Klíště obecné - Fridolínův Havětnik
Začalo se smrákat a trpaslíci už byli nedočkaví, kdy ten Pepa půjde spát, aby si mohli protáhnout své sádrové kosti. Jak za Josefem zaklapli dveře, už skákali ze skalky dolů. Dnes neměli nic na práci, stromky Josef ořezal, zahradu pohrabal. Rozhodli se tedy, že naučí Broka nějaké nové kousky. Sedni, lehni, ke mně, přines, to samozřejmě každý myslivecký pes zná a tak zkoušeli převalování. Jenomže Brok ne a ne se soustředit, pořád se drbal. "Co ti je Broku?" Zeptala se starostlivě Fridolínka. "Pořád mě to tady za uchem svědí, a já si tam blbě dosáhnu." "Ukaž, tak se na to podíváme." No jo, co myslíte, bylo tam. Kdo? No klíště. Z kožichu se chechtala a pila a pila. Jak víme, že to byla ona? Vysmále se Fridolínce, do jejího sádrového xichtíku.
"Hehehe, hehehe,
sedím tady a mám mecheche, mechechce.
Dělej si co chceš,
mě odtud nedostaneš.
Já jsem klíště Boženka
a dráždím tady pejsánka.
Piju piju, až se sliju.
Hehehe, hehehe,
jsem zakousnutá a mám mecheche".
No to by bylo, abychom ji odtud nedostali, říkala si Fridolínka a začala se vyptávat, co že je Boženka zač a ta zpustila:
"Za svůj život jsem se napila dvakrát. Poprvé, jako malá larva, jsem si chytla rejska. Krev měl horkou, sladkou. Napodruhé mi přišel do rány srneček. Našim klůkům by to stačilo. Jednoho jsem potkala, tak to vím: dvakrát si cucnou a mají dost. Ale já se musím napít ještě jednou. A tak sedím. Čekám. Už pár měsíců. Mám čas.
Na listu kostřavy mě nikdo nevidí. Vypadám jako uloupnutá tečka tmy, jakých je tady na kraji lesa nepočítaně. Lidi si myslí, že na ně skáčeme ze stromů...Cha!!!! A ti ostatní si nemyslí nic.
Nikdo o mě neví, ale já vím o všech. Z dálky cítím jejich dech, a tak se můžu připravit. Už se blíží. Jsou tři, dva dvounozí a jeden čtyřnohý. Dvě nohy....nechápu, jak s tím můžou vystačit. Ale co - po světě běhá různá havěť.
Rozhoupal se trs, na kterém sedím....a nic. Ten první měl kalhoty až po paty. Po těch bych sklouzla jako po sjezdovce. Už jde další...a zase nic. Tahle páchla, až mě zabrněla makadla. Prý se tomu říká repelent. Brrr! Teď nebo nikdy. Dlouhá srst se otřela o můj list. Pustit se, pevně zachytit v podsadě. Stihla jsem to na poslední chvíli. A teď se zapíchnout do kůže. Neboj, nebolí to. To já umím. Pěkne pomalu, zubatým brčkem, které nejde vytáhnout, se zavrtám, kam potřebuju. Buhvíproč s námi lidi tak kroutí: žádný závit přece nemáme!
A potom pít. Píííít. Ten horký červený nápoj, elixír, kterému říkají krev. Naštěstí to byli skauti. Spali na pasece v bučině pět nocí a toho svého Broka vůbec neprohlíželi. Napila jsem se dopita, pustila se a kousek za jejich stanem schovala do země tři tisíce dvě stě osm krásných vajíček. Zvládla jsem to. Kdyby se, hrozilo by klíšťatům vyhynutí po štítku i po kusadlech. Ale ten den hned tak nepřijde. Ještě dlouho ne."
No a jak tak povídala a povídala, ani si neuvědomila, že když chce mluvit, musí se pustit. Brok si oddechl, ale na žádné další cvičení už nebyl čas, začalo svítat.
Dobrá otázka: "Co dělat, aby si nás klíšťata nevšímala?"
Vzít si dlouhé kalhoty, nejlépe z hladkého materiálu. Obout si plné boty, žádné sandály ani žabky. Spodek kalhot, ponožky i boty nastříkat repelentem - látkou, která klíšťatům smrdí, může být i teatree oil. Doma po návratu zkontrolovat, jestli přece jen není zakousnuté malé klíště.
Jak nás klíšťata cítí?
Nohama. Na předních nožkách mají zvláštní čidlo - říká se mu Hallerův orgán. Tím cítí pachy, teplo a vlhkost. Ale hlavně jím zachytí oxid uhličitý, který vydechujeme - nejen my, ale i všechna zvířata. A dýchat musíme. A tak o nás klíšťata vědí, i když se schováme do pláštěnky a našlapujeme tuše jako rysové.
Zdroj: Havětník, Jiří Dvořák, Baobab 2015, Zu_Gang