Smírčí kříž je z kamene vytesaný kříž postavený v zemi. Smírčí kříže se stavěly na místech, kde došlo k vraždě či k neštěstí. Dle středověkého smírčího práva bylo vytesání a vztyčení kamenného smírčího kříže součástí trestu. Některé též vznikly jako upomínka morových epidemií a podobných katastrof.
Z kamene je také křížový kámen, který se však liší, nemá na rozdíl od smírčího kříže tvar kříže, ale jedná se o kámen, do kterého je vytesán obrys kříže.
<
Smírčí kříž na Libinách nedaleko Jaroměře stojí v bývalém vojenském prostoru a to je asi taky jeden z důvodů, že se zachoval v poměrně dobrém stavu. Stával na křižovatce cesty spojující Rožnov s Jaroměří s cestou ze Semonic přes vrch Libina do Rtyně. Hodně touhle polní zkratkou chodili lidé ze Semonic, ale i Čáslavek a Černožic, pokud chtěli dorazit do Rtyně, od konce devatenáctého století ale hlavně do nově vzniklých lázní ve Velichovkách.
Svou tíhou kříž postupně zapadal do země a když mu navíc pomohla skoro až k zemi ještě zemědělská velkovýroba, neřekl mu nikdo jinak než zapadlý kříž. Dnes již nestojí ani na křižovatce polních cest, jelikož i těch jaksi ubylo. Přesto se našli v Semonicích dobří lidé, kteří ho v místě, na němž od nepaměti stojí, zachránili snad i pro budoucí generace. V poslední době přežil i stavbu nové dálnice procházejíci v těsné blízkosti.
Se svou výškou 163 cm je asi největším křížem u nás. Vznikla mnohá vyprávění o událostech, které se údajně na tomto místě staly. Podle jednoho z nich tady barvířský učeň z Jaroměře zabil židovského obchodníka z Rožnova. Další uvádí, že v těchto místech přišla o život pádem z koně kněžna Libina.
Přesto ale kříž svým starobylým vzhledem spíše připomíná až ony bájné doby příchodu křesťanství do naší země. Jeho tvar dal vzniknout pověsti, která sahá až do dob pohanských.
V oněch časech se rozprostíral na vrchu Libině posvátný háj. Naši pohanští předkové jej zasvětili bohyni Liběně. Za měsíčních nocí zněl háj posvátnými písněmi a nad tmavé koruny stromů stoupal dým z obětních ohňů. Mezi kmeny se kmitaly světlé, vzdušné řízy dívek, které sem přicházely z okolních drobných vísek, aby rituálním tancem poděkovaly své bohyni za ochranu i za její dary. Uprostřed světlé mýtiny stála čerstvými květy stále znovu zdobená kamenná socha bohyně. Když pak se naším krajem ubíral věrozvěst Metoděj, přinášel lidem novou zvěst, zvěst o lásce a oběti Kristově. A kudy kráčel, tudy víska za vískou, tvrz za tvrzí přijímaly nově zvěstované náboženství. Ne všude se to pochopitelně dělo bez odporu. Ale přesto se z našich poohanských předků postupně stávali křesťané. Metoděj odešel, jeho učedníci zůstali. A přikázali likvidovat vše, co by jen vzdáleně mohlo připomínat modloslužbu předků. Tak padl ostrým sekerám svalnatých chlapíků za oběť i prastarý posvátný háj na Libině. Socha bohyně byla roztříštěna na drobné kousky těžkými kladivy. Všechny úlomky pak byly rozmetány po širém okolí. Na místě Liběnině měl být vztyčen mohutný dřevěný kříž. Sotva se však tak stalo, rozpoutala se nad krajem dosud nikým nevídaná bouřa doprovázená neuvěřitelně prudkým vichrem. Nebe se rozevíralo klikatými blesky za nepřetržitého dunění hromů. Lidé kvapně opouštěli návrší a z uctivé vzdálenosti přihlíželi tomu, jak jeden z blesků zapálil dřevo kříže. Netrvalo to dlouho shořel až po samu zem. Zatímco se pohanští starci radovali, domnívajíce se, že staří bohové jsou silnější, počali věřící připravovat dřevo pro nový kříž. Jenže i ten byl zasažen božím poslem a na prach spálen. Nyní teprve bylo rozhodnuto, že kříž musí být zhotoven z kamene. A vybrali pro něj neobyčejně odolný pískovec. Dlouho na něm v potu tváře kameník pracoval. S velkou slávou, ale také s obrovským vypětím dopravili posléze kamnenný kříž na místo, kde uprostřed pohanského háje stávala socha Liběny. Hned po jeho vztyčení se však opět začaly dít věci nevídané a neuvěřitelné. Kříž nepostál ani chvíli, jako by nebyl z pevného pískovce. Půda pod ním ujížděla, jako by to bažina či rašeliniště byly. Několik pacholků ze sousedních Semonic se kolem kříže namáhavě pachtilo. Ne a ne udržet kříž před pádem. Dvěma z nich se tahle práce stala osudnou. Těžký kříž je svou vahou přitiskl k zemi. Dříve než se okolostojící vzpamatovali, oba dodýchali. Teprve teď se lidé konečně dovtípili. Kříž nemůže stát na místě sochy pohanské bohyně. A tak ho tedy přenesli dolů, pod návrší. Zde ho postavili na křižovatku místních cest. Teprve tady dostal smysl. Tady mohl lidem ukazovat nejen správný směrjejich každodenního putování, ale mohl být i orientačním bodem jejich životních poutí. A na tom místě stojí dodnes. Zakopali ho tehdy opravdu hodně hluboko, to aby stál pevně o odolával plynoucímu času, ale přesto se i nyní ukázalo, že i tak je kříž přece živý.
Místní lidé vám potvrdí, že se v okolí říká: "Za každých sto let vyroste kříý pod libinou o tříštičku, pranepatrnou, takovou, co by se za nehet vešla ...." a tak kříž roste i dnes. Bude růst do té doby, než budou jeho ramena tak vysoko, že panna jménem Liběnapokřtěná z nich uvidí věže biskupského chrámu svatého Ducha v Hradci Králové. A to pak prý nastane soudný den.
Zdroj: Jaroměřský zpravodaj 2016,Turistika.cz, český rozhlas, GC4NMZ4 (archivováno), foto SmK 2023 vlastní, ostatní dle zdrojů textu