Zvu vás na menší toulky archeologií, na dvou stage vás čeká po třech lehkých úkolech, díky nimž vyluštíte další souřadnice.
Vše co potřebujete najdete v jednotlivých stage nebo pomohou obrázky v listingu...
Termín starověk označuje v dějepisectví historické období vzniku a rozvoje prvních civilizací na Středním východě, v oblasti Středomoří a v jižní a východní Asii. Časově lze tuto epochu ohraničit koncem pravěku okolo poloviny 4. tisíciletí př. n. l. a počátkem středověku v 6. až 7. století. Naproti tomu pojem antika se vztahuje výlučně na řecko-římskou etapu starověku. Rozsáhlejší pojem starověk zahrnuje tedy rovněž toto období dějin lidstva.
Počátek starověku lze vymezit dobou rozšíření písma na území staroorientálních říší Blízkého východu – v Mezopotámii (Sumer, Akkad, Babylon, Mitanni, Asýrie), v oblasti Íránské vysočiny (Elam, Médie, Persie), v Sýrii (Ugarit), na území Malé Asii (Chetité, Frýgie, Lýdie) a v Egyptě.
Konec starověku spadá do doby rozpadu římské resp. sásánovské říše, jenž nastal v důsledku stěhování národů a arabské expanze (zánik západořímské říše v roce 476, smrt císaře Justiniána I. v roce 565, smrt proroka Mohameda v roce 632). Současní, především němečtí historikové označují období přerodu starověku ve středověk (od konce 3. až do počátku 7. století) za samostatnou etapu pozdní antiky.
Egypt
Na rozdíl od Sumeru ve starověkém Egyptě došlo již na konci 4. tisíciletí př. n. l. k politickému sjednocení země. Tomuto vývoji napomohla geograficky daná izolovanost země, poskytující ochranu před vnějšími vlivy. Četná malá království, která se seskupila ve dva státy: Horní Egypt (s centrem ve městě Nechen) a Dolní Egypt (s centrem ve městě Peruadžet), byla během několik generací trvajícího procesu sjednocena někdy v polovině 32. století př. n. l. pod vládou hornoegyptského panovníka. V nejstarších dochovaných písemných pramenech z archaického období se vyskytují různá jména vládců jako Škorpión, Narmer a Aha, která podle informací z pozdějších pramenů označují jedinou postavu – faraóna Meniho, sjednotitele starověkého Egypta. Na konci archaického období (konec 28. století př. n. l.) sahala moc faraonů až na Sinajský poloostrov. Egypt tehdy disponoval přímým obchodním spojením s městem Byblos, nacházejícím se až v dalekém Libanonu.
Již panovníci 2. dynastie opírali svoji moc o soustavu centrálně řízených správních úřadů a kult vlastního božství, neboť se prohlašovali za ztělesnění Hora, boha nebe. Egyptské náboženství se vyznačovalo rovněž uctíváním božských zvířat (lvi, býci a krávy). Charakteristická pro něj byla rovněž silná víra v posmrtný život. V Sakkáře, poblíž Mennoferu, a v Abydu byly z cihel vybudovány ohromné náboženské stavby a hrobky. Sjednocený Egypt tedy již v archaickém období disponoval vysoce rozvinutou kulturou. Hieroglyfické písmo nalezlo své uplatnění v náboženských a správních záležitostech (daňový registr), při určování ročních období a rostoucí měrou také v umělecké tvorbě.
