ALTE WEG 
Bylo nebylo.Bylo a není….
Princ nezabil draka, nevzal si princeznu a nežili spolu šťastně až do smrti…
Byla a je jedna ves, poloves.Chvíli, německá, rakousko-uherská, saského kurfiřství, továrníka Richtera, hornolužická, německá, česká, polská, protestantská, katolická…maglajz
Weisgdorf, Wigancice, Žytawskie, Višňová.
Poprvé se o ní dozvídáme roku 1334, kdy panu Petru de Wicgnandisdorf patřil Horní a Dolní Weigsdorf.
Kostel v Dolním Weigsdorfu, později často stěhován ze státu do státu, byl založen roku 1346.
Horní, Dolní a Prostřední Weigsdorf si žily vlastním zamotaným životem.
Horní a Prostřední patřily dlouho saskému kurfiřství. Kurfiřt nechal postavit silnici z Ostritz, čímž přiblížil místní podnikatele a obyvatele k trhům v Sasku. Přijela i pošta!!!!(balíky po ruky dvou týdnech 😊)A v r.1925 se jezdilo až do Žitavy.
V Oberweigsdorfu začaly vznikat firmy, tedy pracovní příležitosti. Textilka Beckert, Göhle, tkalcovna kokosových vláken, Weigsdorfský hnědouhelný spolek…
Do roku 1923 byla obec nejvýchodnější v celém Sasku.
Dolní Weigsdorf patřil Rakousko-Uhersku.
Jedni z prvních majitelů, von Weigsdorfové, vymřeli v roce 1620.(Zajímavý rok, podrobnosti jsem nenašel.)
V roce 1530 byla většina obyvatel protestantská, ale katolický kněz tu sloužil až do roku 1546. (Co by na to řekli před lety v Irsku? J)
A aby toho maglajzu nebylo málo….
Za Albrechta z Valdštejna byla na jeho panství povinná katolická víra. Ale v Weigsdorfu, enklávě protestanství v katolické části Valdštejnovy říše, si vesele(nebo nevesele)chodili na mše protestanti.
Teprve v roce 1848 byla pole mezi Mittelweigsdorfem a kostelem předána Sasku, od tohoto roku mohli obyvatelé z obou částí hranic volně chodit na mše.
RICHTERFELSEN (kdysi a nyní) Kolem roku 1635 si nad Horním Weigsdorfem začali stavět domy exulanti z Čech, moravští bratři. Založili obce Neugersdorf a Maxdorf (Wyszkow,Wolanów).
Dolní Weigsdorf, Višňová, se plácala mezi Saskem a Rakouskem. Caspar Heinrich von Minckwitz, jeden vtipálek, nechal dokonce roku 1770 vybudovat nyní v Čechách saskou ves Neuminkwitz. Minkovice si žily svým saským životem až do roku 1848. V tomto roce se v Evropě dělo tolik událostí, že předání Minkovic do Rakouska tak nějak vyšumělo….
Po roce 1945 bylo toto území předáno Polsku. Noví osadníci netušili, zda se za pár let opět nevrátí Němci, a proto se chovali tak jako všude, kde se osídlovalo po Němcích. Přetrhaly se vazby s přírodou, s ovocnými sady, se životem. ALTE WEG
Po letech se zde naučili Poláci žít. V zapadlé vsi na konci světa, ve které každý znal každého. Děti běhaly po dvorcích sousedů, kteří se spolu před lety vůbec neznali. Pohraniční stráž strážící hranici s ČR tvořili spíš strejdové a vhodní samci pro lov manželů od polských krásek.
A tato pohádka opravdu nemá dobrý konec, drak totiž sežral prince a ještě pozvracel princeznu…
Polské Wigancice Žytawskie téměř sežral drak. Tedy drak… Důl Turow.
V roce 1999 bylo rozhodnuto o vystěhování obyvatel a likvidaci domů z důvodu rozšiřujícího se dolu na uhlí Turow. Pouze Dom Kolodziea, Stellmacherhaus, obývaný pěti generacemi kolářů rodu Stephanů ,byl těsně před rozpadem díky paní Elzbiet Lech-Gotthardt rozebrán, restaurován a nově postaven v Zgorzelci.
Nyní se můžeme procházet blátivými cestami mezi sady, zbytky základů domů, podle starých map můžeme hledat domy Richterů, Langů, Schwarzů, Johnů, Mayerů,…
Ať se vám podaří v tomto smutném kraji najít jeho krásu…
Jedině tady si na podzim můžete naloupit jablka ze sto let starých jabloní...
Nebo se na jaře bez kopřiv a maliní courat krajem. V troskách zahrad tu ještě kvetou petrklíče, sasanky, sněženky a nesmrtelný šnytlík.
Mám to tu rád. Projděte od kešky nahoru do polí k Wolanowu, pak doleva zpět do Wigancic, nebo do Wyszkowa (tady jsou staré domy celkem hezky udržované).
A jak se říká, bonbónek nakonec 😊
V roce 1754 se u Weigsdorfu narodil Johann Gotfried Schröder. Asi to byl trošku lumpík, ves mu byla malá… vyučil se mlynářskému řemeslu a vyrazil na zkušenou.Toulal se po světě a nenapadlo ho nic lepšího než se dát v Holandsku najmout Holansko-východoindickou plavební společností na na loď. 10 let se plavil světem, navštívil Guineu, Mosambik, Madagaskar, Cejlon, Bengálsko, Sumatru, Borneo,Mosambik,Kapské Město…Když ho začaly bolet klouby, vrátil se bohatý domů, koupil mlýn v Jasné Goře, oženil se, ale dohnaly ho tropické nemoci, a tak zemřel bezdětný. Má hrob ve Višňové, poznáte ho podle plachetnice a kompasu…
Ať se vám tu líbí…….