Opevnění se nepodařilo dokončit včas ani na celých česko-německých hranicích, anšlus Rakouska pak tuto hranici rozšířil o další dlouhý úsek, který byl opevněním chráněn jen málo (do bezprostředního ohrožení republiky a zahájení mnichovských jednání vznikl na jižní Moravě pás lehkého opevnění, na jaře 1938 pak byla urychleně zahájena stavba linie těžkého opevnění.
Po přijetí mnichovské dohody 30. září a odstoupení pohraničí během první poloviny října 1938 připadla většina území s opevněním Německu, na Slovensku a Podkarpatské Rusi posléze Maďarsku.
Nacisté se po obsazení Sudet a poté i zbytku republiky okamžitě zaměřili na opuštěné opevnění, které se pro ně stalo místem pro získávání zkušeností. Němečtí generálové, kteří se se systémem opevnění seznámili, ho považovali za hrozivý, a vyjádřili úlevu, že ho nemuseli dobývat. Při pokusné střelbě se ukázalo, že německá děla neměla proti československým bunkrům zamýšlenou účinnost.
Lehké opevnění jak starého tak i nového typu dnes často není ve vnitrozemí ČR dochováno. Je to způsobeno účelovou likvidací lehkých objektů v oblastech, kde převažovalo české obyvatelstvo nad německým, tj. na území bývalého protektorátu. K této likvidaci přistoupilo německé velení z preventivních důvodů, kdy v r.1939 hrozilo zejména v Čechách a na Moravě, protiněmecké povstání česky mluvícího obyvatelstva. Německá obava z povstaleckého vojenského využití pevnostních objektů při tomto případném povstání vedla k likvidaci téměř veškerých lehkých objektů již ve výše zmíněných protektorátních oblastech. Likvidační ničení se čs. těžkého opevnění netýkalo pro jeho případnou velmi extrémní nákladnost, ale často i fyzickou nemožnost ho úplně zničit. Velení něm. ženijních vojsk dostalo příkaz k likvidací a k celkové destrukci jednotlivých objektů výbušninami. Varianta znehodnocení v podobě zazdění nebo zabetonování byla zamítnuta jako nedostatečná. Pouze v případě, že nebylo možné zničit lehkou pevnůstku výbuchem z důvodu bezprostřední blízkosti obytné zástavby nebo komunikačních sítí, byl řopík pouze zazděn.
Například: Bunkr Veselka, Bunkr Majdalena nebo Bunkr Borovany.
Původní pokusy ničení objektů výbušninami vycházely z navrtání otvorů do betonových stěn v předpokládaných slabších místech a do nich následné vložení dynamitových patron. Jejich odpalem se předpokládalo rozlámaní pevnůstky jako celku. Tento způsob byl velmi zdlouhavý a náročný na navrtávání do kvalitního betonu a výsledek byl většinou žalostný. Po často neúspěšných pokusech o odstřelení touto metodou se přistoupilo k rychlejšímu, ale nákladnějšímu způsobu, který spočíval k uložení několika desítek kilogramů trhavin s vyšší účinností dovnitř řopíků. První testy jak likvidovat lehké objekty vz.37 probíhaly s nedostatečným množstvím výbušnin, kdy bylo interiéru vloženo 20–30 kg výbušnin. Objekt se potom se jen otřásl, pouze se “zaprášilo”, a ani se nehnul nebo někdy trochu "nadskočil a posadil" se zpět. Teprve až po zvýšení množství trhavin v interiéru (na 60–90 kg), po jejich umístění uvnitř na potenciálně zranitelná místa, po utěsnění všech otvorů a úplném uzavření, teprve poté byla úplná destrukce úspěšná. Tlak v okamžiku výbuchu uvnitř utěsněné pevnůstky narostl do hodnot, které byly schopny roztrhat a odhodit celé mnohaset kilogramové železobetonové masivní trosky do vzdálenosti několika metrů (stropy, celé stěny nebo jejich části) a menší bloky někdy dopadly až několik desítek metrů daleko. Někdy bylo před odstřelem napumpováno velké množství vody do metrové výše v interiéru, čímž se zmenšila vzduchová kapsa a tím se ještě více zvyšoval konečný účinek výbuchu. K tomuto zdokonalení ničení lehkého čs. opevnění se dospělo po delší době mnoha pokusů, kdy tato úspěšná a konečná metodika byla zadávána ženijním něm. jednotkám jako standard. Muselo být často uzavřeno před odstřelem okolí, které zajišťovalo protektorátní (tedy původně československé) četnictvo.
