O pokladech na MIlíkově

V dávných dobách za knížete Břetislava a pak za krále Václava stál na výběžku Dobešovského kopce dřevěný strážní hrad. Chránil hranic Moravy a poskytoval ochranu obyvatelům z okolí dnešního města Oder. Původně se hrad jmenoval Babí Hrádky a v dobách tatarského nebezpečí v roce 1241 se mu říkalo Milíkov podle stavitele, který jej nechal opravit a podstatně zvětšit. Po válce s Tatary hrad zpustnul a rozpadl se, protože byl postaven téměř celý ze dřeva. O hradu se povídá, že se propadl do země i s jeho obyvateli, včetně nashromážděných pokladů. Stalo se tak údajně pro jejich lakotu a chamtivost. Dnes po hradu nenajdeme téměř žádné viditelné stopy.

O kopci, na němž hrad stával, se dochovala pověst. Ta říká, že o večerní mši z Velikonoční soboty na neděli se objeví na louce poblíže kapličky Navštívení Pany Marie pasoucí se býk. Nosem má mít provlečen zlatý kruh, na němž jsou dva zlaté klíče. Najde-li se odvážlivec, který chytne býka za zlatý kruh s klíči, objeví se mu mnich skrytý v kápi. Ten ho pak odvede ke kovaným dveřím ve skále a jedním z klíčů je odemkne. Pak zavede odvážlivce tajnou skalní chodbou do velké podzemní komnaty, plné pokladů. Člověk si pak může vzít něco málo z těchto pokladů. Musí však rychle, ještě před tím než odzvoní zvon na kostelní věži v Odrách půlnoc následovat mnicha odcházejícího jinou chodbou k východu. Tam mnich vypustí jinými dveřmi, na jiném místě, obdarovaného ven. Zpozdí-li se člověk kvůli chamtivosti, nenalezne již východ ze skalního podzemí. Musí pak bloudit podzemím, dokud jiný odvážlivec, o Velikonocích, neuchopí býka se zlatým kruhem v nozdrách a mnich v kápi mu neukáže cestu ven.

Dříve se také v Odrách vyprávělo, že do hradu na Milíkově vede tajná chodba z Josefské kapličky na dnešní Nadační ulici. Údajně zde má být to místo, kudy se obdarovaný odvážlivec dostane ven z podzemí hradu.

Jiná zaručená zpráva zase říká, že na staré lesní cestě do hradu se čas od času zjevují dva zbloudilí rytíři řádu zlaté hvězdy. Ti zde mají hlídat cestu do hradu. A protože se často hádají, je v okolním lese slyšet řinčení jejich zbraní. Když jim pak dojdou síly, sedí na pařezech a bědují, že musejí hlídat hrad, který se, pro zločinecký způsob jeho obyvatel, do země propad. Pocestným pak podávají svoje zbraně, aby převzali jejich úděl. To však pocestní nesmějí učinit, protože by pak museli po nocích hlídat místo nich.

Dle starých oderských legend vyprávěných svými rodiči upravil a o další informace doplnil Květoslav Wiltsch.