Labe. Mnou asi nejfotografovanější motiv Kolína, ačkoliv oproti železnici není jeho převaha nijak přesvědčivá; vždy se mi do záběru vloudí tak nějak samo od sebe. Prostě k městu patří a že jej dělí na dvě poloviny, tak když člověk chce mít na snímku zastoupení obou, je tam i Labe. Koneckonců i ty mosty se přes něj rozkročují a dokonce i ta dráha se vecpala do škvíry mezi skalou a řekou. Pro mne odkojeného Sázavou bylo Labe odmala stokou; kdysi se do ní totiž vypouštělo kde co. Ale i přesto měla svůj styl a kouzlo kupříkladu přívozu. A hluboký bas toku zejména pode schodem hydroelektrárny, zde ve mne vzbuzovala strach. Ale o oblouk níže si to u mne žehlila klidem, s kterým k nám lidem promlouvala odrazy břehů za řekou. Zrcadlil se v ní svět. A Měsíc s úplňku a byla svědkem i mé služby vlasti, protože právě tady jsme chodívali na tělesnou přípravu; která ovšem vždy končívala odpočinkem v březovém háji, byť jsem se chvíli předtím dusil v plynové masce při běhu. Možná ale právě v té chvíli přišlo prozření, že tak jako beze světla není stín, tak bez uštvání se nedosáhneme klidu a stejně tak bez každodennosti s řekou není její poezie, protože co si budeme namlouvat, pravou hodnotu čehokoliv člověk pozná teprve tehdy, až to ztratí. A tak se k Labi nyní často vracívám právě pro toto vše a oceňuji jej, byť u něj své mládí už nikdy znovu nenajdu. Nicméně není proč jej hledat, její báseň beze slov mi má i dnes stále mnoho hezkého co říci. A to přesto, že už přívoz není, natož široký splav mezi mlýny, nicméně tím více pak oceňuji její zelené břehy, byť právě jich ubývá. Třeba za zimním stadionem. Tak si odtamtud ještě s řekou užijme nerušených výhledů; brzy o ně přijdeme. Ale tady pode tratí to snad do budoucna nehrozí. Anebo zde též?