Při likvidační explozi se velmi často stropní deska v celém kuse vytrhla a odletěla vzduchem několik metrů před čelní stěnu. Tato stropní část byla silná 40–60 cm a o celkové ploše cca 12 metrů čtverečních. Masiv železobetonu o značné váze, který byl často “transportován” vzduchem do vzdálenosti několika metrů. Boční a týlové stěny (s vyjímkou vstupní chodby) byly ve většině odstřelů odhozeny do značné vzdálenosti a často i velké betonové fragmenty o váze kolem 100 kg letěly mnoho desítek metrů. Masivní čelní stěna byla buď vyvrácena ze svého pevného uchycení v základové desce a většinou však nebyla oddělena úplně nebo zůstala zcela stát na svěm místě a v původní poloze. K vyvrácení došlo většinou v případě absence ochranného valu před čelní stěnou. V opačném, kdy byl již val před čelní stěnou navršen, se čelo pevnůstky o tento zemní zához opřelo a nehnulo se. Velmi typickým rysem bylo, že vstupní část řopíku (část s vchodovou střílnou) zůstala na svém místě a často i nevyvrácena. Díky svému pravoúhlému zalomení odolala tlaku výbuchu zevnitř. U zničených a nezahlazených objektů často dodnes nalezneme na místech téměř typické znaky, kdy stropní deska je odhozena většinou před objektem nebo zakrývá trosky pod sebou, pokud nebyla odhozena mimo objekt a tím zdevastované ruiny pod sebou přikryla, čelní stěna se často vyvrátila, ale neoddělila se (méně častěji také oddělena a odhozena) a část vchodové pravoúhlé chodby často dodnes stojí tyčící se pevně na svém místě nebo jen mírně vyvrácena z osy. Trosky bočních a některých týlových stěn jsou většinou ve velkých fragmentech (někdy i vcelku) odhozeny několik metrů (někdy ale i desítky až téměř sto metrů) daleko. Tento výše zmíněný popis odpovídá lehkým pevnůstkám vz.37, které po explozi nebyly více rozebírány a zahlazovány. Po odvezení ocelolitinových střílen a pancéřových dveří byly ponechány dodnes ve stavu po odstřelu. Nalézt lze masivní trosky v jižních Čechách např. na Borovansku ,u Mladošovic, nedaleko Strážkovic nebo na Třeboňsku. V jiných oblastech byly zničené řopíky úplně a často i do posledního kousku betonu rozebrány a zahlazeny.
Z celkových cca 10 000 lehkých objektů (v součtu vz.36 a vz.37) vybetonovaných do konce září 1938 v celém tehdejším Československu bylo na území dnešní ČR takto úplně zničeno zhruba něco přes 2500 z nich. Ničení probíhalo nejvíce od jara do podzimu 1939, ve výrazně menší intenzitě i během následujích válečných let. V některých oblastech byly stopy po pevnůstkách téměř úplně zahlazeny, jinde leží výrazné “hromady” železobetonu dodnes. Oproti tomu na mnoha jiných dlouhých úsecích (téměř výhradně v pohraničí) v oblastech dnešní ČR a Slovenska lze i dnes nalézt zachované a nepoškozené celé dlouhé a rozsáhlé linie lehkého opevnění, například řada řopíků na prachaticku, řopíky na jindřichohradecku nebo slavonicku.
Existuje i druhé hledisko vážného poškozování lehkého opevnění (často i těžkého), kdy nešlo přímo o cílenou destrukci a likvidaci pevnostního objektu, ale výbušninami bylo vytrhávány pancéřové prvky z opevnění, přestože nadále objekt jako celek zůstal stát. Jednalo se o vytrhávání střílen z lehkého a těžkého čs. opevnění. U těžké fortifikace šlo však na prvním místě zejména o pancéřové zvony. Tyto kvalitní pancéřové prvky byly odeslány k dalšímu zpracování pro německý válečný průmysl nebo byly instalovany v samotné říši na německých pevnostních objektech. Pro lehké opevnění v tomto je typické, že není vyjímkou, když dodnes najdeme lehkou pevnůstku v bývalých sudetských oblastech, která jako celek nebyla zničena, ale zejí v ní velký otvory v místech kdysi původně zabetonovaných střílen. Po obvodu střílen byly do betonu německými okupanty navrtány otvory, do nich vloženy dynamitové patrony a tento pancéřový prvek byl jejich následným odpálením vytržen.
použitý zdroj: http://vestinu.cz/?nemceka-likvidace-predvalecneho-cs-opevneni,229
wikipedie
V místě finálních souřadnic měl být postaven tento objekt:
k jeho výstavbě už nedošlo.
Jedná se o bonus k těmto keškám:
Objekt 183/66/A-160 (biltema)
Objekt 183/64/B2-100
Objekt 183/62/A-180 (biltema)
Objekt 183/60/A-180
Objekt 183/59/A-160
Objekt 183/57/A-200 (biltema)
Objekt 183/55/A-120
Za betatest děkuji Roháč a Kubajs 310