Nástup 3. dynastie, jenž je kladen do roku 2707 př. n. l., znamenal počátek období staré říše v Egyptě. Říše se v této době dále nerušeně rozvíjela a po ovládnutí delty řeky Nilu expandovala na jih – do Núbie. Vládní a správní struktury stejně jako egyptská kultura získaly svoji definitivní podobu. Tato etapa vývoje starověkého Egypta se vyznačuje především stavbou monumentálních hrobek, která dosáhla svého vrcholu budováním pyramid za vlády 3. a 4. dynastie. Nejvýznamnějšími staviteli tohoto období byli faraoni Džoser (ten si jako první nechal postavit stupňovitou pyramidu), Snofru, Chufu a Rachef. O dokonalosti těchto gigantických architektonických staveb svědčí také umělecká výzdoba jejich interiéru. Malířství a sochařství dosáhly své vrcholné úrovně. V náboženství nabyl velkého významu sluneční bůh Re. Faraon Radžedef byl prvním panovníkem, který se nazýval „synem Re“, a v době vlády 5. dynastie Re plně zastínil dosavadní kult boha Hora.
Řecko
V oblasti Egejského moře nastaly po zániku mykénské kultury zásadní sociální proměny a zvraty vyvolané novou invazí kmenů ze severu. Tato doba se kvůli chybějícím soudobým pramenům nazývá „temným obdobím“. Po jeho skončení započala na Peloponéském poloostrově expanze jednoho ze zdejších městských států – Sparty. V jiných řeckých obcích došlo k nahrazení dosavadní královské vlády progresivnějším společenským uspořádáním. Na konci tohoto procesu se ve většině městských států (poleis) prosadilo demokratické zřízení. Ovšem vyskytovaly se rovněž autoritativnější politické systémy, které se později buď vyvinuly v demokracii, anebo setrvaly i nadále ve formě tyranie, v níž stál na vrcholu státní moci jediný vládce. Vysoká hustota osídlení se také v Řecku stala podnětem k zámořským výpravám, jejichž důsledkem byla řecká kolonizace Středozemního a Černého moře (tzv. Velká kolonizace). Kolonizace vycházela převážně z měst Korint, Megara, Chalkis a Mílétos. Mezi hlavní cíle kolonistů patřila Sicílie, jižní Itálie (Magna Graecia), severní pobřeží Egejského moře a celé Černomoří. Řecká kolonizace se však s výjimkou severozápadní Afriky dotkla prakticky všech zemí omývaných Středozemním mořem. Na Sicílii došlo ke kontaktu řeckých kolonistů s již existujícími fénickými koloniemi. Výsledkem byly trvalé konflikty mezi Řeky a Puny, které byly pro dějiny ostrova charakteristické až do 3. století př. n. l.
Řím
Ve svých počátcích byl Řím městským státem, v němž vládli králové etruského původu. Někdy na přelomu 5. a 6. století př. n. l. však Římané tyto krále svrhli (podle římské tradice se tak stalo v roce 509 př. n. l., ačkoli ve skutečnosti se to přihodilo zhruba kolem roku 475 př. n. l.), čímž byla etruská vláda v Římě ukončena. Do čela nově vzniklé republiky (res publica – věc veřejná) byli každoročně voleni dva konzulové. Následnou pozvolnou římskou expanzi nezastavil ani vpád Galů, kteří vydrancovali Řím v roce 387 př. n. l.. Po celé řadě zpočátku obranných válek se sousedními kmeny Etrusků, Latinů, Samnitů, Umbrů a nakonec s jihoitalskými Řeky, které vedl Pyrrhos, dosáhli Římané na počátku 3. století př. n. l. kontroly nad celou Itálií.
