Řeka Olza je páteří a osou země těšínské. Její jméno je prastaré, možná pochází až od dávných Slovanů a slova "oliga", zachyceného i v názvu řeky Volga, které značí "bohatá na vodu". Česky je její oficiální jméno od roku 1961 Olše, dovolím si ale přidržet se původního názvu.
Těšínské knížectví se zformovalo někdy na konci 13. století jako jedna ze zemí tvořících Slezsko. Vládnoucím rodem byli těšínští Piastovci, zakladatelem jejich větve pak Měšek I. Od počátku se na tomto území míchaly vlivy pocházející z českého i polského státu. Těšínští Piastovci byli spříznění se zakladatelským rodem polským, orientovali se na geopoliticky na české království. Už dcera Měška I. se stala manželkou Přemyslovce Václava III. Za Jana Lucemburského se pak Těšínsko stalo lénním slibem knížete Kazimíra I. vedlejší zemí Zemí Koruny české. Staletí plynula, čas odvál rod Piastovců, dědici země se z pozice českých králů stali Habsburkové. Války okousaly někdejší Slezsko pod Českou korunou, zůstalo jen Těšínsko a Opavsko.
Přišly národovecké spory, rozpad monarchie - a nakonec dějiny rozervaly i celou zemi. Řeka Olza, páteř země, se stala hranicí, která tu nikdy předtím nebyla. Nebudeme tu ale hodnotit kdo komu co udělal, protože historie je málokdy spravedlivá. Ostatně, i tak jsme ty dějiny vzali až moc velkou zkratkou. Tato keš je ale věnována řece a proto přemýšlejme raději nad ní.
Olza vulgo Olše. Od svého pramene nedaleko Jistebné měří až k soutoku s Odrou 86,2 km. To není mnoho, a přeci její význam nesmíme podceňovat. Od pravěku byla osou, kolem které se obtáčela tato část podbeskydské krajiny. Podél Olzy putovali lovci mamutů. Na vhodných místech nad nivou řeky vznikala opevněná sídla, po terasách podél toku vedly obchodní stezky. Nedaleko keše máme ostatně skvělý příklad v hradišti Chotěbuz-Podobora, poprvé opevněném na přelomu doby bronzové a železné, později znovu osídleném a rozšířeném v raném středověku. Další přirozenou polohou, která kontroluje řeku a stráží zdejší cesty je pak Hradní vrch v dnešním Cieszyně. Údolí Olzy navazující na údolí Kysuce utvořilo Jablunkovský průsmyk, jednu z bran do Slezska, kudy proudili nejen armády, ale i zboží, myšlenky a lidé.
Keš jsem založil na břehu řeky, v jednom z míst, kde je zachovaný její přírodní ráz. Na dohled jsou sice průmyslové objekty v polských Marklowicích, přesto není těžké si představit, že takto nějak se tato řeka kroutila krajinou i v době, kdy poprvé přišli lidé. Osa země, její páteř, její vertikála a tekoucí duše - a nyní hranice? Po desítkách let, kdy byla tato hranice střežená a nepřívětivá, trvá dnes už nějakou dobu stav, kdy se řece vrací její přirozené postavení. Olza/Olše patří oběma břehům a nohy umí schladit poutníkům z obou stran řeky. Kdo se chvíli pozastaví s pohledem na vodu, která plyne odvěků pořád stejným tempem, ten možná zašeptá: "Olza nás dělí, Olza nás pojí. Olza nas dzieli, Olza nas sprzęga."
K řece a keši vede od silničky podél kolejí pěšina, po většinu roku dobře prošlapaná. Nemělo by proto být potřeba se prodírat přes louku, obzvlášť, pokud právě nebude posečeno. Skrýš bude snad dobře patrná, prosím o dostatečné maskování. Pod stínem stromů signál lehce létal, ale uložení je v podstatě na dosah od pěšiny.
