Myš domácí - Fridolínův Havětník
Když byly naše děti ve školkovém věku, vymysleli jsme jim pohádku o trpaslíku Fridolínovi, většinou jsme dost vařili z vody, ale dětem se líbila, tak či tak, snad bude i vám.
V hájence uprostřed Josefova lesa bydlí myslivec Josef se svým mysliveckým psem Brokem. Každé ráno si myslivec obleče svůj myslivecký kabát, nasadí myslivecký klobouk, přes rameno si přehodí svou mysliveckou pušku, probudí Broka a vyrazí spolu na obhlídku svého revíru. Nedávno se stala Josefovi zvláštní věc, přinesl si domů sádrového trpaslíka Fridolína, jehož místo je teď v zahradě u hájenky na nejvyšším místě značně zanedbané skalky.
Už víme, že to není obyčejný trpaslík - v noci ožívá a vydává se na různá dobrodružství. O čem to bude tentokrát?
Fridolín každý večer poctivě uklízí, protože Fridolínka je na to pes. Horší jak Brok. Jak něco někde Fridolín nechá, Fridolínka už vidí ty zástupy myší. Jednou takhle z včera, když už sluníčko zapadalo, načapala Fridolína, jak zobe ptáčkům semínka. Fridolín se hned ohrazoval, že musí, že jinak na ně myši přijdou. Tu se ozvalo chychotání. A kocour zbystřil a už spustil, věděl, co se děje: "Myšičko myš, pojď ke mě blíž." A z křoví: "Nepujdů kocourku nebo mě sníš." To bylo něco jako voda na Fridolínčin mlýn. "Vidíš to? Slyšíš to? Tady to máš a teď bude Josef bez úrody, máme tady myši." Fridolín oponoval: "Však ty tu sypeš sýkorce, co tě pomohla vysvobodit, holubovi Emilovi...na mě to nehodíš." A tak se Fridolínka rozhodla se na tu myš podívat, musela prostě uznat, že Fridolín má pravdu. A tak se seznámila s Emilkou, smutný příběh to byl, ale co bychom dělali bez myší. Absolvují za nás všechny hokusy a pokusy a obětují se pro nás, pro naše zdraví...ano taky roznášejí nemoci, ale kde bychom bez nich byli. No jen si to přečtěte:
Lidé si ochočili různá zvířata. Psa. K tomu psovi kočku. A k té kočce myš. Taky se tak jmenuje: myš domácí. Ale my se k ní nechceme znát. A přitom myši dělají všechno možné proto, aby s námi mohli být. Protáhnou se pode dveřmi, prosmýknou se otevřeným oknem, prokoušou se podlahou – a šup do světnice. Nevybírají si. Mají rády suchá zrnka obilí, ale spokojí se třeba i se svíčkou nebo kouskem mýdla. A když už si nás najdou, vydrží s námi.
Kromě toho s námi mají trpělivost. První zmínky o šedivých spolubydlících pocházejí už ze starověkého Egypta.
Myši z jedné rodiny si navzájem pomáhají. Čistí si srst a svolávají se pískáním. Mají ale tak tenké hlásky, že je skoro neslyšíme: nechtějí nás rušit. Pobíhají totiž hlavně v noci. Pustili jsme si myši do domu, krmíme je, bydlíme s nimi, zrovna tak jako psy a kočky, ale rádi je nemáme. Zato myši nás ano. Nebýt pokusných myšek, neumíme dnes léčit mnoho vážných chorob. Spolupracují i při hledání nových léků: třeba proti Alzheimerově nemoci. No dobře uznávám, tuhle službu asi nevykonávají dobrovolně. Ale!
Tohle se opravdu stalo: v roce 1930 se z jedné vesnice na skotském souostroví St. Kilda odstěhovali lidé. A než uplynul rok, byly pryč i myši. Všechny, do jedné. Vyhnal je stesk, co jiného. Znáte snad lepší důkaz myší náklonosti k lidem?