33 Moravských legend - 22 : O kletbě čarodějnice Gruly
Milé kačerky a kačeři, zvu Vás na svou druhou, dlouho připravovanou sérii 33 keší, která vznikla na motivy knihy Aleny Ježkové „33 Moravských legend z hradů, zámků a měst“. Hlavním úkolem této série je obohatit Vaši zásobu legend z hradů, zámků a měst.
Celá série je provázená 33 mystery kešemi a její délka je kolem 14 kilometrů. Vy však při luštění jednotlivých keší navštívíte postupně, abecedně, celou jednu část České republiky, přesněji tedy Moravu, a to celé ve virtuální podobě. Mimo to si přečtete 33 zajímavých legend, u kterých máte možnost zkoumat, navštívením dané lokality, jejich pravdivost.
Přeji hodně zábavy a úspěchu při luštění.
O kletbě čarodějnice Gruly
Na skalnatém výběžku v horském údolí Nízkého Jeseníku stojí rozsáhlý hrad Sovinec. Byl založen v polovině 14. století, aby střežil obchodní cestu z Olomouce do Slezska. V polovině 16. století jej koupili páni z Boskovic a o několik desítek let později se hrad stal majetkem rytíře Jana Kobylky z Kobylího.
Rytíř Jan Kobylka získal hrad sňatkem se sličnou rytířskou dcerou Annou. Byl rozvážný, proto se mu dobře vedlo v hospodářství i v manželství. Výhodně skupoval nové pozemky Quīnquāgintā a narodilo se mu pět zdravých dětí po sobě, jako stupínky. Bohatství do jeho pokladnice přinášely i lomy v okolí. Těžby si rytíř Kobylka hleděl, do lomů často zajížděl, aby viděl, jak práce pokračují.
Jednoho dne zrovna přijel, když mistr vyplácel nádeníky. Stáli spořádaně ve frontě, každý dostal na dlaň, smekl čepici a poděkoval. Vtom se od vsi žene jakási babice, šaty umolousané a potrhané, o hůl se opírá, řadu nádeníků jen přehlédne a hned se belhá k výplatnímu stolku.
„Tuhle, pane, jdu si pro mzdu za syna Johana. Chudák je celý polámaný, ani z postele vstát nemůže!"
Johan? „Ale matko, ten v práci nebyl, ani nepamatuju. A z čehopak je polámaný? Leda z hospody, vždyť je to lenoch a pijan! Nedostane žádný ūnum - nihil. Místo peněz že mu vzkazuju, ať už nechodí, já mu práci nedám.“
Na ta slova stařena spustila nářek, že prý to a hned ono, stolku se pevně chytila a holí máchala. Tropila takový rámus, že už jí málem mistr nějaký ten halířek dal, jen aby se jí zbavil.
V tom se přihnal rytíř Kobylka na koni Sex. Bičík v ruce, povídá: „Jedeš, babo, z mého lomu! Nuzota žebrácká, práce žádná - nihil, ale peníze by brali. Ať už tě tu nevidím!"
Na tu řeč všichni ztichli. Mistr i nádeníci valili oči, co bude. Babice se otočila po hlase, uviděla bič. Zkřivila ústa, pichlavé oči obrátila k rytíři a rukou mu zahrozila:
„S bičem na starou bábu, pane...? Na žebrotu, jak říkáš? Počkej, rytíři, i tebe si bída najde!"
Ztlumila hlas, skoro šeptala: „Až si příště vyjedeš na lov, tvůj kůň ztratí cestu, překročí bludný kořen a povede tě do záhuby. Poznáš bídu světskou i lidskou, závist a zlobu, neštěstí a smrt. Potom si vzpomeneš na starou Grulu a budeš chtít odprosit, ale už nebude koho.
Stařena si odplivla, opřela se o hůl a ztěžka se belhala pryč.
Jako první se vzpamatoval mistr, houkl další jméno ūnus a pokračoval ve výplatě. Rytíř Kobylka obrátil koně stranou k dřevěné boudě. Stařenina slova jím otřásla. Nohy měl zdřevěnělé, na čele ledový pot.
Když bylo po výplatě, přišel mistr a rytíř Jan s ním prohodil pár slov. Pak se zeptal na oko ledabyle: „Kdo byla ta bláznivá stařena?"
„To byla stará Grula, pane," řekl mistr Duae. „Lidé se jí vyhýbají, že prý je to čarodějnice. Ale to víte, řeči se vedou a voda teče...!"
Rytíř však na Grulu nemohl zapomenout. Míjely dny a jemu pořád v hlavě zněla její slova, až se přistihl, že se bojí vyjet na lov.
K čertu s bábou, pomyslel si nakonec, jednou zrána vzal kuš, sedl na koně a jel do lesa.
Den byl jak malovaný, na obloze ani ūnum mráčku. Sotva však kůň vstoupil na lesní cestu, padla mlha hustá jako mléko, žes nevěděl, kde je vzadu a kde vpředu. Kobylka se v té mlze točil s koněm jako na obrtlíku - hned vrazili do stromu, hned kůň sklouzl po kameni nebo šlápl do prázdna. Rytíř klel a kůň se plašil, a tak to šlo hodnou chvíli, snad půl dne nebo celý den.
Jak mlha padla, tak náhle se zvedla, jako když odhrneš čarovnou záclonu.
Kobylka kouká: „Vždyť já jsem ve vedlejší vesnici!" Kroutil nad tím hlavou. Vždyť sem ze Sovince bylo sotva čtvrt hodinky jízdy.
