RYTÍŘSKÁ POVĚST O ČESKÉM ZNAKU
Eduard Petiška
Kdysi prý vládl v Čechách statečný kníže. Mnoho se o něm vyprávělo, ale jeho jméno Vypravěči měnili. Někteří mu říkali Štylfrýd, jiní Stanimír a ještě jiní Stůjmír. Ale co záleží na jméně, když nás volají hrdinovy činy.
Kníže Stůjmír zdědil zvláštní znak. Byl na něm vymalován kotel v červeném poli. Stůjmír přijímal svůj znak jako znamení hanby. Umínil si, že v cizině vybojuje znovu starý český znak, starodávnou orlici. Rozloučil se s ženou a dětmi, vyhoupl se do sedla věrného koně a vyjel s malou družinou ze svého hradu. Vybral na cestu jenom několik nejmilejších přátel, aby nikdo nepoznal, že cestuje kníže.
Projel s družinou lesy, přebrodil řeky, stoupal do hor a sestupoval z nich, putoval stále k jihu, až spatřil veliké modré moře. V přímořské krajině se mu zalíbilo. Vstoupil do služeb neapolského krále a čekal. Čekal na šťastnou náhodu, která probudí ze zahálky jeho meč a kopí. Nečekal dlouho.
Do země krále neapolského vpadl anglický král. Kudy táhl. Plenil a zajímal lidi, a co mohlo ohněm shořet, to podpaloval. I nastala mezi lidem sklíčenost a úzkost neopouštěla nikoho po celé dny.
„Králi,“ oslovil v tomto smutném čase Stůjmír neapolského krále, „proč nevytáhneš se zbraní proti anglickému vojsku? Proč dovoluješ, aby cizinci páchali bezpráví na bezbranných lidech?“
„Jak mohu já a má chudá země bojovat s anglickým králem?“ řekl neapolský král.
„Dokud mi nevypadne meč z ruky, chci bojovat proti křivdě, která se děje nevinným,“ řekl Stůjmír. „Lépe je život ztratit jako hrdina než jej přijmout jako zbabělec.“
Tak mluvil Stůjmír s bojácným neapolským králem, až se král dal pohnout ke skutkům. Svolal svoje rytíře a vytáhl s nimi proti anglickému vojsku. Když vystoupili na návrší, spatřili pod sebou na rovině tábor anglického krále. Rozkládal se na všechny strany a zdálo se, že nekončí ani na obzoru.
V obrovském lese stanů a praporců se rozléhal křik lidí, hluk vozů a troubení. Před takovou spoustou vojáků a zbraní sklopil neapolský král hlavu.
„Je jich příliš mnoho,“ řekl tiše,“ jak bychom se mohli s nimi utkat v poli?“
„Králi,“ odpověděl Stůjmír, „ jestli se bojíš porážky v poli a chceš-li mít vítězství jisté, poslechni mou radu. Napiš anglickému králi list a v listu mu oznam, co ti povím.“
Král neapolský uvěřil Stůjmírově radě a napsal anglickému králi list.
„Králi anglický,“ napsal, „protože činíš mým lidem bezpráví, pálíš mé vesnice a zajímáš bezbranné a nevinné, chci s tebou měřit své síly. Máš-li ovšem ve svém velikém vojsku dvanáct statečných rytířů. Jestliže najdeš mezi svými dvanáct statečných, pak dej osedlat dva tisíce koní a na každé sedlo zavěs tisíc hřiven zlata. Také já dám osedlat dva tisíce koní a na každé sedlo zavěsím totéž, co ty. Potom vyšli svých dvanáct rytířů, ať se jeden po druhém bijí s jediným rytířem, kterého vyšlu já. Jestliže tvých dvanáct rytířů zvítězí nad mým rytířem, patří koně i zlato tobě a já se ti poddám s celým královstvím. Jestliže zvítězí můj rytíř nad tvými, patří všechno zlato i koně mně a ty se poddáš mé vůli.
Anglický král si přečetl list a svolal radu nejudatnějších rytířů.
„Přijmi, králi, ten zápas.“ radili mu všichni. „I kdyby rytíř neapolského krále porazil jednoho z nás, druhého neporazí. A kdyby porazil druhého, třetího porazit nemůže. Kdopak kdy slyšel, aby jeden jediný rytíř porazil dvanáct statečných rytířů jednoho po druhém?“
Anglický král souhlasil a kázal odvézt dva tisíce koní nákladem zlata.
Neapolský král obtížil zlatem své koně a poslal je také na smluvené místo. Ke koním a zlatu postavil každý král stráž.
I sešli se diváci z obou vojsk na přilehlých strání. Kdekdo dychtil vidět boj.
