Kdy přišla na svět, už si nikdo nepamatuje. Ale není to rozhodně nedávno, spíše mnoho desítek let. Kdo ví? Kdo to dnes vůbec dokáže určit?
První vzpomínky má až na město. Už jako malá se vydávala na dlouhé cesty po ulicích. Nikdy však hranice města neopustila. Sloužila dobře a pokud měla nějakou indispozici, dokázali se o ni postarat a zase ji zbavit všech problémů. V tomto směru ji přálo štěstí.
Lidí potkala doslova mraky. Tolik, že si to neumíte ani představit. Takové množství lidí jste vy rozhodně za celý život nepotkali. Nevěříte? Nevěřte, ale je to tak.
Tak to šlo rok za rokem, jeden skoro jako druhý, pravda, válečné roky byly trochu jiné, ale práce, práce byla v podstatě stejná.
Jednou ale k tomu dojít muselo. Obávala se toho už dříve, ale prošla si tím skoro každá její známá. Poslední zvonění. Zdálo se jí to brzy, měla pocit, že by ještě mohla pokračovat, ale řekli dost. Jsou tu další, mladší, i ony chtějí pro nás pracovat.
Ze sklonku svého života si vybavovala jen šumění trávy a blízkého lesa a také bzučení včel. Včel, které kromě zimy, snad nikdy nepřestávaly pracovat. Ale i to už je pryč.
Nyní tu už jen šumí stromy a je tu klid, pokud sem nějaká náhodná duše nezabloudí.
Tak tu odpočívej v pokoji….