V roce 264 př. n. l. vypukla na Sicílii kvůli sporům mezi Římany a Kartáginci první punská válka, jež skončila v roce 241 př. n. l. ovládnutím Sicílie vítěznými Římany. V následujícím desetiletí rozšířili Římané svou moc na dřívější kartáginské ostrovy Sardinii a Korsiku, zatímco Kartáginci si vykompenzovali své ztráty dobytím Hispánie. Opětovný vzrůst napětí mezi oběma státy vyústil v druhou punskou válku poté, co kartáginský vojevůdce Hannibal dobyl římské spojenecké město Saguntum. Hannibal vedl pak tažení na Apeninský poloostrov, které vyvrcholilo drtivým kartáginským vítězstvím nad Římany v bitvě u Kann v roce 216 př. n. l. Hannibal se přesto nedokázal Říma zmocnit a zůstal izolován v jižní Itálii, což Římanům umožnilo obnovit své legie. Své válečné úsilí Římané nasměrovali proti kartáginským državám v Hispánii, které si během několika let úplně podmanili a vyrvali tuto zemi z moci Kartága. Když po porážce v bitvě u Metauru selhal poslední kartáginský pokus o zvrat, byl Hannibal přinucen vrátit se zpět do severní Afriky, kde byl Scipionem Africanem v bitvě u Zamy v roce 202 př. n. l. definitivně poražen. Vítězstvím ve druhé punské válce se Římané stali vedoucí mocností západního Středomoří. Třetí punská válka, ke které došlo v roce 149 př. n. l., skončila úplným zničením Kartága. Město bylo srovnáno se zemí, půda prokleta a jeho území bylo jako provincie Afrika anektováno Římany.
Po roce 200 př. n. l. se Římané začali angažovat také v Řecku a ve východním Středomoří. Zpočátku vystupovali jako osvoboditelé řeckých obcí od makedonské nadvlády, během následných válek však získali kontrolu nad celým Řeckem a definitivně zbavili Helény svobody. V roce 133 př. n. l. zdědili Římané po smrti krále Attala III. pergamské království, čímž si zajistili pevnou základnu pro další výboje v Asii.
Středověk
Středověk je tradiční označení dějinné epochy mezi koncem starověku a antické civilizace a začátkem novověku, které se poprvé objevilo v období renesance. Středověk je obvykle ohraničen pádem Západořímské říše v roce 476 a pádem Konstantinopole roku 1453 případně objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem roku 1492 či zveřejněním 95 tezí Martinem Lutherem roku 1517.
Periodizace
Pro vznik středověké civilizace je klíčovým kontinentem Evropa, která se stává namísto Středomoří těžištěm veškerého politického, ekonomického a kulturního dění zásadního významu. Na důležitosti nabývá západní a střední Evropa, ale i odlehlejší regiony (severní a východní Evropa). Na podkladech antické kultury vzniká nová společnost, která má své duchovní kořeny v křesťanství. Středověká společnost se formuje na základě římské státnosti, řecké kultury, křesťanství a nových prvků „barbarského“ původu (germánských nebo slovanských). Od 7. století je pro Evropu důležitý kontakt s muslimským světem. Ta pro Evropu zprostředkovává kontakt s civilizacemi východnějším směrem (Čína, Indie) i s antickou filosofii. V průběhu středověkého rozvoje dochází k vymezení tří důležitých kulturních okruhů, které byly ve vzájemném omezeném kontaktu, vyvíjely se ale odděleně, přesto si zachovaly základní společné charakteristiky: západní latinský kulturní okruh: románské, germánské, západoslovanské národy. východní řecko-ortodoxní (byzantsko-slovanský) kulturní okruh: národy jihovýchodní a východní Evropy a Malé Asie. arabský (islámský) kulturní okruh: Přední východ, Arabský poloostrov, severní Afrika, část Pyrenejského poloostrova.
Charakteristika
Vymezení středověku není zcela jednoznačná záležitost a používané letopočty mívají zpravidla pouze orientační hodnotu. Přerod z jednoho údobí do následujícího nebyla záležitost ze dne na den, ale šlo o plynulý proces transformace společnosti a kultury, přizpůsobující se novým skutečnostem. Tento proces však nezačal všude v téže době a ne všude probíhal stejným tempem. Proto jsou vymezení středověku spíše jen orientační a vyskytuje se vícero dat s různými zdůvodněními. Za počátek středověku se nejobvykleji stanovuje pád západořímské říše roku 476, za jeho konec se nejčastěji se udává rok 1492, což je rok objevení Ameriky, ale také zároveň rok dobytí poslední arabské pevnosti na Pyrenejském poloostrově. Jako alternativy konce středověku se také uvádějí např. pád Konstantinopole roku 1453 či vyvěšení Lutherových tezí roku 1517. V českém prostředí se pak konec středověku většinou posouvá k roku 1526, kdy u nás končí vláda Jagellonců a nastupuje rod Habsburků a končí vrcholné období (stavovské monarchie).