Králové usedli na opačných koncích bojiště a při anglickém trůnu stálo dvanáct odvážných mužů se vznešených rodů a při trůnu neapolského krále stál jenom jeden odvážný muž. Český kníže Stůjmír. Za ním však vlálo ve větru dvanáct praporců na dvanácti dřevcích a každý praporec měl jinou barvu.
Anglický král vyzval prvního rytíře, chloubu Anglie, a rytíř vyjel na bojiště na oni tančící touhou utkat se v boji.
Stůjmír uchopil dřevec s praporcem bílé barvy, neboť bílá znamená veselost duše. Potom pobídl koně. Letěl jak vržený kámen a srazil se s cizím rytířem tak prudce, že ho vyhodil svým veselým dřevcem ze sedla. Hned seskočil z koně a utkal se s rytířem mečem. Angličan padl podruhé k zemi a vzdal se.
Sotva byl Stůjmír znova v sedle, už útočí druhý rytíř. Tentokrát zvolil Stůjmír dřevec s praporcem zelené barvy. Zelená znamená naději a té bylo Stůjmírovi potřeba. Vyletěl prudce jako ostříž a srazil svěžího rytíře takovou silou, že rytíř už nemohl vstát. Stůjmír se chopil dřevce s praporcem barvy ohně. Tou barvou zapálil svoje srdce k třetímu boji. A třetí rytíř padá k zemi. Stůjmír uchopil dřevec s praporcem žluté barvy. Vzduchem se kmitla žluť, ve kterém je zakletá věrnost a neústupnost, a novy protivník se kácí a štít a přilba se válí v trávě. Stůjmír vzal dřevec s blankytným a pobil nepřítele barvou mužské chytrosti. A vzal dřevec s brunátným praporcem na znamení hněvu, vzal praporec fialový na znamení události. Bral dřevec po dřevci, a jakmile praporec na dřevci jen maličko ve větru od moře zavlál, padl další z anglických rytířů.
Jedenáct synů anglických rodů si odneslo porážku z boje s českým knížetem Stůjmírem a někteří ztratili přitom i život. Vojáci na stráních, králové na trůnech nevěří očím. Dvanáctý rytíř vyjíždí proti Stůjmírovi a drží v ruce zlatou korouhev. Stůjmír se chopí posledního dřevce. Je na něm praporec barvy lví na znamení cti a chvály českého jazyka. Stůjmír letí jako jestřáb z vltavských lesů a anglický rytíř mu jako orel letí vsříc. Narazí do sebe dřevci, až třísky odletují. Stůjmír vyvázne bez pohromy, cizímu rytíři odletí ze štítu čtyři malované růže. Znovu se rozjedou proti sobě, jitřní hvězda Anglie a jitřní hvězda Čech. Znovu narazí do sebe třeskem. Stůjmír vyvázne bez pohromy, cizímu rytíři vypadne z ruky štít. Potřetí se ženou proti sobě a cizí rytíř se kácí z koně. Tu seskočí ze svého koně Stůjmír a tasí meč. Bijí se spolu meči. Slunce stojí na vrcholku dráhy, když začnou, a když zvoní k večerním nešporám, ještě nekončí souboj. Teprve až se prodlouží stíny, ustoupí rytíř o krok, pak o dva a o tři, krev z něho stéká jako pot. Padne a vzdá se na milost Stůjmírovi.
Stůjmír pokyne a jeho druhové rozvinou korouhev vítěznou, kotel v červeném poli. Teď vidí všechen lid, že nad dvanácti anglickými rytíři zvítězil český kníže.
Neapolský král se zvedne z trůnu a jde naproti Stůjmírovi.
„ Jak ti mám projevit svou vděčnost, řekni mi přání a splním ti všechno, co je v mých silách“
„ Králi,“ odpoví Stůjmír, „ neprosím o žádný dar, jen svému milému českému jazyku bych rád prokázal čest. Proto tě prosím o nový znak. Dej mi černou orlici na zlatém poli a já orlicí vyměním znak s kotlem.“ Neapolský král zavolal malíře a přikázal, aby Stůjmírovi přemaloval štít i korouhev. Stůjmír dosáhl, čeho si přál. Rozloučil se s neapolskou zemí a vydal se s novým znakem domů. Vděčný král jel s ním a za nimi klusalo dva tisíce koní s nákladem zlata. Vznešený průvod a vzácný dar doprovázelo množství zbrojného lidu.
Kudy táhl průvod, vybíhali lidé z domů, z dílen, a sbíhali se z polí. Zpráva o návratu Stůjmíra s neapolským králem předběhla průvod. A jak se průvod blížil Praze, rozhoupala se srdce zvonů a Pražané vyšli z bran. Zpěvem a slavným vyzváněním vítali Stůjmírův návrat.