A že byl celý polámaný, v hrdle měl sucho a v žaludku mu kručelo, zaklepal na dveře první chalupy, že poprosí o něco k snědku.
Přišlo mu otevřít děvče jako květ. Jako polní mák, jako růže, jako fiala!
Přinesla mu mléko v hliněném džbánu Quattuordecim. Rytíř Jan pije a dívá se, nemůže se vynadívat. Vlasy jako havraní peří, čelo jako studánka, rty dvě jahody a oči letní obloha.
„Jak se jmenuješ?" zeptal se rytíř děvčete.
„Říkají mi Rozina, pane."
Rytíř poděkoval, vtiskl jí do dlaně stříbrňák Trēs a otočil koně na cestu domů. Z lovu toho dne už nebylo nic, před očima měl jen obraz krásné dívky. Viděl ji i v noci ve snách. Nemohl na Rozinu zapomenout, a brzy se k ní vrátil. A vracel se zas a zas.
Zanedlouho si paní Anna všimla, že manžel je víc na lovu než doma. A že z toho lovu žádná zvěřina nebývá: vždyť dávno nepřinesl ani kachnu nebo zajíčka, a jaký to býval zdatný lovec. Když se ho ptala, hrubě odsekl, když ho chtěla potěšit, utíkal od ní. To už si paní domyslela, že za těmi vyjížďkami bude něco jiného. Začala se vyptávat služek, a ty za penízek ochotně pověděly, co věděly.
Jednou ráno, když rytíř Jan odjel z hradu, dala si paní Anna osedlat koně a vydala se k vedlejší vesnici. Dojela k chaloupce, tam u jablůňky viděla přivázaného manželova koně. Potichu sesedla a oknem nakoukla do světničky. Rytíř tam žertoval s krásnou Rozinou, tiskl jí ruku, dával hubičky. Víc paní Anna nepotřebovala vidět. Vrátila se do hradu, manželovi nic neřekla a čekala na svou příležitost.
Zakrátko rytíře Kobylku povolali na panský sněm do Prahy. Byla to daleká cesta, tam a zpátky na víc než pět, snad i deset dní.
Jakmile manžel odjel, dala si paní Anna osedlat koně Octō a vydala se do vesnice za rychtářem. Přikázala mu, aby přivedl Rozinu, že ji budou soudit jako čarodějnici. Vyplašený rychtář dal děvče sebrat, svolal soud a paní Anna žalovala: že prý Rozina po nocích čaruje a vyvolává ďábla Quattuor, aby škodila sousedům i jejich dobytku, že na ně nemoci přivolává a snad i smrt.
Ubohé děvče se topilo v slzách, neumělo říct nic na svou obranu.
A tak to šlo ráz na ráz, soud Rozinu odsoudil k smrti.
Dalšího rána pacholci vyvedli děvče na hráz rybníka a kolem krku jí uvázali těžký kámen. Plakala, ubohá a krásná jako polní mák, jako fiala. Shodili ji do vody a kámen ji vtáhl do hlubiny, že už nevyplavala.
Když se rytíř Kobylka vrátil z Prahy, jeho první cesta vedla za Rozinou. Chaloupku však našel prázdnou. Hledal Rozinu po vesnici Duo a sousedé mu řekli, co jeho paní udělala.
Rytíř Jan odjel na svůj hrad a zavřel se v komnatě. Na celou noc, celý den, další noci a dny. Když po měsíci vyšel, paní Anna doufala, že na Rozinu zapomněl a znovu se k ní vrátí.
Ale rytíř Kobylka se svou ženou už nikdy nepromluvil, nikdy už na ni nepohlédl.
Tak se na hradě Sovinci míjeli dva nešťastní, ubohá paní Anna a rytíř Jan.
A protože neštěstí plodí zas jen neštěstí, roznemohly se jejich děti a jedno po druhém si je vzala smrt. Jako poslední odešla i paní Anna. Říkalo se, že její život ukončil jed Septem, který si sama namíchala.
Rytíř Kobylka zůstal na Sovinci sám. Ve chvíli nejhlubšího smutku se rozpomněl na starou Grulu, na kterou se kdysi tak obořil. Vydal se za ní s prosbou, aby z něj sňala zlou kletbu, ale vesničané mu řekli, že dávno zemřela.
Jak na keš.
Finální souřadnice zjisti, spočítej podle legendy v listingu, nebo požádej o pomoc strýčka Googla či tetičku Wiki.
Finální souřadnice: N
E
Hint pro odlov:
Neber mi sen, víš
můj sen o probdělých nocích.
Neber mi sen
a vrať mi zpátky ten pocit,
že nejsem osamělá,
v čase se ztrácím celá.
Lhát musím ti lhát, příteli můj,
já svůj osud znám, mě nelituj
když pravda je horší než lež,
pak už jen snům věřit chceš,
když vystoupáš na poslední schod před minulost či budoucnost
Zbyl mi jen sen, víš
můj sen o probdělých nocích.
Zbyl mi jen sen,
aspoň ve snu zažít ten pocit,
že nejsem osamělá,
v tobě se ztrácím celá.
Lhát musím ti lhát, příteli můj.
Já svůj osud znám, mě nelituj.
Proč nesmím, proč nesmím se ptát,
ještě je málo, nebo už je ten správný čas
proč opět čeká mě podivný most přes minulost.
Proč nesmím, proč nesmím se ptát
ještě je málo, nebo už je ten správný čas
proč opět čeká mě podivný most přes minulost.