Raný středověk (cca od konce 5. století do 11. století) V raném středověku dochází k šíření křesťanství v původních i nových civilizačních centrech, rozvíjí se románská kultura. Nastupuje proces teritoriální majetkové diferenciace i prohlubování kulturních rozdílů mezi evropskými teritorii. Rodové zřízení se rozpadá, ve Středomoří zaniká antická otrokářská společnost a vznikají samostatné raně feudální státy, ovlivněné románskou kulturou (např. francká říše). Raný středověk se někdy dále rozděluje na: předstátní období (od konce 5. století do 2. poloviny 9. století) raně státní období (od 2. poloviny 9. století do konce 12. století)
Vrcholný (rozvinutý) středověk (cca od poč. 11. století do počátku 14. století) Do základní struktury středověké společnosti, jež je tvořena z větší části rolnictvem, převážně feudálně závislým, a feudálními vlastníky pozemků (šlechtou, duchovenstvem)´, začíná pronikat další prvek, středověké měšťanstvo, jehož počet rostě v důsledku k zakládání a rozvoje měst, center řemesla a obchodu. Technologický pokrok v zemědělství zapříčinil od 11. století agrární „revoluci“ (spolu s dočasným klimatickým oteplováním ve 12. a 13. století). Demografický růst obyvatelstva byl v 14. století pozastaven (vlivem negativních klimatických hledisek, morových epidemií). Základní stavební jednotkou státu ve vztahu k jednotlivci je rodina. Ve feudálním státě probíhají mocenské konflikty mezi panovníkem snažícím se o centralistické řízení a šlechtou snažící se o autonomii. I ve vrcholném středověku je znatelný rozdíl ve vývoji různých částí evropského kontinentu. V těch rozvinutějších se výrazně prosazuje gotická kultura. V té době také došlo ke změnám v zemědělství. Starší jařmo, upevňované za rohy či šíjí zvířete, bylo nahrazeno chomoutem, který umožnil lépe využívat sílu koně či vola. Navíc se místo rádla, které vyrývalo jen mělké rýhy, postupně uplatnil těžší, ale výkonnější pluh, který díky kolům polní práce navíc usnadňoval. Také byl zaveden trojpolní systém hospodaření. Vyznačoval se rozdělením polí do tří honů. Do jedné vysévali sedláci ozimé obilí, do druhého jarní a třetí část, zvanou úhor, ponechávali jako pastvinu pro dobytek.
Pozdní středověk (14. století - (1493) 15. století) Přechodné období pozdního středověku znamenalo krizi středověké společnosti, odstranění vazeb izolující evropskou civilizaci od okolního světa. V jihovýchodní Evropě došlo k mohutné vojenské expanzi osmanské říše, zanikla byzantská říše a slovanské státy na Balkáně, pod stálou tureckou hrozbou byly Uhry i další státy střední Evropy. Ze západní Evropy se uskutečnily první zámořské objevy, vedené Portugalci, Španěly a později Holanďany, Angličany ad. Posílil vliv měšťanstva (např. v Zemích Koruny české byl zaveden titul tzv. erbovního měšťana), což mělo za následek úpadek středověké feudální společnosti. V severní Itálii se zformovala renesance a humanismus, na přelomu 15. a 16. století se již renesance šířila po celém evropském kontinentě. V důsledku vynálezu palných zbraní dochází k velkým změnám i ve vojenství, což navzdory vynálezu nové plátové zbroje snížilo důležitost rytířů - těžkooděnců v bitvě. Díky silným dělům se začal vytrácet také význam tvrzí a hradů, neboť se jejich dobytí stalo mnohem jednodušším činem, a tyto byly proto přestavovány na toliko šlechtická sídla, spíše než na vojensky strategická místa.
zdroj: Wikipedie