Tyto paměti sepsal pan Václav Šesták, synovec Františka Šestáka, podle vyprávění své babičky.
V pondělí 23. února 1920 vzrušila dnešické obyvatele a celé osazenstvo Kaolinky v Chlumčanech a širokém okolí zvěst, že pan František Šesták, topič kaolinových závodů a hostinský „Na Vršíčku“ byl zákeřně zavražděn. K této tragické události došlo na rozcestí bývalé staré cesty na Dobřany a odbočky na Chlumčany. Ve Dnešicích byly v té době ještě dva hostince. A tak hostinský „Na Vršíčku“, aby užil svou rodinu, pracoval ještě na Kaolince. Jeho manželka Kateřina byla prý velice pohledná s černýma očima a černými vlasy spletenými v dlouhé černé copy. Jako topič pracoval hostinský na směny a tak prý často jeho manželka trávila samotu se svým milencem. Jmenoval se Václav Řezáč, pracoval ve Škodovce v Plzni a bydlel v podnájmu u pana Jana Kůstky v. hostinci na zastávce Dnešice (dnes zastávka Přeštice). Po práci pravidelně navštěvoval svého bratra ve Dnešicích. Milenecký vztah mezi Kateřinou a Václavem Řezáčem byl prý veřejným tajemstvím, věděl o tom i manžel Kateřiny.
Bývalý hostinec Na Vršíčku
V neděli dne 22. února 1920 odešel František Šesták v 17 hodin na noční směnu.
Někdy k 10 hodině večerní paní hostinská poslala jednoho z mladých hostů, aby šel pro Frantu, že jsou jeho synové nemocní a mají horečku. Na cestu tehdy asi dvacetiletému poslu dala lucernu, aby ji pak předal manželovi a zůstal za něho topit v kotelně. Nepochybně to byl záměr a lucerna měla hrát úlohu při určování budoucího živého terče. Když někdy před 11. hodinou v noci přicházel František pěšinou k rozcestí, někdo na něj vystřelil a zasáhl ho do ramene pravé ruky. Po zoufalém výkřiku „to jsem já Franz z Vršíčku“ byl střelen druhou ranou do břišní oblasti. Po tomto druhém zásahu zůstal ležet na silnici.
Pak asi kolem 11. hodiny večer šli dnešičtí mladíci z kina v Dobřanech a zakopli o ležící tělo, protože byla tma a oni neviděli správně na cestu. Lucerna, kterou František držel, se jeho pádem rozbila a světlo zhaslo. S poznámkou: „To tu leží někdo opilý“, šli dále a zraněného nechali ležet na místě.
Brzy po nich ale přijel na kole osvětleném karbidovou lampou pan Jan Henig starší. Ten se vracel z odpoledních služeb z ústavu v Dobřanech. Rychle ujížděl do vesnice pro pomoc. Ta poraněného někdy po půlnoci přinesla domů na Vršíček. Když prý záchranáři přicházeli do domu, Kateřina prý volala: „To zloději, to mu udělali zloději.“ Zraněný se prý probral částečně z mdloby a trhaně pronesl: „Však jsem volal, že jsem Franta z Vršíčku!“ Nežli se dostavila lékařská pomoc, pro kterou ještě v noci jeli, František Šesták asi po třetí hodině ráno zemřel.
Onemocnění chlapců bylo prý fiktivní. Pohřeb Františka Šestáka zorganizovala sociální demokracie. Zúčastnilo se ho nebývalé množství lidí, snad celé osazenstvo Kaolinky a hosté ze širokého okolí. Smuteční průvod provázely dvě kapely. Začátek prý přicházel již ke hřbitovu a poslední účastníci byli ještě na návsi.
Manželka zavražděného Františka, Kateřina a Václav Řezáč, byli vzati do vazby jako podezřelí okresním soudem v Přešticích. Tam pobyli asi 6 týdnů a byli propuštěni pro nedostatek důkazů. Náhodný dnešický občan prý navštívil žalářníkovu rodinu a v kuchyni se setkal s oběma vyšetřovanci. Kateřina pletla na lavici u kamen ponožky a Václav Řezáč seděl se žalářníkem u stolu a oba dva kouřili. Říkalo se, že Václav Řezáč byl starý pytlák a za války prý zásoboval pana soudce upytlačenou zvěřinou.
Matka zavražděného prý soudce utěšovala slovy, že mrtvému životu nevrátí a malé děti budou potřebovat matku, aby se o ně starala.
Na místě byly četnictvem nalezeny indicie, které jednoznačně prokázaly pachatele z vraždy.
Říká se, že boží mlýny mě pomalu, ale jistě. Asi v roce 1941 přijelo na Vršíček auto s pivem. Jeden ze závozníků odmítl pozvání ke svačině. Tímto závozníkem byl Václav Řezáč. Víc se nikdy ve Dnešicích neobjevil. Jednoho dne přišel na Vršíček pan Václav Frouz, opatrovník z dobřanského ústavu a starosta Dnešic. To bylo již po 2. světové válce. Oznámil, že na ústavu leží v kleci Václav Řezáč, je psychicky na dně a nekomunikuje s žádným. Pan Frouz se ho zeptal: „Co jsi tomu Frantovi z Vršíčku udělal?“ Aniž se ozval, zamumlal: „Ty vole, ty vole“ a nic víc. Po několika dnech v ústavu zemřel.
Po návratu z vyšetřovací vazby manželka Kateřina zůstala jako hostinská dále na „Vršíčku“, ale nikdo prý do hostince nešel. Čtvrtku sudu čepovala prý i více než měsíc. Pivovar měl zájem na odbytu a dal jí výpověď. Kateřina pak odešla s dětmi do Vejprnic, odkud pocházela. Dobřanský pivovar pak uzavřel smlouvu s otcem pisatele „pamětí“ panem Václavem Šestákem. Ten žil s rodinou na „Vršíčku“ skoro 60 let a 50 let obsluhoval dnešické občany.
Pomník byl vandaly poničen.
Díky obci Dnešice byl opraven, aby dál připomínal tragický skon pana Františka.
Pomník
Ke keši: Prosím vraťte krabičku na své místo tak, aby nebyla vidět z cesty vedoucí do lomu.
V kešce jsou vložena CWG pro první tři nálezy.