O založení a jménu hradu Vikštejn

Toho dne, co se ukázali před branou tvrze ve Štáblovicích tatarští jezdci, narodilo se zemance pachole. Když se děcko rozplakalo na tom divném světě poprvé, zanikl jeho hlásek ve vřavě, která venku nastala. Vladyka se svým lidem, skrytým za dřevěnými hradbami, nastoupil boj na život a na smrt proti zběsilému přívalu šikmookých barbarů. Štáblovičtí se na ně chystali již déle. Tušili, že krutá hodina se blíží. Již po řadu let na hrad přicházely neblahé zvěsti o tom, jak krutý Džingischán, se svými vojsky nemilosrdně pustoší evropská města. Na své cestě hrůzy a zmaru napadl jeden oddíl snědých chlapů, v kožešinách oděných, s copánky na vyholených hlavách, Štáblovice. Stáda, ženy a děti, byly skryty v lesích. Jen zemanka nechtěla opustit tvrz, ani nemohla. A tak byla nyní, ve svou těžkou hodinu svědkem, jak na její domov padají snopy šípů, některé z nich pak opatřené hořící hubkou. Štáblovičtí odrazili útok jednou i podruhé, potřetí však přivedené posily Tatarů prolomily hradby a dílo zkázy bylo završeno. Obránci tvrze byli pobiti, sídlo vyloupeno a zapáleno. Jen silný proud dešťové vody za bouře zabránil, aby požár dílo zhouby nedokonal. Když vítězní barbaři odtáhli, vrátili se pozůstalí z lesů a nalezli zemanovo děťátko. Bylo dosud živé, při vychladlém těle matky, která je bránila do posledního dechu. Štáblovičtí se jej ujali a kněz, který v době přepadení hradu, zastával svůj úřad v Opavě, stal se jeho poručníkem. Aby dal vladař opavské krajiny, sám proslulý Vítek z Kravař, najevo svůj zájem o štáblovického dědice, přikázal dát mu jméno po sobě - Vítek. Mladý štáblovický pán byl do sedmi let veden k psaní a zpěvu, dalších sedm let k hospodářství na otcovské půdě. Potom jej zavedli na Hradec, aby tu mladý Vítek za dalších sedm let nabyl rytířských způsobů a naučil se boji. Jeho ochránce si ho oblíbil a zařadil ho mezi své štítonoše. Vítek se brzy naučil jízdě na koni, střelbě lukem, práci s mečem, honbě se sokolem a lovu s oštěpem. Také paním na hradě dovedl sloužit, hrát na loutnu a líbivě jim zpívat.

Vítek z Kravař byl svým jmenovcem nadšen a otázal se svého chráněnce, jakou chce odměnu za svůj zpěv. Vítek požádal o propuštění domů, že by již rád hospodařil na svém. Kastelán byl zaskočen, ale uznal chlapcův zájem. Nicméně učinil toto rozhodnutí. Právě z příkazu zeměpánova dostavěl k ochraně země nový pevný hrad nad řekou Moravicí, aby se neopakovalo tatarské neštěstí. A rozhodl, že hrad dá do správy svému chráněnci i se vším příslušenstvím: lesy, poli, lučinami, horami, údolími, vesnicemi i tvrzemi. A jméno hrad dostane po něm - Vítkův kámen, či jak se v té době říkalo - Vitkenstein.

Vítek se tak stal prvním pánem nově zbudovaného hradu. Ze Štáblovic sem pozval některé své lidi, aby mu pomáhali se správou kraje. Starého plebána učinil svým rádcem, a jeho příznivec, pán z Kravař, se záhy přesvědčil, že ve Vítkovi našel dobrého purkrabího na Vikštejně. Ten kázal vypalovat lesy, na jejich místě zakládat nová pole, rozmnožovat stáda, pro ryby pečovat o vody tekoucí i stojaté. Ale hlavně spravedlivě vládl svým poddaným. A aby svěřené panství vzkvétalo, založil nedaleko hradu také městečko Vítkov, kde bylo na trzích směňováno obilí, maso a med za šaty, obuv a náčiní. Vítek tak dobyl vážnosti a jeho hrad úcty. S každým vyšel v dobrém, jen lenoši rytíře mrzeli. Říkal, že lenost je hloupost těla a hloupost nemoc duše.

Přemysl Otakar II. (Gelnhausenův kodex)

Není divu, že když český král Otakar II., zvaný železný a zlatý, povolal do zbraně své věrné z Čech, Moravy a Slezska, dostavil se i Vítek z Vikštejna s praporcem tak pěkně vyzdobeným, na tak ušlechtilém koni s bohatou zbrojí, že král se zvlášť u něho zastavil a pochválil ho. Vítek krále poprosil, aby zachoval pochvalu až po boji. Slavný král pak na šesti výpravách a vítězných jízdách ukázal Vítkovi svoji náklonnost a jeho lidu uznání. Vítek přivezl na svůj pevný hrad, uprostřed líbezného kraje na řece Moravicí, vedle kořisti i královské dary: železné rukavice a ostruhy, stříbrný meč a novou korouhev. Na té bylo vypsáno rytířské heslo: „Duši Bohu, tělo králi, srdce ženám, čest sobě“ S touto korouhví vytáhl se svojí družinou do boje i na Moravské pole a tam statečně po boku Přemysla II. padl, Hrdinný pán z Vikštejna však stále žije v legendách a ve jménu hradu i nedalekého města.

text: Petr Zahnaš, Pověsti a vyprávění od řeky Moravice 2020

Vikštejn (zdroj: mistopisy cz)